Špaňhel a Typlt - výtvarní realisté současného českého kapitalismu
Souběžné výstavy dvou úspěšných třicátníků nastolují otázky, jakými způsoby se vlastně lze prosadit na naší umělecké scéně.
Po zbytek léta – až do 9. září – je možné navštívit v Městské knihovně na Mariánském náměstí v Praze dvě reprezentativní výstavy dvou českých výtvarných umělců střední generace, Jakuba Špaňhela (1976) a Lubomíra Typlta (1975).
Jakub Špaňhel je mediálně známá postava současné české výtvarné scény, Lubomír Typlt působil především v Německu a u nás se o něm ví méně. Propagace letní výstavy je důrazná, plakáty na ni zvoucí jsou umístěny i na četných zastávkách pražské městské hromadné dopravy.
Paralelní osudy
Oba výtvarníci jsou mimopražští rodáci, Špaňhel je z Karviné, Typlt prožil dětství a mládí v Nové Pace a v Liberci. Oba studovali v Praze, pro oba byl důležitý přímý kontakt s německou výtvarnou scénou. Typlt dlouho v Německu studoval a žil (a částečně žije i dnes), Špaňhel byl po léta chráněncem v Německu slavného výtvarníka Jiřího George Dokoupila, rodáka z Krnova (na Západ Dokoupil emigroval s rodiči roku 1968, když mu bylo čtrnáct let, v Praze měl velkou výstavu v roce 2010).
Studium v zahraničí bývalo pro české výtvarné umělce čímsi takřka povinným – od baroka až po druhou světovou válku. Teprve nyní, po šedesáti letech, se ale situace v tomto směru zase vrací do normálu. To je dobře, na Typltovi i Špaňhelovi je širší evropský rozhled vidět a české výtvarné umění, po desetiletí – ne vlastní vinou – uzavřené do sebe, konkrétní podněty odjinud získané osobní zkušeností už určitě potřebovalo. A obecněji – na poučení se vzory v hlavních centrech nevidělo výtvarné umění evropské minulosti nikdy nic špatného, ba naopak.
A tak na výstavě v Městské knihovně může návštěvník zhlédnout obrazy, které navazují na uznávané mistry a jejichž autoři přidávají i něco svého. A co vlastně chtít více. U Typlta je evidentní návaznost především na výtvarníky, u kterých studoval – v České republice u Jiřího Šalamouna a Jiřího Načeradského, v Německu to byli Markus Lüpertz, Gehard Merz a A. R. Penck. U Špaňhela je možné uvést jako evidentní inspiraci například jména Anselm Kiefer či Rainer Fetting, v Praze studoval u Milana Knížáka a Jiřího Davida. Ve vztahu ke konkrétní expozici je třeba zmínit ještě vliv Martina Mainera, rovněž rodáka ze severní Moravy.
Prezentace a skutečnost
Ano, všechno je jakoby v pořádku a jak má být. Shodou okolností jsem začátkem léta listoval ve sborníku textů věnovaných dílu barokního malíře Karla Škréty, kde polský kunsthistorik Andrzej Kozieł píše: „Vždyť dosažení slávy spolu se získáním bohatství a s potěšením z vlastního umu bylo veškerými tehdejšími evropskými teoretiky umění považováno za základní cíl malířovy umělecké činnosti.“ Tato slova jsou pro Škrétovo umění poměrně výstižná, o jejich obecné platnosti ve středoevropském baroku by ale bylo možné pochybovat.
Nicméně tato slova určitě platí pro výtvarníky Jakuba Špaňhela a Lubomíra Typlta. Jejich práce jsou řemeslně zvládnuté, sledují dobové trendy, úspěšně se prodávají a jsou takřka bez jediné výhrady oceňovány jak současnou českou výtvarnou kritikou, tak novináři ve všech typech médií. Velká výstava v centru Prahy je dalším kamínkem v této mozaice.
