Válka, která neskončila (část II)

Letouny UC-123 Provider rozprašují defolianty nad vietnamským uzemím. Foto: nam.wz.cz

Ani 50 let po válce ve Vietnamu nemůžeme konstatovat, že by skutečně byla u konce. Stále se v důsledku chemické kampaně zahájené na začátku války rodí postižené děti. Pokračování článku z minulého týdne.

Eskalace konfliktu J. F. Kennedym

Dodnes přetrvává liberální mýtus o tom, že prezident Kennedy vystupoval proti vojenské angažovanosti USA ve Vietnamu, a proto musel být zlikvidován CIA, mafií či vysokými představiteli vojensko-průmyslového komplexu. Tato báchorka byla mezi širokou veřejností navíc diseminována hollywoodskou produkcí, především snímkem JFK režiséra Olivera Stonea.[1]

Prezident John F. Kennedy přitom v roce 1962 přešel od podpory nepopulárního Ziemova režimu k přímé vojenské akci proti Jižnímu Vietnamu. Tvrzení, že Kennedy byl politikem, který se snažil předejít válce v jihovýchodní Asii, je tudíž nesmyslné, jak v publikaci Rethinking Camelot: JFK, the Vietnam War, and U. S. Political Culture[2] přesvědčivě dokazuje Noam Chomsky rozsáhlou citací výroků JFK, členů jeho administrativy nebo osobního přítele a historika Arthura Schlesingera jr., autora publikace A Thousand Days: John F. Kennedy in the White House.[3] Kennedy byl agresivním jestřábem, jenž vietnamský horor zahájil a mínil se stáhnout teprve až po dosažení vítězství. Co toto vítězství znamenalo? Válečný korespondent a specialista na dějiny Indočíny Bernard Fall v roce 1969 varoval, že „Vietnam coby kulturní a historický útvar je ohrožen vyhlazením“. Není od věci zmínit, že Fall tato slova pronesl, přestože sám stál na „správné straně“ ideologické barikády.

Když se prezident Kennedy na začátku roku 1961 ujal úřadu, vystupňoval konflikt ve Vietnamu nasazením bitevních letounů a tří set helikoptér, použitím napalmu a defoliantů a plošnou destrukcí úrody místních rolníků. Americké bitevní letouny a vrtulníky početně převážily nad francouzskými leteckými silami, jež byly nasazeny v první válce v Indočíně. Také americký vojenský personál byl povážlivě navýšen. Američtí vojáci (16 700 za JFK) zprvu působili jako poradci pro jihovietnamskou armádu (ARVN), ale jejich pravomoci se brzy rozšířily. V březnu 1962 se už představitelé Bílého domu netajili tím, že američtí piloti podstupují bojové mise a bombardují základny povstalců.[4] Ve stejné době prováděly americké bojové jednotky sabotáže v Severním Vietnamu.

Bombardování a intenzivní bojové operace na vietnamském venkově v roce 1962 vháněly nevinné a vystrašené civilisty přímo do náruče Vietkongu. Kennedyho poradce Roger Hillsman ve spolupráci s jihovietnamskou vládou a CIA vytvořili projekt nazvaný Strategic Hamlet Program. Cílem projektu bylo vytvořit koncentrační tábory, obehnané palisádami a ostnatými dráty, jež měly být hlídány ozbrojenými strážemi a psy. Sem byly nahnány miliony vietnamských rolníků (v létě roku 1963 to bylo až osm a půl milionu lidí v 7205 hamletech). Místní populace měla být v rámci tohoto programu separována od „pokušitelského“ Vietkongu, který se nadále těšil její velké podpoře, přestože na některé hamlety útočil. Řada vesničanů odmítala opustit své domovy; docházelo k situacím, kdy jihovietnamská armáda zapalovala domy těch, kteří se vzepřeli „přesídlení“, nebo je bez prodlení popravovala. Americký list The Dallas Morning dokonce 1. června 1963 otiskl hrůznou zprávu[5] o tom, že v jedné provincii vojáci sedmi vesničanům vyřízli žaludek a játra. Tucet matek bylo před svými nejbližšími popraveno, nastávajícím matkám rozřízli břicho a z něj vyrvali nenarozené děti… Projekt nakonec selhal – naopak rekrut obyčejných Vietnamců do řad NLF se zvýšil.

