Jak jsem unikl pokušení
Zkoušku jsem měl u Salvátora, toho u Karlova mostu, a tak jsem se hnal Karlovkou, nacpanou pokřikujícími turisty, prohlížejícími krámky s typickými českými produkty, vyrobenými v Číně.
„Sakra, nemám tužku,“ zaklel jsem v představě, jak si na mně dirigent bude brousit ostrovtip.
„No, pane Janák, já vám tu tužku jednou koupím, to víte, muzikant bez tužky je jako prostitutka bez…“ a podobné dávno slýchané vtípky.
Zachránil mě malý krámek, který nabízel všechno, co turisté potřebují v Česku nakoupit. Ruské ušanky s rudou hvězdou, klobouky s nápisem -do toho-, a pro lidi s ještě výraznějším vkusem malované bábušky, které se vám rozložením pěkně namnoží. Za pultem postávala lehce zívající dívčina. Pěkná je slabé slovo.
„Máte tužku?“ hlesl jsem.
Podívala se na mě tak, až mě zamrazilo v zádech.
„Na co tužku, kupte si bábušku, uděláte radost celé rodině.“
Začal jsem vysvětlovat.
„Já bych radši tužku, jsem starej sklerotik a zapomněl jsem ji doma.“
„Jakej starej, já mám teda radši starší, štíhlý, i k padesáti, ty mladý kluci jsou tlustý, na ně se nedá koukat,“ prohlásila znalkyně mužů.
„No, víte, kdyby mně bylo tolik, kolik mi je nad padesát, tak bych se k vám klidně hodil,“ zalichotil jsem jí. Vlastně i sobě, ale asi neuměla počítat. Chvilku přemýšlela a pak mi nabídla ušanku s Brežněvem.
„Kupte si ji, když si dáte dolů ty klapky, tak vám nebudou vidět šedivý vlasy a budete dobrej.“
Na tužku jsem začal zapomínat.
„Teď jsem viděl v televizi, jak zavřeli chlápka, co prznil mladistvý, a vy jste hodně mladá,“ řekl jsem a zkoumavě se na ni díval.
„Jenže já dávno nejsem mladistvá, klidně vám to můžu ukázat,“ řekla a sáhla pod pult, asi pro občanku. Zpod pultu vytáhla klíč, zamkla dveře a zatáhla závěs. Pak na hodně nízko posazených džínách rozepnula pásek a kalhoty v pase povolily.
Občanka tam nebyla, to ne.
„Vždyť jsem vám říkala, že už nejsem mladistvá.“
Asi nebyla, ale pěkná, to ano.
Někdo zabouchal na dveře.
„Mám přejímku zboží!“ zavolala slečna, ale šla otevřít.
Z jednostranně řešitelné situace mě vysvobodila parta Holanďanů, kteří si koupili šest triček s nápisem KDO NESKÁČE NENÍ ČECH.
Pak odešli.
„Tak chcete?“ zeptala se prodávající.
„Jo, tu tužku.“
Zaplatil jsem 29,90 a odešel od svého asi posledního dobrodružství. Spěchal jsem na zkoušku. To jsem vám říkal, že jsem už měl málo času.
Doběhl jsem na poslední chvíli. Zkouška na Mozartovo Requiem, kterému my zasvěcení říkáme důvěrně Rekváč, mohla začít.