Kolik platit za hluk aneb Jak platit autory?
V těchto dnech probíhá na sněmovní půdě jednání o senátním návrhu novely autorského zákona. Je v něm drobný dodatek, jehož přijetí ale může ovlivnit značně inkaso ochranných organizací – nikoli však významně většiny autorů. Jenže kromě toho jde také o principiální duchovní a etický spor.
Ochranné organizace a řada umělců brojí proti senátnímu návrhu novely autorského zákona, která chce omezit zpoplatnění užití hudby (z rozhlasového a televizního vysílání) ve veřejných prostorách – zjednodušeně těch, v nichž „zpřístupňování děl nemá hospodářský význam“. Že prý tím budou diskriminováni či okrádáni majitelé duševního vlastnictví, kteří poskytují provozovatelům oněch prostor svou službu (hudbu) a nedostanou za to zaplaceno.
Paradoxní argumentace
Podle logiky odpůrců novely však už dosavadní zpoplatnění užití hudby, či spíše zvukové clony různé intenzity a kvality, diskriminuje další tvůrčí aktéry, kteří se na hospodářské prosperitě kavárny, cukrárny, obchodu s potravinami, hotelu, sauny či normální hospody podílejí: například architekty, designéry, autory výtvarných děl. Také bychom neměli zapomenout na všechny ty, jejichž duševní vlastnictví ve formě patentů se v nejrůznějších provozovnách využívá a přispívá k tvorbě zisku. K tomu ještě je třeba dodat, že na rozdíl od architekta či autora obrazu, jejichž identitu v daném prostoru známe, u zvukové kulisy, jíž se ústy kolektivních správců říká „veřejná produkce“, nejsou nikde vykazováni autoři ani interpreti, takže poplatky z tohoto užití plynoucí jsou neadresné a jejich rozúčtování je tudíž spekulativní.
Tolik na okraj k limitům argumentace zastánců těchto typů poplatků. U hudebních tvůrců to beru, protože jsou zaujati svými existenčními starostmi a mají pocit, že za ně někdo bojuje, ale principiální jádro věci jim nedochází – pokud samozřejmě nepřistupují vědomě na filosofii utrhni, co můžeš, když to jde. U ochranných organizací (tedy především jejich ekonomů a právníků) dlouhodobě vím, že je to součást promyšlené snahy, jak nacházet zdroje příjmů stůj co stůj. Chovají se jako typické podnikatelské subjekty, k čemuž se například Ochranný svaz autorský (OSA, „zapsaný spolek“, tedy formálně nezisková organizace) explicitně přihlásil v roce 2017 vstupem do Hospodářské komory ČR. V ročence z roku 2016 se píše: „Považovali jsme za správné vstoupit do této organizace, abychom deklarovali svou příslušnost k soukromé podnikatelské sféře.“ – Tímto se ovšem kolektivní správa dostává na úroveň jakéhokoli jiného typu podnikání a nemělo by se jí dostávat žádných výjimečných privilegií. Zkrátka všemi možnými prostředky zkouší, kam až může v rámci stávajícího autorského zákona zajít, a je proto zapotřebí dosáhnout obecného konsensu v nalezení hranice, za níž už její není počínání racionálně zdůvodnitelné a stává se represí. V této souvislosti připomínám podivnou praxi, kdy pořadatelé koncertů platí poplatky podle počtu míst v sále bez ohledu na aktuální návštěvnost či hoteliéři dříve platili bez ohledu na konkrétní obsazenost lůžek.
Veřejné mínění je v této oblasti dlouhodobě cíleně ovlivňováno především pohledem jedné strany – a to kolektivních správců, zvláště pak OSA, kteří se nejrůznějšími soudními spory snaží posouvat vnímání klíčových termínů jako veřejná produkce ve svůj prospěch, což pro laika může vyznívat až jako malicherné spory, ale má to značné důsledky pro celou společnost. Nerozporuji zde samozřejmě spory, kdy se autoři oprávněně domáhají svých práv, protože podnikavci všeho druhu se snaží zneužít dostupnosti hudby též nelegálně.
