Efelvěkové atomového věku
Díky pracovníkům Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR vyšla rozsáhlá encyklopedie věnovaná fenoménu českého samizdatu. Obsahuje 311 hesel představujících různé neoficiální edice a periodika, má 616 stran a váží 1,75 kg – její pravá váha je však v dodatečném zhodnocení práce mnoha nadšenců, udržujících kulturní kontinuitu bez nároku na zisk a slávu.
Důvody existence samizdatové literatury jsou všeobecně známé. Dělení publikací na oficiální a neoficiální má v našich poměrech dlouhou tradici a zesilovalo samozřejmě v období totality nacistické a stalinistické (do dějin české literatury vešla zejména edice Půlnoc nebo almanach Život je všude), zlatým věkem samizdatu se ovšem stala „Biafra ducha“, zavedená po potlačení Pražského jara. Ideálem nového režimu se stalo zapomnění a účast na relativní prosperitě musela být vykoupena rezignací na zveřejňování nepohodlných názorů. Po masovém vyřazování „závadové literatury“ (na rozdíl od Vladimíra Škutiny si nemyslím, že by tento kulturněpolitickými pracovníky tolik oblíbený termín nějak souvisel s básníkem Vilémem Závadou) z veřejných knihoven se často vlastnoruční opisování stalo jedinou cestou, jak se dostat k mnoha publikacím (nejen beletristickým). Jak v jednom z tehdejších fejetonů poznamenal Pavel Kohout: když se oficiální kulturní instituce staly soukromým majetkem několika mocipánů, musela se svobodná tvorba logicky přesunout do soukromých bytů. Klatba byla uvalena nejen na vše, co tak či onak přečnívalo z Prokrustova lože režimní ideologie, ale i na texty zcela nevinné (například dětské knihy či cestopisy), pokud se jejich autoři ocitli z nějakého důvodu v nemilosti. A generace spisovatelů debutujících v sedmdesátých a osmdesátých letech byla od začátku postavena před volbu: přizpůsobit se více či méně požadavkům cenzury nebo zapomenout na svět tiskařské černi, knižních čtvrtků a dobříšských rekreací. Protože však v českém životě nebývají věci zpravidla černobílé, byli ovšem i autoři – asi nejznámějším případem je Bohumil Hrabal – jejichž texty vycházely jak v samizdatu, tak v oficiálních nakladatelstvích, kde zpravidla utrpěly jisté zásahy.
Právě autorům, kteří mohli komunikovat s čtenáři pouze prostřednictvím strojopisů šířených z ruky do ruky, je věnována kniha nazvaná Český literární samizdat 1949–1989: edice, časopisy, sborníky. U publikace s tak širokým záběrem je samozřejmé, že nebude naprosto úplná, jak sami autoři v úvodu na rovinu přiznávají: „nepochybně se nám nepodařilo zachytit mnohé krátkodobě působící podniky, které knihovna Libri prohibiti neeviduje a jejichž produkce může být dochována v nám neznámých soukromých sbírkách (pokud vůbec).“ Jak vzpomíná jeden z autorů encyklopedie Michal Přibáň, pátrat v terénu po jednotlivých pamětnících byla až detektivní činnost a životní příběhy mnoha vydavatelů by vydaly na román.
Vedle výrazných osobností disentu se totiž na vydávání samizdatu podíleli i lidé, kteří měli co ztratit, a proto se podepisovali pseudonymy nebo vůbec. Pokud měly knihy vůbec tiráž, pak byla pojata tak, aby neposkytovala žádné indicie pro případné policejní vyšetřování, a často spíše záměrně parodovala tiráže oficiálních tiskovin. Někteří vydavatelé neměli ani potřebu dávat svým edicím názvy, takže byly pojmenovány až dodatečně pro potřeby encyklopedie podle hlavního organizátora nebo charakteristické úpravy (například „mašličkový časopis“ vycházející v tvrdých deskách zavázaných na mašličku). Naopak jiné názvy svědčí o kreativitě, kterou v současném nakladatelském byznysu s jeho obligátními a pseudosvětáckými „press“ a „media“ nenajdete: Opařený jelen (vycházející samozřejmě v Karlových Varech), Smykláč, Pampevlk, Zvonkohra psího baletu nebo Západočeský průser.
Autoři se rozhodli do své publikace zařadit texty, které mají primárně estetickou hodnotu a opominout tak politické letáky a podobné tiskoviny, označované občas poněkud sporným termínem „divoký samizdat“. I takto zúžená definice však zahrnuje celou škálu aktivit: někteří vydavatelé byli trestně stíháni, jiným se naopak podařilo proniknout do institucí typu Socialistického svazu mládeže, které poskytovaly jistou míru právního krytí, ale především umožňovaly přístup ke kvalitnější rozmnožovací technice. Dnes je jistě snadné vynášet silácké soudy o kolaboraci, ale v tehdejších poměrech mělo každé svobodnější slovo svoji hodnotu, ať přicházelo z kteréhokoli zdroje (dokonce ty oficiální zdroje byly možná cennější, protože naznačovaly drolení mocenského monolitu).
