Ve věnci rukou železném
5. března 1953 zemřel Josif Vissarionovič Stalin. Tato událost změnila běh světových dějin a dost možná jí mnozí z nás vděčí za svoji existenci. Připomeňme si ji tedy dvěma texty: básní Marie Pujmanové dokumentující nekritický obdiv mnoha českých umělců ke Stalinovi (těžko již dnes soudit, nakolik upřímný) a krátkou povídkou, která naopak generalissimovu všudypřítomnost a všemocnost ironizuje.
Vykřikly Gori, zaštkala Moskva,
zalkala širá sovětská zem.
Jaká to slova, strašná a prostá
hromují po horách nad srázem?
Dokonal Stalin.
Po Kavkazu, po Krušných horách
kudy šla vojska sovětská,
kudy se hnala jak železná bóra
a usmívala se na děcka.
Dokonal Stalin.
Dokonal Stalin, umřít je lidské,
však slzy v očích ne a ne schnout.
Už odkládá své břímě gigantické,
je člověk, chce si oddychnout.
Dokonal Stalin.
Kdyby tak všichni, za které dýchal,
mohli dát minutu života, sta let by žil.
Ach neplač, ne, buď zticha,
vždyť jasní se už těžká mrákota.
V Straně on žije.
Dokonal Stalin, Strana je živá,
vedl ji v leninských šlépějích,
hvězdami očí se do světa dívá,
s dělníky zpívá, vyrůstal z nich.
V Straně on žije.
Náš drahý Staline, rukama nelomíme,
ani je nespouštíme do klína.
V těch našich rukou Tvá síla dříme
a dílem uctíváme Stalina.
V Straně on žije.
V Straně on žije, bohatýr míru,
jakého posud neznala zem,
a přísaháme bohatýru,
jak žije v nás, jak žijem v něm,
ve věnci rukou železném
že udržíme mír.
Z antologie Podivuhodní kouzelníci: Čítanka českého stalinismu v řeči vázané z let 1945–55.