Válka, která neskončila (část III)
Ani padesát let po válce ve Vietnamu nemůžeme konstatovat, že by skutečně byla u konce. Stále se v důsledku chemické kampaně zahájené na začátku války rodí postižené děti. − Přinášíme závěrečnou část článku.
Válka Spojených států proti Vietnamcům se, jak se dalo očekávat, začala dotýkat i sousedních zemí. Oficiální stanovisko Bílého domu v případě agrese proti Kambodži znělo, že je nutné eliminovat asi 40 000 vojáků Severního Vietnamu a Vietkongu, kteří se v Kambodži nacházeli. V roce 1969 americký prezident Nixon proti této zemi tajně autorizoval mohutné kobercové nálety, které byly ukončeny o čtyři roky později. Podle údajů CIA letecká kampaň představovala klíčový faktor k posílení moci Rudých Khmerů, kteří se v roce 1975 zmocnili Phnompenhu.[1]
Před několika lety publikovala univerzita v Yale studii předních amerických specialistů na jihovýchodní Asii Taylora Owena a Bena Kiernana s názvem Bombs Over Cambodia[2], v níž autoři uvádějí, že ve skutečnosti byly americké útoky na neutrální Kambodžu zahájeny již na podzim 1965 administrativou prezidenta Johnsona. Kobercové nálety ničily zemědělskou půdu, mrzačily a zabíjely farmáře v obrovském množství. „Slyšeli jsme příšerný hluk, který otřásal zemí; jako by se celá země zachvěla, zvedla se a otevřela přímo pod našima nohama. Ohromná exploze ozářila oblohu jako obrovské blesky – byly to americké bombardéry B-52,“ líčí zkázu rozsévanou těmito „létajícími pevnostmi“ neznámý svědek náletů.
Autoři studie uvádějí, že od října 1965 do srpna 1973 shodilo letectvo Spojených států na Kambodžu skoro pětkrát více bomb, než se původně předpokládalo – téměř 2 757 000 tun při 231 000 náletech na 114 000 cílů (spojenci během druhé světové války svrhli dohromady dva miliony tun bomb včetně atomových pum na Hirošimu a Nagasaki). Jaký byl dopad této kampaně? Vyděšení civilisté hromadně plnili řady vzbouřenců, kteří u nich před zahájením útoků měli pouze nepatrnou podporu, vietnamská válka se rozšířila do centrální Kambodže a v roce 1970 došlo v zemi k převratu, kdy se k moci dostal proamerický generál Lon Nol. Demonstrace, jež následovaly, byly krvavě potlačeny – stovkám lidí byla veřejně useknuta hlava, zatímco západní média psala o novém diktátorovi jako o „příteli svobodného světa“. Je opět nutné podtrhnout skutečnost, že v průběhu první poloviny sedmdesátých let došlo díky nemilosrdné vzdušné kampani k rapidnímu nárůstu vlivu Rudých Khmerů – a nakonec ke genocidě, jak autoři píší. Jestliže měly útoky zabránit vzestupu vietnamských a kambodžských komunistů, dosáhly pravého opaku.
Prezident Nixon a americký ministr zahraničí Henry Kissinger v roce 1969 útoky eskalovali. Kissinger přímo prohlásil: „Chci, aby vše, co létá, bombardovalo vše, co se pohybuje.“ Není toto výslovný pokyn k vykonání genocidy na převážně bezbranné venkovské populaci, jež neměla vůbec nic společného s bojem proti „komunistické hydře“?
Podle analýzy finské vlády s názvem Kampuchea: Decade of the Genocide (Third World Studies)[3] měla kambodžská genocida dvě fáze. První fáze představovala americké kobercové nálety, které si podle různých údajů vyžádaly šest set až osm set tisíc životů, a druhá fáze proběhla v době, během níž Rudí Khmerové zavraždili 1,6 milionu lidí.[4] Opět – všichni víme, co se událo ve vražedných polích, existuje rozsáhlá literatura a filmografie; nicméně o americkém bombardování, které podmínilo a de facto umožnilo Rudým Khmerům tato zvěrstva páchat, nevíme skoro nic.