Podivná povaha služby
Pojďme se podívat na věc, o níž se nyní jedná, z pozice elementární logiky: Když si někdo pořídí do své provozovny (např. hospody) rádio či televizi, musí za to zaplatit koncesionářský poplatek. Logicky předpokládá (a ve skutečnosti to tak je), že poskytovatel vysílání vyřešil autorská práva, podobně jako když někdo koupí chladničku – tam se také předpokládá vyřešení patentové ochrany výrobcem (jde též o formu duševního vlastnictví!). Občané platí koncesionářské poplatky a z nich jsou ve veřejnoprávních médiích (s omezenou možností reklamy) vypořádávána autorská práva (licence) – například v rozhlase podle přesně vykazovaných playlistů. Podobně komerční rádia musí platit za licence k užití hudebních děl ze svých komerčních příjmů (reklamy). Jinak prostě ze zákona nemůžou fungovat. Totéž platí pro televize. Mohli bychom se tedy ptát – proč se platí ještě jednou v provozovně, pro níž navíc není vysílání (a není to vždy jen hudba) přímo obsahem její hospodářské činnosti? Proč se neplatí v hospodě či u řezníka za užívání mrazničky, jejíž konstrukce též podléhá patentové ochraně? – Kdybychom pokračovali v této jednostranné logice, tak nakonec bychom měli platit všichni všem – a to i autoři a hudebníci: Co odvádí například česky muzikant, který veřejně hraje blues na elektrickou kytaru těm, díky jejichž patentům byl zkonstruován jeho nástroj, a těm americkým vzorům, jejichž stylové hraní si „vypůjčil“ a zapracoval do „autorské“ aranže?
Kromě toho, tato takzvaná veřejná produkce ve veřejné provozovně je často spíše těžko rozlišitelnou kulisou, popřípadě dokonce hlukem, který dokonce ani ne každému zákazníkovi konvenuje. Se skutečnou krásou hudby a jejím poselství má toto často jen rytmické pulzování máloco společného. Zvuková kulisa je dnes běžnou součástí prostoru podobně jako stylově vypracovaný interiér či fotografie, výtvarná díla či jiné ozdoby. Jenže kromě hudby se za nic už dále neplatí – zatímco koncesionářský poplatek se platí každý měsíc ( a z něj dostávají svůj podíl autoři). Paradoxní však současně je, že na rozdíl od ostatních komponent provozovny nesoucích v sobě prvek duševního vlastnictví, zvuková kulisa postrádá jakoukoli adresnost – poplatky z ní odvedené spadají do tzv. neidentifikovatelných příjmů a jsou rozúčtovány na základě vlastní potřeby ochranné organizace a spekulace o četnosti vysílaných autorů.
Osobně se jako muzikant a občasný autor stydím za to, co se tu označuje za „službu“. To nemá s veřejnou produkcí, jež by měla být doopravdy zpoplatněna (koncert, poslechový pořad, televizní a rozhlasové vysílání, diskotéka, jukeboxy atd.), nic společného. Myslím si, že je to i proti étosu tvůrců hudby, kteří si aspoň trochu považují sami sebe.
Kde jsou možnosti vyšších autorských příjmů? Internet, veřejnoprávní média a samotné ochranky (příklad OSA)
Autoři si často stěžují, že jsou málo v naší společnosti ohodnoceni. Mají jistě pravdu, ale tutéž pravdu mají i jiné skupiny obyvatelstva. Srovnání se zahraničím tu neobstojí – ve srovnání s Německem totiž stejně špatně vycházejí i jiné profese. Řešením ale není snaha vytlouct kapitál z problematicky odůvodněného užití – navíc, když to zjevně ještě poškozuje společenskou prestiž ochranných organizací - jsou mnohdy považovány za výběrčí výpalného. Možná je to přehnané, ale to povědomí tu je. A není to jen otázka „hloupé a nepoučené veřejnosti“, ale spíše obecné přesvědčivosti a logiky argumentace. A ta tu chybí. Podívejme se na možnost zvýšení autorských odměn z jiných stran.
S rozvojem internetu a streamování jsou zde velké rezervy a opravdu ubohý podíl (v řádech haléřů a korun za tisíce užití), který je obchodníky vyplácen tvůrcům hudby z těchto kanálů, je důvodem k podrobné analýze a akci. Výhodou je, že se tu jedná o zcela adresné procesy, takže úsilí o zvýšení autorských či interpretačních tantiém může mít zcela konkrétní podobu.
Dalším prostorem, kde jsou velké rezervy, jsou veřejnoprávní média. Autorské honoráře a tantiémy v českém prostředí (jak pro samotné interprety, tak pro autory hudby či celých pořadů) jsou oproti úrovni v sousedním Německu mnohdy na hranici příležitostné zájmové činnosti. Tam, kde se příslušný německý autor svou prací uživí, český by - nemaje jiné zdroje příjmů - živořil. Přitom tyto instituce vytvářejí skutečnou veřejnou produkci, hodnou svého jména, a navíc i ve veřejném zájmu (zahrnují ze své podstaty nejširší paletu tvorby, což komerční subjekty nedělají) a jsou za to občany placeny. Při současném objemu plateb tatntiém z rozhlasového a televizního vysílání – jen u České televize to bylo v roce 2016 v rámci slouvy s OSA více než 200 miliónů Kč – je to velmi důležitý příjmový segment. Zvýšení koncesionářských poplatků s určením, že by se mělo zlepšit odměňování autorů, je tedy na pořadu dne. Je to ovšem politicky složitější úkol než bojovat o poplatky z hospod. Přitom je to eticky i společensky závažnější a přínosnější téma. Jenže to by OSA nesměl fungovat ve zjednodušeném režimu soukromého podnikání a ministerstvo kultury být v této oblasti jeho prodlouženou rukou – a to je další z velkých limitů dnešní situace.
