Hladový pán
Báseň Clovise Huguese o tom, že s demokracií to nebylo jednoduché ani v devatenáctém století.
Lid pravil ke mně: „Ze své slávy,
lesk jejíž celým nebem plál,
já v historie mramor tmavý
si věčný pomník vytesal.
Věk bezohledný, spravedlivý,
pochmurný mstitel starých práv,
na ňadra má, v nichž oheň živý,
mi připjal králů zlatý háv.
Ó mudrců ty vážný dave,
mé jméno, blesk jež předchází,
zní jasněj’ v dějin stránce tmavé
než vzduchem hromu nárazy!
Apotheosa za mnou spěje,
můj krok se v její nimbus vryl,
já tvořím příští lidstva děje,
kam sotva král se odvážil.“
— Já poslouchal jsem nadšen, vznícen,
a viděl ten lid chudý, bled,
jak bezdech, prvním krokem zřícen
se třese jako vetchý kmet.
A já mu děl: Ó velký králi,
pod čelenkou tvou, rci, proč v pád
se hroutíš, vládče neskonalý?
Proč potácíš se?
— Já mám hlad.
Přeložil Jaroslav Vrchlický. Z knihy Moderní básníci francouzští (J. R. Vilímek, Praha, 1893).
Clovis Hugues (1851–1907) byl francouzský spisovatel, novinář a politik, poslanec za Francouzskou dělnickou stranu a příslušník hnutí Félibrige, pečujícího o rozvoj okcitánského jazyka.