Most! jako dobrá příležitost
Apel pražského hudebníka a levicového aktivisty zpřed tří týdnů, který mezitím padl na úrodnou půdu – viz třeba zde a zde. A také zde.
Je tady nějaká věc. Věc je velmi populární, věc je velmi milovaná. A první věc, o které my přemýšlíme, je, co všechno té věci vytknout, jak lidem vysvětlit, že věc je zlá, rasistická, homofobní, transfóbní. Jak lidem vysvětlit, že za tu radost, kterou u každého nového dílu cítí, by se ve skutečnosti měli stydět, protože pokud je tohle baví, jsou špatní lidi. Lokalizovat radost, zkazit radost. A pak se hrozně divíme, proč nás nemá nikdo rád.
Rád bych navrhl jiný přístup: bez ohledu na to, jestli si myslíte, že je Most! dobro, nebo zlo, se totiž můžeme shodnout na dvou neoddiskutovatelných faktech. Za prvé, Most! se ve svém ději dotýká řady velmi reálných a velmi palčivých problémů v naší společnosti. Za druhé, Most! je morbidně populární, a to napříč sociáníma bublinama. Jak už kdosi velmi trefně poznamenal, než napíšeme článek o tom, že Most! Romům v Chanově ani trans lidem moc nepomůže, měli bychom se zeptat, jak moc jim pomůže ten článek, který zrovna píšeme. Zda náhodou tu psavou energii nemůžeme využít nějak kreativněji, konstruktivněji a třeba i tak, aby to v něčem pomoci mohlo.
Milovníci i odpůrci seriálu Most! se totiž shodnou i na další věci, tedy že ten seriál nezobrazuje skutečnou realitu, jak je. Jednak musí kvůli omezenému prostoru některé věci zjednodušovat a zkracovat, jednak je to furt komedie, ne Ken Loach, proto spíše karikuje a hledá vtipné situace, než aby hledal skutečné hluboké pochopení. My ale nejsme Most!, my o tom reálném kontextu psát můžeme.
V epizodě s autodromem byla zápletka o tom, že se Dášu snaží sbalit záhadný elegán, načež jí surově napadne kvůli „nedorozumění“ ohledně jejího těla, a to navzdory tomu, že mu Dáša vůbec nic neudělala a snažila se k němu být ve všem naprosto upřímná. Na co já si vzpomenu, když tuhle scénu vidím? Na nedávné video od Contrapoints o tom, že něco takového se v reálu děje neskutečně často. Děsivě často. Dojde mi, že pro některé translidi je tohle při randění velmi reálná a bohužel i odůvodněná obava. Ale to dojde mně, který koukám na Contrapoints. Kdybych tenhle díl viděl o pár týdnů dřív, před zveřejněním toho Nataliina videa, řekl bych si, že je to prostě jen hajzl. Podobně jako drtivá většina lidí, kteří ten seriál vidí.
Proč třeba ještě neběží článková série Most!: Skutečné příběhy, ve kterém nám sociální pracovník působící v Chanově řekne, jaká je realita toho sídliště, jak se za posledních 20 let změnilo a co by potřebovalo, aby se v něm žilo lépe? Proč tam nevidím rozhovory s reálnými ekvivalenty Snědé tísně o tom, co pro Romy dělají a jaké jejich práce nese ovoce? Já bych si hrozně rád přečetl rozhovor s ředitelem nějaké mostecké školy nebo prostě expertem na vzdělání a výchovu o tom, jestli je pravda, že řada rodičů programově odrazuje i velmi chytré a talentované děti od studia a cpe je na učňáky, aby je „měli z krku“, a co by se s tím dalo dělat. Jenom na tématech z Mostu by se dal vypotit fakt skvělý rozhovor s Maláčovou nebo tvůrci nedávno zmršeného návrhu na změnu exekučního zákona.
„A proč bychom k rámování diskuse o takhle důležitých tématech měli používat zrovna ten zlý Most!?“ Protože pak to budou lidi číst. Mezi epizodama je tady obrovskej hlad po dalším materiálu, Česká televize toho využívá do mrtě ve všech svých pořadech, Expres.cz ždíme slušnou čtenost na absolutně odfláknutých článcích o tom, v jakých divadlech či filmech vystupovali protagonisté předtím. Kromě čtenosti mi taky připadá, že takhle budou ta témata pro lidi srozumitelnější, budou si je mít k čemu vztáhnout.
„A proč to, ty vole, nenapíšeš sám, když seš tak chytrej?“ Zcela upřímně, nepřipadám si k žádnému z těch témat kvalifikovanej. A to je právě ono, komentář o tom, zda je to dobré, nebo problematické (nebo tento arogantní článek o tom, jak mají levicoví novináři dělat svoji práci) dokáže napsat s prominutím každý blb. Vážně, ono to vypadá jako velká věda, ale vlastně stačí si osvojit pár pojmů a prostě je lepit na všechno, co se hýbe. K sepsání nějakého ucelenějšího vhledu do toxicky maskulinního násilí proti translidem nebo do sociální situace v Chanově už musí člověk něco vědět, být v těch tématech zainteresovanější než pražskej cis alkoholik z korporátu. Vy ale lidi, kteří o tom něco věda, máte.
(psáno 11. února 2019)
Mezitím v Mostě...
Na mosteckém sídlišti Chanov je od 2. března 2019 v provozu Knihovna Josefa Serinka. Zaměřuje se na romskou literaturu. Knihovna se do Mostu přestěhovala z Prahy 2, kde byla před rokem otevřena pod názvem Romanofuturisimo v prostorách galerie Tranzitdisplay. Fond zatím čítá kolem 300 titulů.Na slavnostním zahájení v Mostě se plně projevila důležitost komunitního fungování knihoven. Knihovny nejsou výdejny knih, které by snad ohrožovala robotizace. Knihovna je místo setkávání a lidé (nejen knihovnice a knihovníci) v nich hrají zásadní roli. První akcí v Knihovně Josefa Serinka bylo čtení a promítání romských pohádek. Spisovatelka Iveta Kokyová dokázala asi dvacet dětí plně zaujmout celou hodinu, četla česky i romsky a na závěr hlasitě zavolala na dobře naladěné dětské publikum: „Tak co, budete sem chodit do knihovny?” „Jóó,” oplatily jí děti ještě hlasitěji.Jak uvádějí média, Chanovští se podílejí na činnosti knihovny a podíleli se i na výběru jejího nového názvu. Knihovna Josefa Serinka se jmenuje podle romského protinacistického odbojáře. Není překvapení, že v policích knihovny nechybí ani třídílná Česká cikánská rapsodie od Jana Tesaře, která zaznamenává a komentuje Serinkovy vzpomínky. Fungující komunita a zajímavé knihy, to je ideální kombinace do začátku každé nové knihovny. Ať se daří!
(mih)