Podle zakladatele Mezinárodního soudu pro válečné zločiny USA spáchané ve Vietnamu, filosofa Bertranda Russella, americká armáda jen v roce 1962 uskutečnila 50 000 leteckých útoků na vietnamské vesnice a na téměř celou rurální populaci žijící mimo tábory spadající pod Strategic Hamlet Program, zničila zemi chemikáliemi a napalmem. Útoky supervelmoci připravily o život 160 000 lidí a zmrzačily 700 000 dalších. Bylo uvězněno 350 000 osob. Americká vláda poskytovala jihovietnamské vládě a armádě pomoc ve výši půldruhého milionu dolarů denně.[6] Tolik pouze pro ilustraci k téměř neznámé Kennedyho válce proti vietnamskému národu.

Chemická válka

Jelikož se vietnamští partyzáni skrývali v rozsáhlých pralesních porostech, prezident Kennedy v roce 1962 autorizoval chemickou válku prostřednictvím operace Ranch Hand, která byla ukončena až v roce 1971. Cílem operace bylo doslova „vykouřit partyzány“ z lesů, zničit jejich úrodu a zásoby potravin. Během deseti let bylo tímto způsobem zničeno asi 20 000 čtverečních kilometrů lesů. V Jižním Vietnamu byla defolianty minimálně jednou zasypána asi pětina veškeré lesní plochy. Podle britského historika Johna Simkina bylo chemikálií Agent Blue v letech 1962 až 1969 zamořeno 688 000 akrů zemědělské půdy.[7] Tato nemilosrdná kampaň postihla především nevinnou rurální populaci, jejíž rýžová políčka byla chemicky kontaminována.

V průběhu války bylo asi deset procent území Vietnamu intenzivně „kropeno“ celkem osmdesáti miliony litrů chemikálií, z čehož dvě třetiny představoval neblaze proslulý Agent Orange. Samozřejmě, že si toto barbarství vyžádalo oběti především mezi civilisty. Ve zprávě publikované v roce 2003 se uvádí, že více než čtvrt století po stažení USA z Vietnamu asi 650 000 Vietnamců stále trpělo chronickými problémy způsobenými chemickou válkou. Vietnamský Červený kříž odhadl, že účinky Agentu Orange zmrzačily asi tři miliony Vietnamců. V současnosti trpí asi půl milionu dětí tělesnými postiženími, jako je třeba rozštěp páteře, kvůli tomu, že jejich rodiče byli vystaveni účinkům smrtících herbicidů.[8] Celkově připravila americká chemická válka o život kolem půl milionu Vietnamců, tedy mnohem více lidí než chemické útoky Saddáma Husajna proti Kurdům v osmdesátých letech. Dodnes se v regionu rodí fyzicky znetvořené děti, půda a voda v řekách a jezerech jsou zamořeny. Hovoříme o nevýslovné ekologické katastrofě. Před deseti lety na konferenci v Yale přední výzkumníci prohlásili, že „Spojené státy ve Vietnamu vedly největší chemickou válku v dějinách“.[9]

Oficiální zahájení války ve Vietnamu: Tonkinský incident jako casus belli

Kennedyho nástupce Lyndon B. Johnson ve svém prvním vystoupení ke konfliktu ve Vietnamu, které se uskutečnilo čtyři dny po Kennedyho smrti, uvedl, že bude pokračovat ve válečném kurzu, jenž nastolil jeho předchůdce, jak se můžeme dočíst v Pentagon Papers.[10] Slíbil také, že podpoří nový režim v Saigonu. Nálada v Bílém domě byla tehdy optimistická a přesvědčení, že válku vyhrají síly dobra, vysoké. V průběhu roku 1964 prezident vyměnil celé vedení americké armády v Saigonu. Hlavním velitelem amerických ozbrojených sil ve Vietnamu se stal generál William C. Westmoreland, který utužil styky se saigonským režimem, v jehož čele stanul prezident Khanh.

