Jistý příklad
Mezi fejetonisty Kulturních novin se nyní zařadil také Robert Musil (6. 11. 1880 – 15. 4. 1942), autor světoznámých románů Zmatky chovance Törlesse nebo Muž bez vlastností. Může to připomínat situaci, když divadlo Semafor zhudebnilo báseň Williama Shakespeara a Jiří Šlitr pak hovořil o Shakespearovi jako o tom hochovi, co mu taky občas dělá texty. Není to však samoúčelné: text datovaný 18. března 1925 až nečekaně jasnozřivě předpovídá současné poměry ve zdravotnictví a zároveň je připomínkou časů, kdy se ještě spisovatelé zajímali o svět okolo sebe.
Vzpomínáme si na Hocheneggovu vídeňskou aféru, která povstala z toho, že známý klinický lékař vytýkal v univerzitní přednášce lékařům, že dávají a berou provize za doporučení pacientů, kteří potřebují péči specialisty nebo operaci. Něco takového se prý děje i jinde než ve Vídni a stane se v blížícím se ryze peněžním věku ctností. Neboť je nejen nespravedlivé, nýbrž i bezmyšlenkovité vyžadovat, aby jednotlivé profese zůstaly natrvalo vyloučeny z tržních zvyklostí, které už v jiných zavládly. Ponecháváme nejvyšší duchovní statky jako například umění už zcela obchodnickým praktikám a chtěli bychom dělat výjimky už jen u několika životně důležitých povolání; což je malicherné, neboť pokud se vyžaduje od lékaře jiná čest než obvyklá čest obchodnická, dokazuje se tím malá důvěra v ostatní životní vztahy, které už dávno závisejí na penězích. Tady je třeba se rozhodnout. Společnost vyžaduje od svých nejdůležitějších služebníků nejdůležitější služebnickou ctnost: poctivost; dnes se to dá ještě pochopit, brzy to však bude při likvidní pohyblivosti peněžní moci neproveditelnou věcí.
Bezpochyby nás nikterak neuklidní představa vědět, že slepé střevo nebo krční mandle mají takřečeno tržní hodnotu; v protikladu k jiným cenným papírům nás pak jejich držba už příliš nepotěší a je nabíledni, že vidíme v domácím lékaři konkurenta, který nám jejich držbu zpochybňuje. Neboť si pochopitelně nemůžeme myslet, že se lze řídit hlasem svědomí, a přesto brát provize. Člověk, který bere provize a kterému se nabízejí v různé výši, se jimi dá vždy ovlivnit. Snad se však smíme ptát, zda to musí pacientově zdraví nutně škodit víc. Neboť bezprovizní lékař, který doporučuje specialistu nebo operatéra, bude se moci i dnes řídit hlasem svědomí jen tehdy, pokud si dovede z literatury nebo ze zkušenosti o něm skutečně utvořit názor – bezpochyby tedy jen ve velmi malém počtu případů, s nimiž se setkává. Ve všech ostatních případech bude jeho rozhodnutí hodně záviset na tom, co ví z doslechu a podobných nezvažitelností, k nimž patří i pověst dané autority. V budoucnu zaujmou místo těchto nezvažitelností zvažitelné peníze a nepřehlédněme, že jsou s tím spojeny i přednosti.
Vezměme si, abychom nečinili stavovskému étosu příliš újmu, naše lázeňské destinace. Co se lékař od nich naučí, je velmi vágní povědomí, které se u některého pacienta osvědčí, u jiného ovšem nikoli. Terapeut tu nemůže přesně rozlišit účinky pramenů a všechny jejich zvláštnosti. V mnoha případech ponechá jemnější diferenciální diagnózu záviset na tom, zda pacient raději cestuje na jih, nebo na sever, protože ho k tomu vedou profesní důvody nebo zábava.
Předpokládejme ovšem, že by lázeňské destinace platily za každého hosta doporučujícímu lékaři jistou gratifikaci. Od tohoto okamžiku by se vyrovnaly velkým firmám, které svým agentům platí také provizi. A slyšel snad kdy někdo, že by si špatné automobily nebo nepoživatelné víno dobyly trh natrvalo tím, že jejich agenti dostávají velké provize? Zahanbující stav nejistoty by skončil a na lékaře a pacienty by se snesla veškerá požehnání zdravého hospodářství. Špatná lázeňská destinace by se snad dala po několik let doporučovat, nikoli však déle, protože by zanikla tak rychle, jak se stává nudnému divadlu navzdory nejlepším kritikám. Pravděpodobně by v tomto systému zpočátku zemřelo víc lidí než dnes, ale do budoucna by se jich víc uzdravilo, neboť lékař se může mýlit, relace mezi cenou, hodnotou, nabídkou a poptávkou se však regulují samy od sebe podle imanentních zákonitostí.
Že je to nesmysl? Anebo snad dokonce utopie? Ostatně – když už je dnes tolik odborných lékařů – proč by jednou nemohl existovat i odborný lékař pro bezprovizní zprostředkování odborných lékařů, který bude placen právě za tuto činnost a pro ni odborně připravován? Doufejme ostatně, že to všecko není nesmysl, nýbrž skutečně utopie. Neboť v celých dlouhých dějinách ducha ještě nikdy nenastala utopie tak, jak byla vymyšlena. Zato však lecjaký nesmysl.
Z němčiny přeložil Roman Kopřiva.