Laos, přes jehož území vedla legendární Ho Či Minova stezka, která sloužila k zásobování Vietkongu z Hanoje, byl intenzivně bombardován v letech 1964 až 1973. Během této doby byl zasypán 2,5 miliony tun pum, tedy více než Japonsko a Německo za druhé světové války.[5] V té době žilo v Laosu pouze dva a půl milionu obyvatel, takže na každého z nich připadla jedna tuna bomb! Asi třicet procent bomb (osmdesát milionů kusů střeliva) nevybuchlo. Smrtící munice se stále nachází na třetině laoského území, kde nejenže zabíjí nevinné civilisty, ale navíc znemožňuje laoským farmářům obhospodařovat stovky tisíc hektarů jinak úrodné země. Reportér-veterán z listu Wall Street Journal Barry Wain specializující se na jihovýchodní Asii tvrdí, že každým rokem je kvůli nevybuchlé munici těžce zraněno 20 000 osob, z nichž více než polovina zemře.[6] Oficiální statistiky uvádějí, že samotné bombardování připravilo o život asi 30 000 lidí.[7]
Podle slov amerického novináře Malcolma Browna tehdy v Laosu neexistovalo ani oficiální platidlo. Zemi ovládal úplný chaos. Letci si kupovali v čínských obchodech Vientianu čtyřiadvacetikarátové zlaté náramky, které se používaly jako jediné platidlo v případě, že byli sestřeleni či zraněni. Bombardování a mocenská zvůle skončily až v roce 1973, kdy armáda Spojených států zahájila svůj „strategický ústup z Vietnamu“.[8]
Od ofenzivy Tet přes My Lai po vietnamizaci a konec války
S nástupem do funkce prezident Johnson válku podstatně rozšířil o další fronty (Laos, Kambodža). Ve stejné době se proti americké angažovanosti v jihovýchodní Asii začaly zvedat mohutné protesty na domácí půdě. Na začátku roku 1968 ale přišel klíčový zlom v celém konfliktu. Přestože bylo během podzimu 1967 Američany zabito téměř sto tisíc povstalců,[9] dokázala NLF zorchestrovat masovou a koncentrovanou vojenskou akci. Poslední den roku 1968 – na buddhistický svátek Tet – zahájilo 70 000 příslušníků NLF bleskový útok na více než stovku vietnamských měst ve snaze rozpoutat celonárodní povstání proti okupantům a jejich chráněncům. Partyzánům se dokonce na přechodnou dobu podařilo obsadit americkou ambasádu v Saigonu a taktéž hlavní rádiovou stanici. V průběhu povstání komunističtí povstalci z Vietkongu zmasakrovali tisíce bezbranných civilistů ve městě Hue.
I když partyzáni utrpěli značné ztráty na životech a z vojenského hlediska celá akce naprosto ztroskotala, na politickém poli dosáhli značného úspěchu, který snad ani nezamýšleli. Ofenziva Tet představovala zásadní obrat v pohledu amerických politických a ekonomických elit i veřejnosti na celý konflikt v Indočíně. V březnu roku 1968 sdělil ministr obrany Robert McNamara prezidentu Johnsonovi, že podle jeho názoru Bílý dům válku vyhrát nemůže, a doporučil mu, aby z Vietnamu začal vojáky postupně stahovat. Ještě týž měsíc Lyndon Johnson veřejně oznámil, že hodlá redukovat letecké útoky proti Severnímu Vietnamu a prostřednictvím diplomacie dosáhnout příměří. Také prohlásil, že v dalším volebním období nebude usilovat o post prezidenta za Demokratickou stranu.
V březnu téhož roku se odehrála další tragická událost, jež protiválečné nálady ve Spojených státech ještě posílila. V jihovietnamské vesnici My Lai, která se podle zpráv amerického vojenského vedení nacházela v oblasti, kde operovali partyzáni z Vietkongu, zavraždili vojáci z 23. pěší divize v rámci mise „Search and Destroy“ 347 až 504 civilistů. Některé oběti měly do hrudi noži vyříznutý „podpis“ vrahů – C Company, jak informovala BBC News.[10] Jeden americký plukovník v souvislosti s tragédií v My Lai prohlásil, že každá jednotka nebo vojenský útvar ve Vietnamu někde obdobný masakr ukrývá před zraky veřejnosti.[11] Řada vojáků dokonce soutěžila v tom, kdo usmrtí více lidí. Někteří vojenští velitelé své podřízené povzbuzovali, aby zabíjeli daleko více než v My Lai. Jeden z praporů dosáhl jednoho tisíce „zářezů“ za měsíc.