Důležitá je přitom také osobní prezentace, která říká často pravý opak toho, co divák na výstavě vidí. Lubomír Typlt na tiskové konferenci k výstavě: „Obraz nemá být buržoazní přežitek, dekorace interiéru. Námětová agresivita se v mých obrazech přesunula i do barevnosti.“ Ovšem ve skutečnosti Typlt maluje přesně to, co většina současné buržoazie chce, a právě pro její vkus – kdo jiný by na koupi jeho obrazů měl peníze. Kdo jiný vyznává rychlý, „barevný“ životní styl, kdo jiný vsadil na agresivitu jako životní postoj než první generace české buržoazie, která se začala vytvářet teprve po roce 1989. Výmluvně o tomtéž vypovídají i Špaňhelovy obrazy, na nichž autor zachytil v adorujícím ztvárnění centrální banky – chrámy současného světa. Na výstavě jsou sice jen dvě, ale jde o část širší série. A totéž platí o Špaňhelově ztvárnění grafik Bohuslava Reynka v závěru expozice: Špaňhel zde „přemaloval“ tvůrce za svého života takřka ztraceného, dnes ale v České republice velice populárního, a tedy dobře komerčně použitelného.
Benzinka nebo kostel?
Mluvím o výpovědi hlásící se ke komerci, jenže tak jednoduché to není. Jakub Špaňhel se totiž na reprezentativní výstavě v Městské knihovně promyšleně prezentuje jako „meditativní“ tvůrce. Ze své rozsáhlé série benzinových pump například vystavil pouze jeden obraz – a tématem, které zde převažuje, jsou katolické kostely. Kdo Špaňhelovu tvorbu nezná v jejím širším celku, bude mít o jeho tvorbě takovou představu, do jaké se zde autor stylizoval v chytrém konceptu – autor, jenž vždy zdůrazňuje, že koncept je mu cizí, a který přitom vždy s konceptem uměl velmi dobře pracovat. Stejně mystifikátorsky komerčně antikomerčně se představuje Lubomír Typlt. Obě instalace jsou naprosto precizní, ta Typltova širší a pestřejší a objektivnější, ta Špaňhelova soustředěná na určitý typ prezentace. Oba výtvarníci uspořádání svých expozic a výběr obrazů zvládli na jedničku, o tom není pochyb.
Malířství obecně bylo považováno po staletí především za řemeslo, které má vyhovět dobové poptávce, což oba výtvarníci splňují dokonale. Přece jen bych ale čekal něco víc, ač racionálně vím, že přesah směrem k nekonečnu se vzhledem k jejich předchozí dráze na výtvarné scéně nedá očekávat ani od Jakuba Špaňhela, ani od Lubomíra Typlta. Jsou to výtvarníci praktičtí, nikoliv idealističtí, a tak je třeba jejich činění brát, přes veškerou jejich koncepční snahu o zakrytí této praktičnosti a dodání „instantního idealismu v sériovém balení“ – jenže to balení je průhledné. A je třeba přistoupit rovněž na to, že návštěva galerie pražské Městské knihovny z hlediska přístupu těchto dvou výtvarníků ke světu a k umění nebude příležitostí k jisté katarzi či duchovnímu zážitku či k prodchnutí se zážitkem estetickým, nevšedním uprostřed denní všednosti. Ne, nic takového tato výstava, přes všechen slovní balast kolem, nabídnout nemůže a tváří v tvář obrazům se to vyjeví více než jasně. Návštěvník, který do Městské knihovny přijde zhlédnout obraz našeho všedního každodenního světa ztvárněný jako jeho otisk prostřednictvím ručně malovaných obrazů, ale jistě zklamán nebude.
Lubomír Typlt: Tikající muž. Jakub Špaňhel: Slepice v pekle. Galerie hlavního města Prahy, budova Městské knihovny, 2. patro, do 9. září 2012.