V zákopech

Srbští vojáci za druhé balkánské války. Foto Wikimedia Commons

Balkánská válka – myšlena ta z let 1912–1913 – pohledem básníka Ivana Vazova.


Už je po krvavé řeži,
soumrak padá, tichne zem.
V zákopu dva padlí leží,
srbský voják s Bulharem.

Navzájem se postřelili,
dobíjeli bodáky,
a teď hasnou, s krví síly
opouštějí vojáky.

Srb se ozve: „Kamaráde,
my se přece známe, ne?
Já jsem Jovo, kdo by hádal,
že se ještě shledáme.

Škoda tě, máš děti mladé
a budou z nich siroty.“
„To jsi hodný, kamaráde,
ale řekni – kdo jsi ty,

odkud mne znáš?“ – „Chlapče milý,
přece od Aleksince,
tam jsme spolu Turky bili.“
„Petko! V té zlé hodince

bez tebe bych nevyvázl!
Na to pořád vzpomínám 
a má matka vždycky svíčku 
zapálí ti k jmeninám…“

„Nezlobíš se?“ „O tom nemluv,
ty jsi sklidil horší vděk!
Nekřesťansky jsme se chytli,
odpusť nám to pánbíček!“

„Bratře!“ … „Umírám… ta žízeň
shořím… pálí… pálí to.“
„Tumáš, napij se z mé láhve,
já mám navždy dopito.“

„Díky, Jovo, spánembohem,
konec… Tady dokonám.“
„Já budu spát, Petko, s tebou,
nezůstaneš tady sám!“

Zhoustla tma. Jak pod peřinou
pod mlhavým příkrovem
na bojišti ti dva dřímou
vedle sebe tichým snem.


Přeložila Jarmila Urbánková. Z antologie Duhové mosty (Albatros, 1973)