Svátek nesvátek práce nepráce
Co a proč slavíme 1. května?
Ti sečtělejší si možná vzpomenou, že první máj se stal Svátkem práce na počest masakru na náměstí Haymarket v Chicagu. Méně už se ví o tom, že hlavní příčinou tehdejších bouří bylo uzákonění osmihodinové pracovní doby, k němuž mělo dojít 1. května 1886, ale „nějak“ z toho sešlo. (Pro přesnost připomeňme, že protesty neorganizovali tehdy ještě prakticky neexistující komunisté, nýbrž anarchisté – byli mezi nimi i čeští přistěhovalci, kteří tehdy v Chicagu vydávali buřičský časopis Budoucnost. Bombu, která 4. 5. 1886 kromě demonstrantů roztrhala i několik strážníků, ovšem do davu nehodili anarchisté, byť za to byli později popraveni, ale skoro určitě policejní provokatér.) Dnes už by za něco podobného stěží někdo bojoval – lidé trávící na pracovišti pouhých osm hodin jsou všeobecně považováni za oporvženíhodné flákače, ideálem je dvanáctihodinová pracovní doba doplněná nejméně hodinovou cestou do práce a z práce. Anarchisté, ti už nejsou v kursu vůbec, všeobecně se spíše horuje pro co nejvíce příkazů a zákazů, platících ovšem hlavně pro ty ostatní. A mezinárodní solidarita, na níž byl původně založen program dělnického hnutí, byla díky globalizaci nahrazena všeobecným podezíráním, zda bližní žijící o pár kilometrů dál náhodou nemají nějaké výhody na náš účet.
Protože se toho dne převážně nepracuje, dá se z toho odvodit, že se zde neoslavuje ani tak práce jako taková jako spíše pracující. Už staří Římané pořádali v tuto dobu mecheche zvané Floralia především kvůli plebejcům, aby si nepřipadali tolik odstrčení. Pro ty opravdu pracující je tak jejich svátek spíše příležitostí konečně si trochu vydechnout, pokud ovšem dostanou volno. Ti další mohou slavit počátek května jako svátek zamilovaných, daleko pravděpodobněji se však budou teprve vzpamatovávat po pálení čarodějnic, jež bývá v našich krajích především vítanou záminkou konzumovat alkohol ještě hojněji než ve všední dny. Nemusí se už do průvodu, i když minulý režim k účasti spíše než represí motivoval stánky s nedostatkovým zbožím, což většině občanů za tu chvilku šaškování s mávátky stálo. Stejně ochotně se titíž občané po změně režimu stáhli do soukromí, jak bylo doporučeno novým panstvem, hlásajícím, že společnost neexistuje. Pokud už dnes někdo vyrazí hromadně do ulic, jde mu spíše o to udělat co největší kravál, na důvody se už dávno zapomnělo. Televizní štáby raději vyrazí na Petřín k Máchově soše, ačkoli třešně už většinou odkvetly. Studenti zase mívají svá majáles, na kterých ovšem původní spontánní a neuctivou tvořivost vystřídali najatí baviči v dresech sponzorských firem. A aby si vybrali opravdu všichni, tedy i ti pracující, kterým je víra bližší než třídní uvědomělost, vymyslel Pius XII. pro tento den ještě připomínku sv. Josefa Dělníka.
Zatímco tedy většina světa slaví První máj, Američané mají svůj „Labor Day“ v prvním zářijovém pondělku jako symbolické ukončení relativně ležérnějšího letního režimu. Nápad přidat si na závěr prázdnin jeden den volna údajně vznikl už v roce 1882, prosadil ho ale až prezident Grover Cleveland, jemuž květnový termín svátku práce z výše uvedených důvodů až příliš zaváněl podvratnými náladami. Mimochodem, ani v kalendáři, který vymysleli francouzští revolucionáři, nechyběl „Jour de travail“ jako jeden z pěti svátků na konci roku, zvaných sansculottides. Protože revoluční rok začínal 22. zářím jako výročím svržení krále, připadal tedy den práce na období kolem podzimní rovnodennosti. Těžko říct, možná se ta melancholická nálada babího léta k připomínce práce hodí lépe než rozjásaný květen. Ostatně staré civilizace neměly potřebu dělat z práce modlu – práce, zejména fyzická, byla vyhrazena těm druhým, takzvaným mluvícím nástrojům, kteří se neuměli správně narodit. Dnes už má práce větší vážnost, i když se jí stále leckdo snaží vyhnout a leckdo zase označuje za „práci“ činnost, která stav světa spíše zhoršuje. Je to jistá známka pokroku, nebo spíš pokrytectví?
I v naší osvícené době se často setkáváme s tím, že práce nejpotřebnější bývá honorována nejhůře – onen tolik vzývaný zákon nabídky a poptávky v této oblasti kdovíproč jaksi nefunguje. Okolo práce a odměny za ni, o důstojných pracovních podmínkách nemluvě, se točí podstatná část našich životů, není tedy divu, že politici často slibují tento problém vyřešit. Pracující si tak mohou ze svého středu zvolit ty, kteří budou hájit jejich zájmy – má to však malý háček. Kdo tráví většinu bdělého času vyděláváním na chléb vezdejší, nemá už jaksi čas na politickou činnost. A ti, kteří byli vyzdviženi k řízení společnosti, pro samé starosti celkem rychle zapomínají na to, co chtějí a nechtějí ti pracující. Výsledkem je neustálý kolotoč revolucí, které mění termíny svátků a bourají pomníky. Naštěstí na sochu básníka si nikdo sáhnout netroufne – sice z jeho díla neznáme víc než první čtyři verše (když nepočítám patrně apokryfní deníkový zápis o tom, jak pical svoji snoubenku), ale pořád je to víc, než nám utkvělo z mnoha jiných klasiků.