Hospodaření ochranných organizací je také zdrojem velkých otazníků. A to zvláště vzhledem k distribuci neidentifikovatelných příjmů: Vedle reprodukované hudby ve veřejných prostorách jde ještě nemalé o poplatky z prodeje nenahraných nosičů a paměťových médií a z kopírovací techniky. V případě OSA jsou to stamilionové částky.
Podívejme se na vývoj příjmů OSA (nyní jediného příjemce poplatků z veřejných prostor, které rozúčtovává ostatním organizacím – Intergramu, Dilii aj.) podle publikovaných ročenek za posledních patnáct let (zaokrouhleno na miliony Kč) :
2003 – 515,8 (provozní náklady činily necelých 100 mil. Kč, tedy necelých 20 %)
2010 – 816,6 (149,2 – 18,3 %)
2017 – 1 045,3 (151,6 – 14,5 % režie)
Inkaso OSA vzrostlo o 100 %, což je o něco lepší než vývoj průměrné mzdy v témže období (o cca 90 %). V roce 2016 překročilo celkové inkaso OSA 1 miliardu Kč.
Podle posledních publikovaných údajů (ročenka a auditovaná účetní závěrka za rok 2017) zastupoval OSA 9 429 nositelů práv (autoři, textaři, nakladatelé, dědicové), z toho 6 072 žijících a 127 nakladatelů (!). Nesmíme zapomenout, že také nakladatelé si nárokují autorské poplatky a s klesajícími prodeji hudebních nosičů je to pro ně jistě důležitý zdroj příjmů. Nekomentuji legitimitu opodstatnění těchto poplatků. Jejich podíl na výplatách odměnje značný (v řádech stamilionů).
Inkaso v kategorii „reprodukovaná hudba ve veřejných prostorách“ činilo celkem 233,6 milionů Kč (což je téměř čtvrtina celkového inkasa!). Přestože OSA udává jako výši své celkové režie údaj 14,5 % a chlubí se jím jako nízkým, tato kategorie má režii 25,6 %! To odpovídá částce 59, 8 mil. Kč, která jde do nákladů organizace. Navíc, v auditované závěrce je udáváno, že z celkové částky v této kategorii bylo na autorské odměny rozúčtováno 130,2 mil. Kč, což znamená, že tu ještě někde zbývá k rozúčtování 43,6 mil. Kč. Víme, že OSA musí tvořit rezervní fond, což jsou 3 % z neadresných příjmů (tedy z výše uvedeného a pak ještě z poplatků z rozmnožování pro osobní potřebu), ale i tak je zjevné, že tato kategorie patří k těm, z nichž „žije“ OSA. Jakým způsobem, to je další otázka, která se ze závěrky vyčíst nedá.
Omezení příjmů z oblasti „reprodukované hudby ve veřejných prostorách“ se tedy především dotýká samotné organizace kolektivního správce. Rozúčtování části neadresných příjmů mezi autory se zhruba děje metodou „kdo má velké inkaso adresné (tedy jeho díla jsou hojně užívána), dostane i velký podíl neadresný“. Tito lidé samozřejmě jsou pak velice mediálně činní v boji za své příjmy a bohužel se jejich argumentace dostává na primitivní a mediálně efektní úroveň ad hominem („novelu podal Valenta, aby nemusel platit poplatky ze svých heren…“ – Petr Janda). Tisíců autorů s malým ročním inkasem (a těch je drtivá většina mezi zastupovanými) by se toto omezení víceméně nedotklo. Na druhé straně, jiným tisícům živnostníků by jeho nepřijetí dále ztrpčovalo život.
Z auditované roční závěrky lze stěží vyčíst něco podrobnějšího o způsobu hospodaření OSA, o mzdách, osobních odměnách, nakupovaných službách atd. Ale je zjevné, že by se členové měli o hospodaření své organizace zajímat hlouběji, než jim umožňuje zjednodušeně vyvedená ročenka, která jim sugeruje rozličnými manipulativními metodami, jak je jejich organizace úsporná, a jak za ně bojuje.
O kauze, během níž OSA vymohl platbu za koncerty od sociálního ústavu, kde benefičně koncertovali Pepa Nos, Jiří Dědeček a Vladimír Merta,ačkoli sami jmenovaní proti tomuto vymáhání protestovali, se můžete dočíst zde.