Tatíček
Jak vítat vzácnou návštěvu.
Už od května visela ve Zlíně na kdejakém rohu Vyhláška (Vyvěšeno dne 27. května 1928. Sejmuto dne 20. července 1928.), že do Zlína 24. června 1928 v 15 hodin přijede tatíček Masaryk. Nechť tedy všichni občané dají si do pořádku své příbytky, co dřevěného dosud nenatřeno, nechť se natře, co neuklizeno, uklidí, a taky nebudiž žádného domu, na kterém nevlál by československý prapor. Naše město ať se zaskvěje ve slavnostním hávu, neboť vítá ve svém středu hlavu samostatného československého státu.
Hlavní zlínský architekt Gahura veřejnosti sděloval, že dle jeho propočtů, kolem trati, kudy se bude průvod p. presidenta ubírati, by mělo stát 50 kusů jednoduchých stožárů pro vlajky. Že určí sám, kde se mají tyto buď oloupané, nebo vápnem natřené postavit. Ale nedoporučuje na ně věšet žádných věnců z chvojí. Jest to sice obvyklá dekorace našich slavností, ale působí příliš pouťově, malicherně, nemonumentálně pro tak filosofujícího ducha jako je pan president.
Jelikož šlo o dvoudenní cestu pana presidenta – ve dnech 23. až 24. června 1928 – skrz devět východomoravských měst, dědiny nepočítaje, z nichž v některých z auta vystoupil, někde ani to ne, ale ve všech podávali mu starostové hlášení, přišli jej pozdravit legionáři, ve všech devíti městech vyslechl si československou hymnu, devětkrát přijal kytici od chlapečka a děvčátka originálně oblečených: v kroji, bylo nezbytně nutné, aby tyto pro každou obec historické chvíle někdo zachytil na celuloid.
Zlínským organizátorům nabídl své služby JEFA FILM MANUFACTURING z Prahy, který ústy ředitele podniku Jiřího Feršmana sdělil, že jejich firma jest jedinou odbornou, speciální výrobnou kino filmu v ČSR, která současně pracuje levněji, při lepších surovinách než různé osoby k tomuto účelu se nabízející nesvědomitě, které se navíc dopouštějí různých protizákonných manipulací. Mezi takto neoprávněné patří Elekta Journal, Slavia, Weteb film, Věra film, Merkur film, Fox film Co. etc. Vaše zájmy jsou jim cizími!
Dlužno dodat, že zlínské představenstvo k tomu, aby pro věčnou památku nafilmována byla jednohodinová návštěva Tomáše Garrigue Masaryka ve Zlíně, použila služeb fy Elekta Journal, a nikoliv firmy, jejíž ředitel osvědčil hned na počátku styku s městem Zlín výše sdělené denunciantské metody.
K uvítacímu shromáždění byly vyzvány nejen všechny významné zlínské korporace, ale i náš zlínský skautský oddíl, který měl tvořit špalír u radnice a ochraňovat společně s hasičským špalírem a legionáři přístupovou stezku pro pana presidenta od železářství Lidmila na dřevěnou tribunu, která ten den tak nádherně voněla, a já jsem to až bolestně vnímal, pochopitelně, když jsem byl z nervového vypětí, že budu střežit, že mně bylo svěřeno střežit zdraví pana presidenta, tak překouřený. Navíc nás k tribuně nahnali už ve 13 hodin, co kdyby si pan president přispíšil.
Na pana presidenta u schůdků čekal i kluk, v černém rakvičkovém oblečku, který s účesem lehce ztuženým, by asi nejradši utekl, kdyby ho z jedné strany nehlídala a stále nenapomínala máti a z druhé strany mu v útěku nezavazel pán v černém smokingu, poněkud nafrněný, jistý Hugo Rada, ředitel obecných a chlapeckých škol ve Zlíně, jenž výběr vhodného žáka, který by panu presidentu kytici předal a případným proslovem ho oslovil, měl na starosti. Nafrněný byl zřejmě kvůli tomu, že kdyby mu kluk zdrhl, asi by ho to něco stálo, možná postup.
A holka, která v piškotech, v plisované sukénce a vyšívané halence s trikolorou v od kulmy ještě vonících vláscích, o dost větší než ten kluk, byla o poznání nervóznější, a pořád si pod fousy! drmolila: panepresidentepřejemevámzesrdcebystenámvezdravíještědlouhožilapřijměteodnásjakodíkuvzdánítototopolníkvítí měla taky doprovod, ale podstatně mírnější, žoviálnost sama, protože tady se nějaká nepředvídaná událost nepředpokládala, nanejvýš kdyby holka zkolabovala, ale za tím účelem u tribuny postávala paní v khaki sukni s červeným křížem na rukávu, která na požádání dětem rozdávala kostky cukru zrosené hofmanskými kapkami. Čili ředitel místních dívčích škol, pan Rudolf Lang, který ráčil tuto žákyni vhodně zvolit, tam rukama mamince té holky, která byla oděna jak své dcery dvojník, kolem hlavy zdobené trikolorou a ňader ve vyšívané haleně, brousil, dokládaje a vysvětluje ji cosi strašně důležitého.
Z nás Kňourů se tehdy neúčastnil vítání TGM jenom Tatyček, jinak jsme byli všichni. Z dlouhé chvíle jsme si dávali různé kvízy a hádanky a taky jsme se vsadili, kdo dřív auto pana presidenta v Rašínce spatří, ten dostane na Záložně pak sodovku, psanou na Tatyčka. Počet zúčastněných osob museli jsme už kdysi na jedné z prvních schůzek informujících naše skautské vůdce o slavnostním přijetí presidenta Osvoboditele nahlásit. Nikdo netušil, že Tatyček bude akorát marod. Takže jsme měli šest poukázek na sodovku.
Což padlo. Jakmile totiž presidentský automobil najel do Rašínovy ulice, dav před námi se vzedmul, létaly čepice, a my, navíc zády k vjezdu, jsme uviděli z TGM jenom kalhoty v šedém jemném proužku, jak spěchaly na tribunu. Ani pak jsem pana presidenta nezahlédl v celku.
Abych uviděl víc, trochu jsem se při „vodě hučící po skalinách“ předklonil, ale Velda na mě zasyčel, ať neničím řadu.
Zatímco jsme se s klukama loudali na Záložnu na ty sodovky, pan president se starostou Tomášem Baťou jeli do fabriky, kde na tanečních betonových kolech mezi budovami vyhrávaly kapely, a ve vzorné dílně č. 426 u stojících strojů čekali dělníci. Tam měl pan president obdržet jedny polobotky s popisem, jak dlouho výroba takového páru bot trvá, v gumárně měl zhlédnout největší stroj v republice na míchání gumy, a na Kotěrce, což bylo výjezdu ze Zlína nejblíže, nahlédnout do čtvrtdomku. A hodina byla fuč.
O Tatyčkovu sodovku jsme se vzorně podělili. Nebylo však jednoduché se na Záložně k nějaké sodovce vůbec dostat. Protože hasičů ve špalírech bylo celkem 410 a každý z nich měl za toho Masaryka nárok na dvě piva, takže si je podávali i okny.