Martina Blažeková
Martina Blažeková (1982 v Bratislavě) vystudovala tvůrčí psaní a redakční práci na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze. Publikovala v časopisech Rukopis, Host, A tempo revue, Souvislosti a A2. Tři její básně byly přeloženy do italštiny pro časopis Poesia. Autorsky se podílela na divadelní hře Sluší?, uvedené v divadle Viola a v kavárně Potrvá. Její básnický debut s názvem Lom připravuje k vydání nakladatelství Fra. Uvedené básně pocházejí z rozpracované sbírky Prologomény.
Jiná krajina
Ledové pláně a
cizí černé zahrady.
Jejich stromy
vedle rukou a nohou
pečlivé rostliny
pečující zem, voda a
tenké žluté tepny.
Lehký líný pohyb ze skla,
jako výdech,
nahoru otevřený.
Syté úbočí,
skelet.
Cizí černá zahrado,
zeptej se ledu a
sněhu a
pláně.
Tepci
Vnárame sa do mesta
do kvapalných svetiel
pulzu
a zrnitých plôch.
Všetko sa reťazí
stojíš v ubiehaní
chytáš bdelé odrazy.
Všetko sa blíži do hĺbky,
ponor je zúžená dialka
dialka dialka.
Štrngot pohárov na stopkách
to si ty
ja v podrepe v sukni
v ruke ciga,
zo strechy spadol holub
je mŕtvy (tak ma kurva preskúmaj)
si ja som
pády listov, šál okolo hlavy, padá sneh
autá v behu, asfalt,
rumy, vlasy rozlietané po okolí
drž mi čelusť a lej,
ony dve balia brko v hospode
(vnímáš mě, já je nebalím),
starý dom, schody sa stáčajú dole,
ten istý rum (nepadaj),
štrngot pohárov, takto sa páli absint,
ešte ešte ešte.
Každý deň nemusí stáť za to,
nemusí stáť za nič
nemusí stáť (nepadaj),
poď, osvetli sa, toto je pre.
Žila, kremeň
Odrazy prvotnej vody vo vedomí,
prvoky mäkkých tkanív
jemných rozptýlených hladín.
Vlasy alebo vlásočnice na pozadí
a ich každodenný ekvivalent
potom.
Ťahavé zvuky a
sonary
polobdelé bledé štruktúry
v slanej vode v podobe
chápadiel (chápem), súhvezdí (hniezd), tekutých vlasov (pohyb hlasom).
Rozptýlené obrazy
roz-týlené
vzadu v hlave,
tam, kde sa spínajú vlasy
sponou
ráno
na rovnakom princípe,
ako sa spínajú ruky.
Ťahám odraz prvotného vedomia
súbor vlákien, vlákno
seje sa samo v teple
skrúca, tečie,
snorí v prvotnej vode
v skalnatom princípe
vzduchu a vody a
krvi zo srny.
Ocel
Lom sa zakusol do hory.
Uložiť sa v nej.
Stmievaním stromy zlovestnejú.
Stromy zlovestnejú stmievaním
v šedej oceli
peria, srsti.
Hore je predel
dole ďalší
a pod ním ešte jeden.
Patríš k nim
(poklak, ruka najprv nalavo, napravo vzápätí, v záhlaví rastie studená zem, spod kolien hladký povlak chladu vtlačený v žule nohy, kosti pod a kosti v sú skoro v pomere).
Stmievaním tmavni do ocele
si tam aj tu aj
desíš na hrane
na dosah predelu
skučíš po
v geste stopiť
sa.
***
Něco zapadlo,
se sklony hýbat se.
Zeď je z ticha.
Stromy brzy připomenou čínské znaky.