Na začátku srpna 1964 měla americká válka díky podivným událostem v Tonkinském zálivu u pobřeží Severního Vietnamu potřebný casus belli. V únoru 1965 bylo zahájeno plošné bombardování Severního Vietnamu a vzápětí nasazeny první americké pozemní jednotky, aby se zabránilo „hrozícímu kolapsu jihovietnamské vlády, vojensky postupovalo proti Vietkongu a zabránilo severovietnamskému režimu v jeho podpoře,“ jak se píše v další části Pentagon Papers. Tomuto strategickému rozhodnutí Washingtonu předcházel takzvaný tonkinský incident.

Howard Zinn píše,[11] že prezident Johnson a ministr obrany Robert McNamara lhali, když tvrdili: „Severovietnamci odpálili torpédo na americký torpédoborec Maddox, který plul v mezinárodních vodách.“ Později se ukázalo, že se nic takového neodehrálo. Ve skutečnosti CIA prováděla utajené teroristické útoky na severovietnamské pobřežní objekty, torpédoborec neplul mírumilovně v mezinárodních vodách, ale byl na špionážní misi, a to ve vietnamských pobřežních vodách. Ukázalo se, že na Maddox nebylo odpáleno žádné torpédo. Podle jiných zdrojů vycházejících z odtajněných magnetofonových pásků Bílého domu se tonkinský incident pravděpodobně vůbec neodehrál.[12]

Každopádně schválení takzvané tonkinské rezoluce poskytlo Johnsonově administrativě potřebný „kouřící revolver“ pro rozpoutání vzdušné a pozemní války proti Severnímu Vietnamu, podobně jako nacistům gliwický incident „ospravedlnil“ útok na Polsko a rozpoutání druhé světové války.

Ačkoliv se řada lidí domnívá, že válka ve Vietnamu začala až bombardováním Severního Vietnamu a nasazením amerických vojáků do pole, americký novinář Bernard Fall konstatoval, že „největší rozhodnutí v průběhu konfliktu nepředstavovalo bombardování severu ani nasazení amerických vojáků do akce o několik měsíců později, ale rozhodnutí bombardovat jih v daleko větší míře než cokoliv jiného a rozbít ho napadrť“.[13] V lednu 1965 padla s rozhodnutím bombardovat Severní Vietnam také autorizace bombardování Jižního Vietnamu, a to s třikrát větší intenzitou než dosud.[14]

Bombardování Severního Vietnamu a program Phoenix

V průběhu roku 1965 bylo do jihovýchodního Vietnamu posláno 200 000 amerických vojáků a během následujícího roku dalších 200 000. Na začátku roku 1968 už působilo ve Vietnamu více než půl milionu příslušníků americké armády. Obrovské oblasti Jižního Vietnamu byly prohlášeny za zóny, kde se mohlo beztrestně zabíjet; včetně dětí, žen a starců. Ti byli prohlášeni za nepřátele a bez milosti bombardováni.

