Mluva písma a četba obrazů

Obrázek nebo fotografie#24720 Obálka knihy. Repro Stavitelé katedrál

Soubor menších prací Františka Šmahela poučí i potěší a bez povrchních analogií umožňuje nahlédnout do středověku, především na mnoho desítek výtvarných děl a do husitské doby.


Nakladatelství Karolinum víc než šťastně požádalo vynikajícího medievistu Františka Šmahela o „něco“ a dočkalo se souboru rovného tuctu menších studií, sond a etud se dvěma exkursy (abychom byli přesní, jedním exkursem a jedním exkurzem, kupodivu) jako přívažkem. Vesměs se jedná o přepracované a doplněné verze textů nesnadno dostupných, neboť publikovaných ve specializovaných časopisech, zčásti cizojazyčných, a sbornících jednak z odborných konferencí, jednak k narozeninám význačných osobností humanitních věd a společenského života čili festšriftech.

Kniha je rozdělena do tří oddílů, z nichž první dal podnět i k podtitulu celé knihy, který jsme si vypůjčili do titulku této minirecenze. Sám oddíl je ovšem nadepsán Dvě brány poznání: oko a ucho. Úvodní studie, průlomová a po pětačtyřiceti letech od první publikace stále výjimečná, zkoumá, jak postupný přechod z magického světa zvuku do neutrálního světa zrakového vjemu, který díky rozšíření knihtisku zažilo 16. století, poznamenal i vnímání výtvarných děl. Dozvídáme se například, že pro Leonarda da Vinci bylo hlavní cestou poznání oko, kdežto podle Martina Luthera „oči nás nevedou tam, kde nalézáme a poznáváme Krista, to za ně musí učinit uši“.

Další kapitoly už s tématem tohoto vydání Kulturních novin souvisejí příměji. Ve studii o „mužích s ukazovátkem“ ukazuje autor přesvědčivě, že nejen pozdně středověké deskové a nástěnné malby plné subtilních symbolů, ale i nejrůznější memoriální nápisy včetně těch na stěnách Betlémské kaple v Praze předpokládaly a vyžadovaly pomoc s vnímáním a pochopením – interpretaci, chcete-li – duchovního nebo jiného vzdělance (literáta). Mnohé z těchto nápisů, a platí to i pro mluvící pásky na obrazech, byly v latině, kterou širší publikum neznalo, případně byly obtížně čitelné. Na freskách z doby jagellonské, jmenovitě v tzv. Smíškovské kapli v chrámu sv. Barbory v Kutné hoře a na stěnách Svatováclavské kaple pražské katedrály je dokonce několik (!) mužů s ukazovátky vyobrazeno.

Další studie je věnována přímo písmenům ve středověkých obrazech, konkrétně mluvícím páskám, rozvinutým svitkům a pergamenovým blanám. Autor rozlišuje čtyři jejich hlavní funkce: identifikace postav, vyprávění příběhu, modlitby a invokace (vzývání, oslovení) a konečně něco jako věroučná agitace – asi nejznámějším příkladem je slavný Jenský kodex. Zvláštní pozornost je dále věnována klasickému tématu Zvěstování Panně Marii, u něhož v jistém období byly slova v obraze takřka normou. Drobná, jen volně související perlička: úplně nejstarší známé vyobrazení zvěstování, tedy andělského sdělení, jako dosti pozemského předávání zapečetěného dopisu je v misálu Jana ze Středy, kancléře Karla IV., z období kolem roku 1365.

Následující „letmá vycházka za signovanými díly středověkých umělců“ je ve skutečnosti pořádnou túrou, která vede od Huga z Exeteru (normanský benediktinský mnich z 11. st.) přes Mistra Theodorika a Jana van Eycka k Mistru Litoměřického oltáře a k Lucasi Cranachovi staršímu († 1553) který ale ani všechna svá díla ještě nesignoval. Naštěstí vede čtenáře perfektně zorientovaný průvodce, který mj. názorně předvádí, že „zrození autora“ bylo jen velmi pozvolné.

Poslední kapitola „mezi okem a uchem“ je torzem připomínky málo známé kroniky malíře (tehdy ještě především řemeslníka) a svérázného písmáka Bindina di Travare z italské Sieny. Ač zaznamenává především rodinné události a místní děje, a to v letech 1345–1416, plných 29 z celkem 308 kapitol věnuje líčení – a interpretaci a komentářům – dějů na kostnickém koncilu včetně procesu a smrti Jana Husa a Jeronýma Pražského.

Ve druhém oddílu autor ohledává hranice mezi posvátným a pozemským na dvou konkrétních případech a v obou bere v úvahu i teatrologické či spíše scénologické (o scénologii více např. zde) hledisko. „Divadelnější“ je ukazování svatých ostatků v Českém Krumlově ve 14. a 15. století, ale i fantaskní svět divých lidí lucemburské éry je nahlížen jako součást scénických příběhů středověké fantazie. Ve druhém případě můžeme mluvit o dílčí syntéze (navazující na knihu Diví lidé (v imaginaci) pozdního středověku) v rozsahu plných pětašedesáti stran, navíc doplněných exkurzem (ano, tím se „z“), jímž je až překvapivě čtivá rešerše dosavadní literatury o divých, lesních a zelených lidech.

V posledním oddílu pak najdeme patero kratších, ale vždy erudovaných a hlubokých textů o symbolech (husa, kalich a zlomené žezlo), audiovizuálních médiích (!) a ikonografii mučedníků husitské doby. Někomu snad mohou připomenout Čapkův Pád rodu Votických, což je samozřejmě míněno jako poklona.

Úhrnem, knížka poskytuje potěšení intelektuální i estetické, a to obsahem i formou (jak pokud jde o bohatý obrazový doprovod, tak stran jazyka: zmiňme alespoň košatý až poetický styl většiny úvodních pasáží); děkujeme, pane profesore.

František Šmahel: Nahlédnutí do středověku. Mluva písma a četba obrazů, Karolinum, Praha, 2017