K čemu je samizdat dnes
V recenzi nedávno vyšlé Encyklopedie českého literárního samizdatu, vydané nakladatelstvím Academia a sestavené Ústavem pro českou literaturu Akademie věd, která vychází v tomto čísle Kulturních novin, si klade Jakub Grombíř otázku, co ze samizdatové produkce by pro současného čtenáře mohlo mít přínos. Zároveň se mi zdá, že o větší míře takového přínosu trochu pochybuje, ale možná je to pochybnost jen řečnická.
Sám jsem samizdat kdysi vydával a dodnes z jeho rozsáhlého bohatství čerpám. Osobní inspiraci, vzpomínky na osudy řady obdivuhodných lidí, myšlenky, které jen tak nezestárnou. A také stokrát opakované podivení nad tím, kolik tehdy bývalo na všechno času. Pořádal jsem v minulých letech několik výstav českého, slovenského a polského samizdatu a jsem připraven uspořádat na požádání i další takové výstavy. Proto dobře vím, jak se lidé na samizdatové publikace i po třech desetiletích dívají, zejména ti, kteří je dříve nikdy neviděli. Kniha, opsaná písmeno za písmenem, vzbuzuje vždycky velký respekt. A za knihami i časopisy se lidé vzápětí začínají zajímat i o celý myšlenkový základ, který přivedl tvůrce, vydavatele, opisovače a šiřitele k účasti na vydávání samizdatu. Toto všechno zaujme spolehlivě starší i docela mladé. Myslím, že každý vnímavý člověk si ze setkání se samizdatem odnese inspiraci i pro svůj současný život.
Položíme-li si hodně konkrétně otázku, co by mohlo být pro čtenáře přínosem, bude odpověď nesnadná. Samozřejmě je otázkou osobního vkusu, co kdo považuje za přínos, bylo by proto pošetilé pouštět se do nějakého výčtu titulů, které by si dnešní čtenáři měli přečíst, aby nezůstali ochuzeni. Myslím, že by dnešní čtenáři měli o samizdatové kultuře vědět mnohem víc. Samizdat je inspirativní už samotnou svojí existencí. Byl reakcí na snahu tehdejší státní moci umlčet tvůrce, umlčet informace, umlčet všechny zdroje nezávislých informací, umlčet celou společnost. Tomu bylo možné se poddat nebo se vzepřít. Samizdat byl hrdým a odvážným způsobem vzdoru. A svědectvím doby, velmi konkrétním a působivým.
Nyní žijeme v období, které není pro dosavadní kulturní dějiny lidstva vůbec obvyklé. Jsme obklopeni přemírou informací a kulturní způsobilost člověka se pozná podle toho, jak si s tímto nadbytkem dokáže poradit. Přijmeme-li za své, že číst si vpisky na společenských sítích, prohlížet si hojné obrázky, fotky či videa, stejně jako titulkaření není skutečným čtením, tak se kulturní způsobilost pozná podle toho, jestli člověk čte. Ale to nestačí. Je třeba také umět vybírat si, co číst nebudeme. Leckdo z nás řeší takové dilema několikrát denně, protože ani při největší snaze není možné přečíst ani tisícinu všeho, co by nás opravdu mohlo zajímat.
Takové dilema v kultuře sedmdesátých a osmdesátých let neexistovalo, četlo se všechno, co bylo k dispozici. Samizdat vznikal v dobách, ve kterých každé svobodně napsané a vydané dílo, každá kniha, každý časopis, byl velkou vzácností a každé takové dílo bylo čteno, šlo takzvaně z ruky do ruky. Hlad po informacích, po spontánně a svobodně vznikající kultuře byl pochopitelný, protože tehdy bylo informací k dispozici mnohem méně, než společnost potřebovala. O mnoha událostech, lidech, tendencích ve společnosti nebývaly k dispozici vůbec žádné informace. Samizdat tento prázdný informační prostor zaplňoval. Mělo se tak trochu za to, že neobyčejně pracný způsob pořizování opisů a kopií dává jakousi záruku kvality díla. Neplatilo to samozřejmě vždy a zcela, ale pracnost zhotovení přece jen určitým korektivem kvality být může. V literatuře, filosofii, teologii i v dalších humanitních oborech umožnil samizdat překlenout období, které bylo pro takové obory opravdovou dobou nesvobody. To mělo obrovský význam, kontinuita nebyla díky samizdatu tak docela přerušena po roce 1989 bylo možné na samizdatovou kulturu přímo navázat ve svobodných poměrech. Vznik samizdatu nebyl nijak náhodný. V civilizačních dějinách lidstva vždy existovaly a trvaly spontánní i organizované snahy o překlenutí nesvobodných časů ochranou i záchranou epistolární kulturní vrstvy.
