Počteníčko: Sedmkrát v hlavní úloze
Román Egona Hostovského je obrazem české společnosti třicátých let, směřující k válečné katastrofě. Vypráví o všeobecném zmatení slov a o tom, jak si vládnoucí vrstvy samy vychovaly své hrobaře – jedním z nich je bývalý konstruktér lokomotiv, jehož nedostatek pracovních příležitostí přivedl až na toalety v elegantní vinárně, kde připravuje pomstu celému světu.
Motal jsem se a klopýtal. Víno, tanec i průvan přemalované márnice měly mě již ve svém víru. Rozdrásaná dlaň pálila, jako by na ní ležel žhavý drát. Z bolesti jsem se dal téměř na útěk k umyvárně.
„A jejej, tak brzy jste se vrátil! Neříkal jsem to? A copak jste si udělal na ruce?“
Záchodový dědek mluvil nyní ještě familiárněji než posledně. Spustil na krvácející dlaň chladnou vodu. Úleva byla tak silná, že jsem blaženě zasténal. Obrátil jsem od umyvadla hlavu k dědkovi.
„Vidíte, špatný proroku, nezabil jsem se, jenom ruku jsem si zranil!“
„Neprorokuji, jen hádám podle tváře a podle řeči. Ostatně, nemáte to ještě odbyté, čili, abyste mi rozuměl: není ještě všem dním konec. Bolí to?“
„Už tolik ne! Povězte mi, neříkáte také podvodník místo divák nebo snad naopak?“
„Všechno záleží na souvislosti. V mé řeči je totiž určitý řád, býval jsem inženýr, jak ráčíte vědět, mám tedy smysl pro souvislost nejen v počtech a nejen v měřictví. A holenku, ve všem je řád, i v bláznovství, i v dětinství, i ve lžích, ba, dokonce i v novinách! Mám vám ruku obvázat?“
„Ne, děkuji, krev už neteče, nemáte náhodou nějakou náplast?“
„Nač chcete náplast? Na ruku nebo na hlavu? Na hlavu bych měl!“
„Kokainu, prosím, vy to jistě na mne neprozradíte!“
„A podívejme se, tak vy prodáváte takovéhle čisté zboží! Kdo by to do vás řekl? A proč jste si tak jist, že vás neudám?“
Záchodový dědek se ušklíbl: „Znám své klienty, čtu z tváře a hádám z poraněné ruky jako cikán. Chci dát hlavu za to, že, nešňupete-li kokain, šňupete něco jiného. Věřte mi: nevedu tenhle obchůdek pro předstíraný kov – to jsou bankovky, poníženě prosím – nýbrž z hráčské záliby. Mezitím než jsem dospěl od lokomotiv k záchodové míse, dostával jsem od lidí pořád šňupečky: útěchy, sliby, malé i velké lži, politování a falešná doporučení. I napadlo mě, že člověk dlouho vydrží, dostává-li šňupečky v té neb oné formě. Proto jsem si také zařídil svůj malý obchůdek a teď sleduji, co vyvádějí náplasti na hlavu, to jest – nejpoctivější a nejúčinnější šňupečky, jež na rozdíl od jiných jsou úředně nežádoucí. Říkávám nežádoucí místo zakázány, protože koneckonců všechno je dovoleno lidem zdatným.“
Měřili jsme si jeden druhého a ve zlém úsměvu cenili na sebe zuby. On se štítil mne a já jeho. Bůh suď, proč také já jeho. Utrhl jsem se na dědka kousavě:
„Kdo by řekl, že se okolo záchodů skrývají nepřátelé společnosti?“
Odsekl pohotově: „To proto, že veřejné záchody bývají v podzemí. Víte, ti, kdož žijí v podzemí od narození a ještě po předcích, nejsou příliš nebezpeční. Lze je ochočit. Ale ti, kteří kdysi byli nahoře a pak spadli dolů, ti posílají na světlo sluneční jen krajíce namazané jedem.“
Násilně jsem se rozkuckal: „Začínám z vás mít opravdu strach!“
„Ještě nemusíte. Třeba spadnete také do podzemí a vystoupíte odtud svorně se mnou v nečekanou hodinu.“
„Co bude, až vyjdete v nečekanou hodinu nahoru?“
„Co bude? Tanec!“
„Čemu říkáte tanec?“
„Lituji, to zatím nepovím. Jestliže se však dovíte, že jsem nahoře v době, kdy mám stát u záchodu, dejte se na útěk!“
„Děkuji za výstrahu!“
„Já zase děkuji za korunku. Těším se, že se vrátíte. Bude to brzy?“
„Pravděpodobně. Sbohem!“
Egon Hostovský: Cizinci hledají byt. Odeon, Praha, 1947.