KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Ve svém doprovodném textu k výstavě Nightshades píše kurátorka Christina Gigliotti, že „výstava je současně sebedestrukcí a oživením, tím, že skládá kousky toho, co zbylo. Truchlí, dusí se plyny spáleného plastového odpadu. Utíká od trosek a hledá idylická ústí řek.“ Polansky Gallery v Brně, otevřená od listopadu minulého roku, tím představuje pod vedením kurátorky Christiny Gigliotti nastupující generaci mladých umělců, tvořících převážně v Berlíně.

Na výstavu Nightshades do Polansky Gallery v Brně jsem šla s velkou zvědavostí hned z několika důvodů. Poprvé jsem zde byla v listopadu minulého roku na výstavě Krištofa Kintery My Light in Pieces, která své kouzlo skrývala pod šokujícím povrchem. Do galerie se vyjíždělo starým nákladním výtahem a výstavní prostor byl ještě v procesu výstavby. Drsné, holé betonové podlahy, surově vyhlížející zdi, nedostavěné příčky, dráty, to vše tvořilo „přirozený“ ekosystém pro Kinterova díla, takže divák mohl snadno každou chvíli váhat, co je vlastně dílem umělcovým a co už nikoli.

Druhým důvodem mé zvědavosti byl křiklavý obraz, který s hororovým písmem k návštěvě výstavy lákal na propagačních materiálech. Paradoxně jej ale na výstavě nenajdete, nicméně jedná se o dílo Maren Karlson, která je na výstavě zastoupená pouze jedním levitujícím obrazem.

Nakonec mým třetím důvodem byl samotný výběr zahraničních umělců, především tedy z nastupující mladé generace, na jejichž současnou tvorbu se Christina Gigliotti jakožto kurátorka Polansky Gallery dlouhodobě zaměřuje. Nechme už ale očekávání stranou a podívejme se na výstavu samotnou, jakkoliv nemusí být úplně lehké se do výstavních prostor dostat – zmíněný nákladní výtah funguje pouze během vernisáží.

Úhlednost sterilního prostředí

Největším překvapením výstavy Nightshades je ale patrně to, že na diváka vlastně žádné překvapení nečeká. Výstava je naopak koncipována poměrně klasicky. Očekávala jsem, že se ocitnu v prostoru překypujícím temnými a tajemnými odkazy, v něčem nečistém a hrozivém, jak ostatně doprovodný text k výstavě deklaroval a měl by tak sloužit jako mrazivá předzvěst toho, co návštěvník může od výstavy očekávat. Místo toho se ocitneme na úhledné výstavě, která se ve výsledku všemu dramatickému a destruktivnímu vyhýbá. Někdejší syrovost rozestavěných výstavních prostor je už pryč a přítomná díla se tak ocitla v precizně rekonstruovaném, až poněkud sterilním prostoru, ačkoliv by lépe komunikovala třeba s kontextem rozestavěné tovární haly.

Samotná díla a jejich provázanost nicméně i tak působí velmi silně. Každé z děl se věnuje specifickému médiu, jehož výběr vychází ze zvolené tématiky. Mladá generace teprve se etablujících umělců na výstavě vcelku přesvědčivě ukazuje, že médiím, které využívá, nejen rozumí, ale neváhá je ani přesahovat. Platí to bezezbytku o Rebecce Ackroyd (nar. 1987 ve Velké Británii), která pracuje jako sochařka propojující více médií. Její objekty jsou abstraktní i figurální, ale vždy očištěné až na dřeň a ukázané v surové podobě. Julia Colavita (nar. 1983 v USA) je pak současná berlínská umělkyně, která k tvorbě svých výrazových maleb používá akční techniky drippingu, lití barev, jejich skapávání, okapávání atd. Pomocí této v zásadě nekontrolovatelné techniky chce svými díly znejišťovat a poukazovat na rozklad přítomný v naší kultuře i společnosti, kterou obnažuje i skrze spojování zdánlivě neslučitelných oblastí.

Monika Grabuschnigg (nar. 1987 v Rakousku) zase pracuje s keramikou s pomocí různých technik, od těch klasických přes site specific objekty až po reliéfní práce. Maren Karlson (nar. 1988 v Německu) se věnuje kresbám pitoreskních, vulgárních figur. Často se jedná o ženy s odhalenými prsy a zvlněným tělem, které s použitím výrazné barevné palety staví do role dominantních a násilných bytostí. Přístup Martina Maellera (nar. 1990 v Německu) je více konceptuální, přičemž ve svých dílech využívá různorodé „současné“ materiály, jako je latex nebo různé druhy plastu. Nakonec Sandra Vaka Ols (nar. 1980 v Norsku) využívá k vyjadřování svých až surrealistických myšlenek různé experimenty s fotografií, tisky a fotogramy, které zároveň pozměňuje jednoduchými zásahy.

Mezi destrukcí a rozkvětem

Zdánlivě líbivé pastelové obrazy Julie Colavity s umělými nehty na výstavě ve výsledku působí spíše děsivě. Autorka s nimi ale nepracuje prvoplánově nebo podbízivě. Divák si těchto přidaných umělých komponentů jich všimne až při bližším zkoumání. Podobně jako neidentifikovatelné tekutiny nebo brčka vystupujícího z dolního rohu fotografie na digitálních tiscích Sandry Vaka Ols. I reliéfní keramika Moniky Grabuschnigg na zdi působí tradičně, ale o to víc vyniká mezi novými médii. Stejně tak cáry černé latexové plachty Martina Maellera působí spíše ryze esteticky, než že by vyvolávaly děsivé konotace. Průzor přes tento černý latexový materiál nicméně alespoň trochu vyvolává dojem něčeho, co Christina Gigliotti evokuje v textu, který výstavu doprovází.

A konečně ohnivé objekty Rebeccy Ackroyd na fotkách působí krásně, živelně a přirozeně. Zatímco ve skutečnosti se při bližším zkoumání jedná o trochu lacinější variantu pravděpodobně vylívaných forem. Alespoň zdálky ale tyto žhnoucí formy vyvolávají dojem sopečné exploze a něčeho destruktivního. Při procházení výstavními prostory může diváka zarazit, že na zdech nejsou k dílům umístěny žádné popisky, takže je lépe požádat kustodku o výklad k jednotlivým objektům a obrazům. Na to, zda je tomu tak z důvodu (estetické) čistoty prostoru, nebo je potřeba v tom hledat záměr jiný, jsem nicméně odpověď nedostala.

Sečteno podtrženo – jednotlivá díla sama o sobě jsou velice povedenými reprezentacemi některých tendencí současné umělecké tvorby, nicméně výstavní prostor jim v tomto případě příliš nesedl. Snaha o ztělesnění vize něčeho, co stojí na pomezí drásavé destrukce a bujícího života, zní sice jako velice slibný projekt, ale tentokrát vyšel poněkud naprázdno.

 

Nightshades, kurátorka: Christina Gigliotti, Galerie Polansky, Brno, 14. března – 27. dubna 2019