Prezident Nixon ve své předvolební kampani slíbil americké veřejnosti, již děsily desítky tisíc mrtvých amerických vojáků bojujících kdesi na druhé straně zeměkoule, že nepopulární válku ukončí. Nixonova doktrína, takzvaná „vietnamizace“, spočívala ve vojenské, finanční a logistické pomoci jihovietnamské armádě a zároveň ve snižování počtu amerických bojových sil v poli. Nixonovu údajnou protiválečnou rétoriku si můžeme poslechnout na vlastní uši, kdy v dubnu 1972 proběhla inspirativní debata mezi ním a Henrym Kissingerem. Nixon: „Myslím si, že bychom se měli pustit do přehrad. Utopí se nějací lidé?“ Kissinger: „Utopilo by se asi dvě sta tisíc lidí.“ Nixon: „Ne, ne, ne, radši bych použil atomovku.“ Kissinger: „To by bylo asi příliš.“ Nixon: „Atomovka? To ti dělá problém?“ Kissinger: „(není rozumět)“ Nixon: „Sakra, Henry, chci, abys myslel ve velkým .“[12]
Jestřábí duo Nixon-Kissinger ve skutečnosti podminovávalo mírové rozhovory se Severními Vietnamci již na začátku roku 1969. Válka tak mohla být ukončena o několik let dříve, píše v publikaci No Peace, No Honor: Nixon, Kissinger, and Betrayal in Vietnam profesor politických věd Larry Berman.[13] Ve skutečnosti chtěli oba politici udržovat válečné běsnění v permanentním chodu a zájem o nastolení míru opravdu neměli. Vedle brutálního bombardování Kambodže a Laosu, které zahájila Johnsonova administrativa, pokračovalo šílené bombardování Vietnamu (Operace Linebacker I, II). Bílý dům prostřednictvím těchto vražedných operací zničil značnou část zbývající ekonomické a průmyslové kapacity Severního Vietnamu. Armáda USA a Jižního Vietnamu v březnu 1972 zahájila takzvanou velikonoční ofenzivu proti Hanoji, nicméně v tuto dobu bylo již jasné, že se konflikt v jihovýchodní Asii chýlí ke konci. Dohoda o ukončení bojů mezi USA, Jižním Vietnamem, Vietkongem a Severním Vietnamem byla nakonec podepsána 27. ledna 1973 v Paříži. Nicméně boje pokračovaly až do dubna 1975, kdy americké helikoptéry provedly evakuaci zbývajících diplomatů, vojáků a civilistů ze Saigonu.
Lekce z Vietnamu
Ačkoli byla americká válka proti vietnamskému národu neoficiálně zahájena již v roce 1962 prezidentem Johnem F. Kennedym, protesty proti ní, až na malé výjimky mezi západními intelektuály,[14] vypukly až o pět let později. Spojené státy nakonec dosáhly monumentální destrukce tří zemí za cenu více než čtyř milionů mrtvých,[15] včetně zhruba 58 000 amerických životů. Přesto nebyl „komunistický virus“ v jihovýchodní Asii do kořene vyhlazen; ba přímo naopak. Vietnam byl násilně sjednocen pod komunistickým vedením a letecké operace proti Kambodžanům posílily Rudé Khmery natolik, že se zmocnili země a spáchali jednu z nejotřesnějších genocid všech dob. Domino se rozjelo. Na druhou stranu Spojené státy již od té doby nevedly tak barbarskou a vyhlazovací válku proti převážně bezbrannému obyvatelstvu, na čemž mají značnou zásluhu ztráty sympatií amerických politickoekonomických elit vůči vojenskému dobrodružství v Asii po ofenzivě Tet, obrovský odpor proti válce na domácí půdě či publikace Pentagon Papers. Ovšem nejtragičtější na celém konfliktu je skutečnost, že válka úplně neskončila; statisíce lidských bytostí nadále umírají a nevýslovně trpí.
Zdroje
[1] https://sites.google.com/site/thesecretbombingofcambodia/rise-of-the-khmer-rouge-and-pol-pot
[2] http://www.yale.edu/cgp/Walrus_CambodiaBombing_OCT06.pdf
[3] http://www.amazon.com/dp/086232209X/?tag=fbshp-20
[4] http://www.kambodja.name/page10/page18/index.html
[5] http://www.ipsnews.net/2012/07/u-s-urged-to-increase-bomb-clearing-aid-for-laos/
[6] http://books.google.cz/books?id=rOa2qaOORF8C&pg=PA63&lpg=PA63&dq=Barry+Wain++Laos+20+000&source=bl&ots=W29bBnCPWv&sig=Hf_Aqilgx6IqZcHE8bitVTS3eoQ&hl=en&sa=X&ei=S6kRUJDkFsLLhAeNooHgBg&ved=0CEcQ6AEwAw#v=onepage&q=Barry%20Wain%20%20Laos%2020%20000&f=false
[7] http://open.salon.com/blog/addisonpg/2012/07/10/young_hillary_clinton_used_to_think_kissinger_was_criminal_and_immoral_now_in_laos_she_follows_in_his_footsteps/comment
[8] http://www.czech-press.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1510:tajne-valky&catid=6:flora&Itemid=4
[9] http://www.spartacus.schoolnet.co.uk/VNtet.htm
[10] http://news.bbc.co.uk/2/hi/asia-pacific/64344.stm
[11] http://www.thenation.com/article/my-lai-month?page=full#
[12] http://www.youtube.com/watch?v=kwsJL2ysC7w&feature=youtu.be
[13] http://www.washingtonpost.com/wp-srv/style/longterm/books/chap1/nopeacenohonor.htm
[14] http://www.raetowest.org/vietnam-war-crimes/russell-vietnam-war-crimes-tribunal-1967.html
[15] http://www.winkestleak.net/amanufacture7.html