Raději o skutečném fotbale
Dneska jsem se cosi nedokázal rozjet. Nejenže zasažen obdenní bolestí hlavy už po ránu, ale vzduch venku byl tak čistý, namražený a slunko tak mile mi ohřívalo počítač, že škoda slov… Takže jsem zvolil Bachovu metodu. Velmistr barokní muziky většinou po ránu, aby se dostal do provozní teploty, přehrávával si něco z not svých hudebních současníků. …Tak například novinář Jan Urban v dnešním Právu velice mile vzpomínal na svá raná i disidentská léta, ale když jsem se dostal k tomu, že „v roce 1918 jsme přestali být Češi, přestali jsme přemýšlet o tom, co to znamená, a až do roku 1992 nic českého neexistovalo, a i dnes je to jen podle jména. Česká literatura po roce 1989 se v podstatě nedá číst, buď je to opsané, nebo je to bulvár, nebo jsou to osobní příběhy“ atd. atd., prostě, až jsem se dostal k názorům, jaksi nemile strupatým, zalistoval jsem si v tom deníku jinam. Do CAFÉ. Mladá dvojice tam co-writingem, který vychází ze songwritingu, „okysličovala“ českou scénu. To se ráno sejde čtveřice, může být i víc, lidí a do večera napíšou píseň. Něco jako Za starú Breclavú u téj boží muký, stojí tám děvečka zalamuje ruky, zalamujésijé…, pochopitelně že v angličtině a někdy i na zakázku. A pochopitelně že lepší. Takže raději ten fotbal. Včera Real Madrid – FC Barcelona. Úžasní šutéři. Milionáři. Levá, pravá, a pas přes celé hřiště do běhu – na špičku kopačky, nádhera. Když jsem se ale od reportéra uprostřed nejkrásnějších akcí neustále dozvídal, jak který z těch milionářů ku štěstí přišel, kde hrál za dorost, za kolik byl koupen a za kolik prodán, když jsem byl neustále rušen!, vypnul jsem zvuk. Ostatně dělám to skoro pravidelně. Sestavy si přečtu na začátku přenosu, jména mají ti herci napsána na zádech, chtěl jsem napsat vytetována, nebyl bych daleko; kdo koho střídá, dovím se na liště, stejně jako kolik je hodin a jaký je stav. Ostatně co potřebuju víc při tak jednoduché hře znát. Při tak jednoduché a krásné hře. Jednu nevýhodu tato bezreportážní metoda však přece jen má. Že se druhého poločasu někdy nedožijete. A probudíte se po. A začnete vzpomínat na všechny krásné fotbaly, které jste zažili. Například jak levé brko z Dražůvek tehdy o Velikonocích v Archlebově zašláplo přece jenom tu cigaretu, když předtím s ní zapálenou drahnou dobu běhalo podél lajny v tom jeteli zvrhlém (trifolium hybridum); a jak někteří z jeho kolegů polykali o přestávce ještě okurky, protože Bílá sobota byla asi dlouhá… Jak na hřišti Sokol Prštné hádávali se mezi sebou hluchoněmí ze Svitu s hluchoněmými z Rudého Října, zdali ten aut či co byl, či nebyl, čemuž už navždy udělal konec kapitalismus. Albert se na tom hřišti roztahuje teď. A pak my jsme na ty krásné fotbaly chodívali v neděli dopoledne se zkontrolovanými krky, zatímco tatínci bývali čerstvě oholeni. Můj tatínek zpravidla ve svém gabardinovém obleku „beigové“ barvy s vyžehlenou rozhalenkou v něm a v klobouku proti slunci. Proti slunci v pitralonovém oparu. (Sic!) A my kluci jsme se tam mohli v přestávku předvést, zakopat si, když ty nejmenší holčičky mohly světu a tribuně alespoň ukázat svoje růžové plťky.
A teď se ty fotbaly hrají v noci. Řve se tam jak o život. Někdy tam poletují muchy=hráči v mlze dýmovnic. V hledišti všichni anebo skoro všichni mají na sobě džínsovou konfekci. A na rozdíl od těch něžných děvčátek ukazují světu povětšinou své nahé pivasy. A ještě vám do té fotbalové krásy furt někdo kecá. Ale co jiného bys čekal v tak ukecaném (viz výše) století…
Mám přítele básníka, který považuje psaní básní za svoji práci. Ale protože nechce umřít hlady, hledává si práci, která by zas až takovou prací nebyla. Zapisovává elektřinu na horách, kde je co nejméně roztroušených samot. Coby noční vrátný vydávává klíče v co možná nejzbytečnějších podnicích, měřil kdysi průtoky vod v nejvyschlejších pražských potocích apod. V rámci svého vyhýbání se pracím všeho druhu, které mu ovšem umožňují věnovat se práci pro něj svrchovaně důležité, a v budoucnu dosáhnout i na nějaký ten důchod, prošel už kdečím. A velice nesnáší – fotbal. Naposledy dělal pomocníka hrobníků. Na pracovišti ticho, žádný fofr, sem tam se vykope hrob, pozůstalí bývají štědří, sedneš za náhrobek a hned máš nějaké to Hřbitovní kvítí v notesu. Akorát, co s časem, když se rozpršelo. A třeba celý den. Takže podal výpověď. Protože ti hrobníci, s kterými spolupracoval, se v takovém případě ze všeho nejradši v kutlochu dívali na fotbal.