Bílý dům v březnu 1965 zahájil masivní bombardování Severního Vietnamu v rámci operace Rolling Thunder, která byla ukončena v listopadu 1968. Cílem operace bylo zničit ekonomiku země, neutralizovat vládu v Hanoji a násilím ji přinutit, aby přestala podporovat partyzány z Vietkongu. V průběhu této masivní bombardovací kampaně uskutečnily americké letecké síly na Severní Vietnam 153 784 náletů, zatímco válečné loďstvo a námořnictvo provedly dalších 152 399 útoků. Dne 31. prosince 1967 americké ministerstvo obrany oznámilo, že v průběhu operace Rolling Thunder bylo dosud na Severní Vietnamce svrženo 864 000 tun bomb, tedy větší množství bomb než během korejské války a války v Tichomoří.[15] O necelý rok později to bylo už milion tun bomb. Podle odhadů CIA teror z nebe každý týden připravil o život tisíc Severovietnamců, většinou civilistů.[16] Celá operace dopadla fiaskem, když Washington nakonec zjistil, že se mu nepodařilo dosáhnout vytčených cílů, vyjma bezprecedentní destrukce a lidského utrpení. Skutečnost, že tato mohutná vlna státního terorismu je v současnosti americkým prezidentem veřejně chválena, je naprosto šokující.

CIA v roce 1965 na území Jižního Vietnamu autorizovala vražednou kampaň Phoenix Program,[17] v jehož rámci bylo „zneutralizováno“ přes 80 000 osob podezřelých ze sympatií s Vietkongem a usmrceno více než 26 000 dalších, většinou civilistů. Ve výslechových centrech v Saigonu a jinde byli vězni surově biti, nuceni setrvávat v mimořádně bolestivých pozicích, znásilňováni, mučeni elektrickým proudem, vyhladověni k smrti v klecích, a to v režii šéfa CIA v Saigonu Peera De Silvy.

Zdroje:

[1] http://wlajournal.com/17_1-2/von_bothmer.pdf
[2] http://books.zcommunications.org/chomsky/rc/rc-contents.html
[3] http://www.amazon.com/Thousand-Days-Kennedy-White-House/dp/0618219277
http://www.paperbackswap.com/Last-Reflections-War-Bernard-B-Fall/book/78428
[4] http://www.chomsky.info/articles/199209--.htm
[5] http://books.google.cz/books?id=3TfJcZMS6TIC&pg=PA372&lpg=PA372&dq=bertrand+russell+vietnam+by+1963+160+000&source=bl&ots=-bdVWvj99x&sig=sMNGnMxoklaq1NaMmDHYW1zUYAE&hl=en&sa=X&ei=kaYFUN2mHcaIhQeb5tzkBw&sqi=2&ved=0CEwQ6AEwAw#v=onepage&q=bertrand%20russell%20vietnam%20by%201963%20160%20000&f=false
[6] http://books.google.cz/books?id=3TfJcZMS6TIC&pg=PA372&lpg=PA372&dq=bertrand+russell+vietnam+by+1963+160+000&source=bl&ots=-bdVWvj99x&sig=sMNGnMxoklaq1NaMmDHYW1zUYAE&hl=en&sa=X&ei=kaYFUN2mHcaIhQeb5tzkBw&sqi=2&ved=0CEwQ6AEwAw#v=onepage&q=bertrand%20russell%20vietnam%20by%201963%20160%20000&f=false
[7] http://www.spartacus.schoolnet.co.uk/VNchemical.htm
http://www.guardian.co.uk/world/2003/mar/29/usa.adrianlevy
[8] http://www.globalpost.com/dispatch/vietnam/100330/agent-orange
[9] http://www.corpwatch.org/article.php?id=7469
[10] https://www.mtholyoke.edu/acad/intrel/pentagon3/pent1.htm
[11] http://www.historyisaweapon.com/defcon1/zinnimvivi18.html
[12] http://www.commondreams.org/headlines.shtml?/headlines02/0805-09.htm
[13] http://www.petemccormack.com/ess_chomskysouthvietnam.htm
[14] http://www.chomsky.info/books/warfare01.htm
[15] http://www.scribd.com/doc/49995293/The-United-States-Air-Force-in-Southeast-Asia-1961-1973
[16] http://library.usask.ca/vietnam/index.php?state=view&id=1221
[17] http://en.wikipedia.org/wiki/Phoenix_Program#cite_note-2