Otlučeni o mantinely
Nejspíše je domýšlivé si myslet, že zrovna naše doba dá odpověď na věčnou otázku, zda člověk za své přežití vděčí spolupráci, anebo soutěži. Jsme ovšem v pokušení si to myslet: Kvůli dramaticky se zrychlující klimatické krizi, způsobené bezohledným drancováním přírodních zdrojů. Kvůli kontinuálnímu zpravodajství o válečných konfliktech a obchodních válkách, vedených pro peníze. A především kvůli prohlubující se sociální demenci člověka, páchajícího komplexní kulturní a civilizační sebedestrukci. Nikdy v historii nebyl homo sapiens takový pitomec, jakým je dnes díky technickému pokroku.
Pokud se ptáme na společný jmenovatel hrozeb, kterým lidstvo čelí, je jím nepochybně globální kapitalizmus, historicky nejagresivnější forma soutěže. A tím pádem máme za to, že šance na přežití člověka tkví ve schopnosti lidí kooperovat, nacházet k sobě cesty, společně čelit osudovým hrozbám. Synonymem budoucnosti je spolupráce. Proto ta úzkost ze ztráty budoucnosti.
Sázka na soutěž je spoléháním se na ty horší lidské vlastnosti, jako je egoismus, chamtivost či bezohlednost. A logicky způsobuje koncentraci bohatství a moci do rukou hrstky lidí bez skrupulí. Tvrzení liberálů, že v soutěži vítězí ti nejschopnější a jejich kritici že schopným nízce závidí úspěch, nic nemění na věcné evidenci, že čím déle se soutěží, tím méně je vítězů a tím menší je z nich pro společnost užitek.
Důležité je ovšem říct, že soutěž společnost volí po té, co učinila špatnou zkušenost s kolektivismem. Sázka na spolupráci je totiž zpravidla provázena naivní vírou v dobré lidské vlastnosti, jako je altruismus, skromnost, obětavost. A logicky způsobuje plýtvání, chaos a rovnostářství. Je to paradox, ale kolektivní odpovědnost nefunguje, pokud se neopírá o individuální svobodu. Socialistické elity, které důsledně pronásledovaly individualismus, prokázaly rovnosti a sociální spravedlnosti medvědí službu.
Náš pohled do budoucnosti je ovlivněn vyčerpávající generační zkušeností s ideologiemi, o které jsme otlučeni jako o mantinely. Cosi nám říká, že rozumné je bruslit někde uprostřed, spolupracovat a soutěžit že je třeba s mírou a ruku v ruce. Že otázka nestojí, o jaký máme být omláceni mantinel. Potíž je v tom, že generační zkušenost je nepřenosná a ideologické mantinely se vyznačují neodolatelnou gravitací.