A v této souvislosti samozřejmě nebylo možno opominout Lidové noviny jako pokus využít uvolnění poměrů na konci osmdesátých let k prolomení hranic samizdatového ghetta – koperníkovským obratem byla snaha rozšířit okruh témat a hledat nové čtenáře i autory v prostředí „šedé zóny“ (je ostatně dobově příznačné, že díky spřízněným duším sazba samizdatových Lidovek vznikala v animátorském studiu Československé televize). Samozřejmě že jako každé noviny kladly důraz na politická a hospodářská témata, kultura v nich však hrála podstatně významnější roli než dnes, babiš nebabiš – nejen v podobě aktuálních recenzí, ale také v důrazu na obecnou kultivaci veřejného prostoru. V lednu 1988 napsal Ludvík Vaculík do svého Posledního slova věty, které mají svoji hodnotu nepochybně i dnes: „Dobré opoziční noviny nebudou hádavé. Budou prostě přinášet rozumný, někdy střízlivý, jindy smělý pohled a názor, vždycky však svědomitě otevřený a pečlivě formulovaný.“
Rozpaky u mnoha zúčastněných koneckonců vyvolávalo i samo slovo samizdat kvůli svému původu z jazyka okupantů, avšak alternativní označení jako „ineditní literatura“ se neujala, zřejmě jim chyběla ta romantická příchuť konspirace. (Mimochodem, v Sovětském svazu existoval i termín tamizdat, označující publikace vydávané „tam“, tj. za železnou oponou, a různými cestami pašované do staré vlasti – v českém prostředí byla tato činnost bohužel jen okrajová, a navíc strádala nezájmem emigrantské veřejnosti, jak o tom vypráví třeba Samožerbuch manželů Škvoreckých…)
Nabízí se zde samozřejmě otázka, co ze samizdatové produkce by pro současného čtenáře mohlo mít přínos. Řada textů vyšla po změně poměrů v oficiálních nakladatelstvích, řada dalších zas ani neměla ambice přesáhnout čas a místo vzniku. Jak se výstižně píše hned na první stránce encyklopedie: „Tato publikace se zabývá literaturou samizdatovou, jejíž vydávání mohou současné nejmladší generace pokládat za činnost vskutku donkichotskou: výsledkem namáhavé a časově náročné práce bylo obvykle pouhých dvanáct kopií literárního díla, z nichž ty poslední byly už sotva čitelné.“
Dějiny českého samizdatu jsou každopádně povzbudivou zprávou o schopnosti společnosti spontánně zaplňovat mezery a organizovat se zdola. Do opisování textů se zapojili nejen proskribovaní velkoměstští intelektuálové, ale lidé všemožných profesí, mnohdy i bez vlastních autorských ambicí, jen s potřebou nebýt ve výběru četby omezováni vkusem politbyra. Samizdatová vydavatelství existovala v každém větším městě, ba i na venkově. (Skromné podmínky, v nichž samizdat vznikal, mohou ostatně sloužit i jako nadčasové svědectví o tom, že zdaleka ne každý, kdo se věnuje opoziční činnosti, musí být nutně v žoldu nepřítele).
Vedle politické subverze se samizdatovou cestou šířily i texty apolitické, které však byly pro režim nepřijatelné prostě tím, že se odmítaly podrobit jeho dozoru – viz samizdat náboženský nebo surrealistický. Vedle toho využívali občas samizdat jako „médium“ také fanoušci sci-fi, průkopníci skateboardingu nebo milovníci přírodního způsobu života, ať už si říkali trampové, skauti nebo euroindiáni. Tyto aktivity samozřejmě nebyly ilegální, čas od času dostaly prostor i v oficiálních sdělovacích prostředcích – ale komunita jejich příznivců byla příliš početná a sebevědomá na to, aby si nechala vnutit závislost na libovůli cenzury. Obdobným fenoménem byly hudební fanziny, reagující na naprosto nedostatečné informování v povolených kanálech. (Zatímco v Polsku, Maďarsku a do značné míry i v NDR byla rocková a folková hudba oficiálními místy tolerována, husákovský režim i tady osvědčil mentalitu Kalibána pudově ničícího vše, co ho přesahuje.)
Nabízejí se zde samozřejmě úvahy, jak by se samizdatová produkce vyvíjela, kdyby se komunistický režim nezhroutil (kdysi se zdálo, že diktatura je v computerovém věku neudržitelná, ale dnes už bych tak rezolutní nebyl). Mnozí samizdatoví vydavatelé pokračovali ve své činnosti i v nových poměrech, ať už ve skromných samozásobitelských dimenzích nebo se rozhodli vstoupit na knižní trh se vším všudy (brněnský Atlantis, založený na družstevních principech ještě před listopadem 1989, kupříkladu existuje dodnes). Ovšem nešvary polistopadového nakladatelského provozu, jako příliš bohorovný vztah k autorským právům, honorářům a korekturám, lze spíše než samizdatovým návykům asi připsat na vrub mentalitě divokého kapitalismu.
Hesla v encyklopedii představují širokou škálu aktivit – od projektů, které se snažily i v ilegálních podmínkách přiblížit fungování profesionálních nakladatelství až po jednorázové recesistické aktivity, jejichž existence byla většinou nerozlučně spjata s hospodským prostředím. Kniha obsahuje také rozsáhlý úvod, který se zabývá mimo jiné technickými okolnostmi spojenými s výrobou a distribucí samizdatových publikací (a neuvěřitelná míra vynalézavosti, kterou v tomto ohledu „knihomolové“ prokázali, by si možná časem zasloužila i rozsáhlejší samostatné pojednání). Za vznikem encyklopedie stojí úctyhodné množství práce – a je z ní naštěstí zjevné, že pro její tvůrce to nebyl jen další z mnoha výzkumných úkolů, ale že se i na ně přeneslo cosi ze samizdatového étosu. Ocenění zaslouží rovněž bohatý ilustrační doprovod a pečlivě zpracovaný jmenný rejstřík, což bohužel stále ještě není u tuzemské literatury samozřejmost. A jakkoliv je kniha cenným příspěvkem k dějinám české literatury, dá se číst také jako svědectví o schopnosti improvizace, přemáhající organizovanou nevůli moci.
Michal Přibáň a kolektiv: Český literární samizdat 1949–1989: edice, časopisy, sborníky. Nakladatelství Academia a Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha, 2018.