Další literární mapa norské povídky
Kniha norských próz přeložených studenty pražské nordistiky, nazvaná Se světem nepohneš, představuje hlavně takové autory, kteří znamenají prověřené jistoty.
Antologií povídek z různých jazykových oblastí vyšlo po roce 1989 dosti velké množství. Prakticky všechny byly zaměřeny na „plošné pokrytí“ určité národní literatury či její generační části. Záměrem editorů bylo zachytit „daný stav“ v jeho pestrosti a šíři. Přičemž takřka vždy se jednalo o výběr autorů oficiálně oceňovaných a také hojně překládaných.
V souladu s tímto principem stojí v čele výboru ze současných norských povídek Se světem nepohneš dva nejvíce exportní norští žijící prozaici, Lars Saaybe Christensen a Jostein Gaarder. Oba autoři jsou nepochybně řemeslně velice zruční, oba jsou také nepochybně erudovanými intelektuály a oba dokázali oslovit širší čtenářské publikum – a to v celé Evropě. Soudě podle povídek v tomto výboru, oběma se ale více daří v delších prozaických útvarech. Ostatně spisovatelů, kteří byli stejně dobrými povídkáři jako romanopisci, najdeme v dějinách literatury poskrovnu. Žánr povídky, který jim není úplně vlastní, Christensen i Gaarder zvládli technicky precizně, jejich povídky v antologii ovšem působí spíše jako s bravurou předvedené stylistické cvičení v žánru. Šikovnost autorů je zřejmá, klouzání po povrchu rovněž.
Víc romanopisci než povídkáři jsou zřejmě také Per Petterson a Ingvar Ambjørnsen. Zatímco jejich povídky v antologii jsou naprosto nevýrazné a nacházejí se na pomezí žánru, jejich romány přeložené do češtiny jsou podstatně kvalitnější a zajímavější literaturou – a rozdíl v tématu i zpracování je propastný, neboli do antologie byly vybrány texty pro své tvůrce zřejmě nepříliš typické.
Dluhy a objevy
Autorů je v knížce celkem dvanáct, najdeme tu sci-fi, povídky magazínového typu a ještě leccos jiného. Rád bych se ale zmínil už jen o dvou autorech, jejichž texty mne v knížce zaujaly nejvíce. Oba tvůrci jsou díky antologii do češtiny uvedeni poprvé.
Konec beatniků v Midthordlandu od Ragnara Hovlanda je povídka par excellence. Příběh dvou dospívajících kluků ze zapadlé vsi v norském vnitrozemí, kteří se z novin dozvědí o beatnické poezii a rozhodnou se následovat své americké vzory, je plný toho, co má klasická povídka mít, to znamená stručných a přesných charakteristik prostředí a jednajících postav a řízných dialogů. Povídka graduje, má jasný začátek i konec. Ta povídka je také vtipná, lehce nostalgická a lehce mystická, čte se „jedním dechem“ – a jen tak se na ni nedá zapomenout.
Tor Ulven má v antologii texty dva. Nemohu srovnávat s originálem, nicméně český text zde evidentně zůstal něco dlužen originálu, básnický duch obou próz je evidentní a zvláště překlad textu Hra je ve vztahu k tomu, o čem text pojednává, neadekvátně kostrbatý. Tor Ulven je, jak jsem se dočetl na internetu, považován v Norsku především za velkého básníka své generace, próze se věnoval spíš okrajově. A jeho text v antologii Spím má k básni v próze velice blízko. Povídky to úplně nejsou, nicméně jsou to umělecky velice působivé texty plné poezie, ze kterých čiší, jak důležité bylo pro autora je napsat.
Norské granty podporující překlady jsou štědré, díky jim byla z norštiny do češtiny přeložena celá řada prozaických titulů a možná že dokonce z celé současné evropské prózy máme u nás možnost mít právě o té norské největší přehled. Antologie Se světem nepohneš je dalším kamínkem v této mozaice. Jedná se už o třetí antologii norské povídky, která u nás po roce 1989 vyšla. Abych pravdu řekl, místo už třetí snahy „zmapovat“ šíři výrazu norské povídky bych ale uvítal spíš zaměření na autory literárně nějakým způsobem spřízněné a blízké, na něco ve stylu, kde méně znamená více a není postmoderní nabídkou plurality, ze které si má čtenář vybrat sám, ale autorským počinem editora. A ještě raději bych viděl takto osobitý výbor ze současné norské poezie, z níž do češtiny nemáme přeloženo prakticky nic.
Se světem nepohneš. Současné norské povídky. Pistorius & Olšanská, Příbram 2011, 176 stran.