Samizdat je také svědectvím o důležitosti svobody projevu a svobody tisku. Závažnost těchto svobod se pozná v dobách, kdy lidé za tyto hodnoty riskují. Ztrátou zaměstnání, pronásledováním, domovními prohlídkami, ale i vězněním. Nynější nadbytek informací je tedy podložen i oběťmi těch, kteří byli pro svobodu informací ochotni strpět pronásledování. Byli to tehdy autoři i vydavatelé, bývali to i ti, kteří knihy a časopisy přepisovali či jinak rozmnožovali, bývali to často ti, kteří je rozšiřovali. Díky nim všem totiž přetrvala celá jedna obsáhlá podoba svobodné české a slovenské kultury a obzvláště písemnictví. Autoři, kteří vydávali knihy samizdatem v tehdejších dobách, se naučili vážit si tvůrčí svobody. Na jejich dílech i dnešní čtenář pozná, že nejsou psána s ohledem na možný komerční úspěch, že se nepodřizují očekáváním ze strany nakladatelství. Bylo by na zkoumání literární vědy, nakolik tato tvůrčí svoboda nuceně vzniklá ze střetu se státní mocí, ovlivnila díla kompozičně, tématicky, stylisticky či jazykově. Myslím, že Český snář Ludvíka Vaculíka, jediný titul, který jmenovitě zmíním, by se snadno stal důkazem, že tvůrčí svoboda přinášela také nové tvůrčí přístupy i postupy.
Jakou hodnotu má slovo, které může být zítra odvoláno, popřeno, změněno? Jakou hodnotu má názor, který je založený jen na náhlém hnutí mysli, na impulsu, který náhodně přišel a odešel? Spokojíme-li se s tím, že mluvené slovo nebo text jsou jen náhodnými projevy situací, nemůžeme od nich očekávat, že pro nás budou mít jakoukoliv hodnotu, ať už estetickou, mravní, popisnou nebo vzdělávací. Dnešní době chybí vědomí vážnosti slov, a někdy i činů, každý může říct nebo napsat cokoliv, aniž by za svá slova ručil. Právě samizdatová tvorba může těm, kteří berou svá vlastní slova vážně a chtěli by brát vážně i projevy ve veřejném prostoru, ukázat, že neodvolatelně míněné slovo se může prosadit i v dnešních časech informačního nadbytku. Jen musí být s osobní zárukou. Ten, kdo veřejně vyjadřuje své názory, má v nich být pevný, což vůbec nemusí znamenat, že navždy neměnný. Ale má být připraven nést za ně odpovědnost a umět si je obhájit. To je poselství z časů samizdatu. Poselství, které bude zřejmé každému, kdo si trpělivě prolistuje několik knih a časopisů vzniklých z odhodlání, trpělivosti, odvahy a vzdoru.
Během jedné generace se svět okolo nás značně proměnil. Politicky, technologicky, mentálně. Zažili jsme a zažíváme komplexní změnu životního ekosystému, přicházející vlivem politických proměn, nových technologií, zrychlením společenské dynamiky, relativizací civilizačních hodnot, ohrožením životního prostředí i nenápadným, avšak vytrvalým pronikáním různých dílčích, mnohdy ohrožujících ideologií do naší každodennosti. To všechno značně rozkolísává společenskou soudržnost, tempo změn je historicky nebývalé a přináší znatelně více nejistot než jistot.
Dnešek je proto dobám samizdatu, tedy především sedmdesátým a osmdesátým létům minulého století, velice vzdálen, a to více, než nám ukazuje počítání času. Všem nám dnes chybí pevnější zakotvení, pocit jistoty a svírá nás přitom obava, zda budeme tempu proměn stačit. Vrátit se trochu zpět, zorganizovat si svůj vlastní výlet do časů, v nichž slovo bývalo placeno také osobní svobodou, může pomoci i v orientaci v současném světě. V hloubi naší společné paměti totiž zůstává potřeba pevné půdy pod nohama. Ať chceme nebo nechceme, stále stojíme na takových podstatných lidských hodnotách, které žádná státní moc ani hrubá síla zpochybnit nemohou, jen je třeba si to znovu a znovu uvědomovat. Samizdat je jednou z podstatných paměťových stop, v nichž jsou takové hodnoty zaznamenány.