V zákopech
Balkánská válka – myšlena ta z let 1912–1913 – pohledem básníka Ivana Vazova.
Už je po krvavé řeži,
soumrak padá, tichne zem.
V zákopu dva padlí leží,
srbský voják s Bulharem.
Navzájem se postřelili,
dobíjeli bodáky,
a teď hasnou, s krví síly
opouštějí vojáky.
Srb se ozve: „Kamaráde,
my se přece známe, ne?
Já jsem Jovo, kdo by hádal,
že se ještě shledáme.
Škoda tě, máš děti mladé
a budou z nich siroty.“
„To jsi hodný, kamaráde,
ale řekni – kdo jsi ty,
odkud mne znáš?“ – „Chlapče milý,
přece od Aleksince,
tam jsme spolu Turky bili.“
„Petko! V té zlé hodince
bez tebe bych nevyvázl!
Na to pořád vzpomínám
a má matka vždycky svíčku
zapálí ti k jmeninám…“
„Nezlobíš se?“ „O tom nemluv,
ty jsi sklidil horší vděk!
Nekřesťansky jsme se chytli,
odpusť nám to pánbíček!“
„Bratře!“ … „Umírám… ta žízeň
shořím… pálí… pálí to.“
„Tumáš, napij se z mé láhve,
já mám navždy dopito.“
„Díky, Jovo, spánembohem,
konec… Tady dokonám.“
„Já budu spát, Petko, s tebou,
nezůstaneš tady sám!“
Zhoustla tma. Jak pod peřinou
pod mlhavým příkrovem
na bojišti ti dva dřímou
vedle sebe tichým snem.
Přeložila Jarmila Urbánková. Z antologie Duhové mosty (Albatros, 1973)