Některé dny jsou horší než jiné
Roman Šprincl senior prošel v životě různými profesemi: pracoval v zemědělství, šil boty, byl vychovatelem a učitelem a také vyšetřovatelem u Policie České republiky. Povídka pochází z rukopisného souboru Okresní útvar vyšetřování.
„Kurva, to snad není možný! To jsou úplní debilové. Vždyť to je jasná vražda!“
Zvedl jsem oči od psacího stroje a uviděl poručíka Karla Justa, jak stojí ve dveřích a mává přiděleným spisem.
Paní Marie, která sebou trhla, jakmile se s řevem otevřely dveře, na Justa hleděla s pokleslou čelistí.
„Karle, mám tady výslech,“ upozornil jsem kolegu.
„Jo, jo, vidím. Ale ten náměstek je úplně mimo. Vždyť je to jasný jak facka! Když má někdo dráty v břiše a leží v příkopě, tak to ani jinak být nemůže!“
Dveře se zavřely.
„Promiňte, můžeme se vrátit k popisu těch osob?“
„No, víte, oni byli, jak bych to řekla... Rómové.“
„Oba?“ upřesnil jsem otázku.
„Oba. Ale vypadali tak slušně. Ta paní byla v jiném stavu, a když se jí udělalo špatně, šla jsem s ní do koupelny. Pustila jsem jí vodu, ona si umyla obličej, udělalo se jí lépe. Chtěla jsem jí zajít pro čistý ručník do pokoje, ale zatočila se jí hlava, chytla se mě, tak jsem jí podala ten ručník, co jsem tam měla.“
„A muž byl v té době kde?“ zeptal jsem se.
„No, přece stál pořád na chodbě. U těch krabic s hrncema,“ upřesnila paní Marie.
„A potom vás ještě přemlouvali ke koupení těch hrnců?“ chtěl jsem vědět.
„No, vlastně už ani moc ne. Poděkovali za to, že jsem pomohla paní, rozloučili se a odešli. Vlastně odešli docela rychle.“ Paní Marie se zamyslela, vzpomínajíc na události včerejšího dopoledne.
„Vy si myslíte, že mi ty peníze mohli vzít oni?“
„Milá paní, já jen zjišťuji, co se všechno stalo od chvíle, kdy jste naposled viděla peníze v příborníku, do chvíle, co jste zjistila, že jsou pryč,“ povzdechl jsem si.
„Ale vypadá to tak.“
Po další půlhodině jsme zjistili, že žádné jiné vysvětlení krádeže všech jejích peněz, celkem to dělalo téměř 130 000 korun, není. Kromě osmileté vnučky, která se stavila za babičkou na svačinu a napsat si úlohy, byli u paní Marie jenom ti obchodníci s úžasnými hrnci. Paní Marie je v důchodě, žije s manželem sama v rodinném domě. Manžel jezdí každé ráno ještě vypomáhat na zdejší statek. Vnučka žije jen s maminkou. Ta se má co ohánět, aby vydělala dost peněz, protože její dcera má bezlepkovou dietu.
„To si nedovedete, pane vyšetřovateli, představit, co ta bezlepková dieta stojí.“
Dnes, před chvílí, zjistila, že se jí ztratila obálka se všemi penězi, co měli našetřené jako věno vnučce a na vlastní pohřeb.
Paní Marie si přečetla protokol o trestním oznámení, podepsala jej a já jsem šel na chodbu udělat kopii pro poškozenou. U kopírky přesvědčoval kolega Just další dva vyšetřovatele o tom, že když někdo leží mrtvý na zemi, z břicha mu trčí dva dráty, tak to přece není náhlé úmrtí, ale vražda. Takže by si to měl převzít kraj. Ale jako obvykle, on to bude muset udělat sám a kraj pak za to slízne smetanu. Oba vyšetřovatelé měli Justových úvah a závěrů evidentně plné zuby a posílali ho do horoucích pekel.
Vyprovodil jsem paní Marii na chodbu, skočil na sekretariát pro číslo jednací na trestní oznámení. Pak jsem napsal přípis na obvodní oddělení k prošetření věci a všechno jsem předal sekretářce k zaevidování.
Když jsem se vrátil na patro, byl jsem lapen Justem, který studoval v kanceláři přidělený spis. Vždycky, když zjistil něco zajímavého, vyběhl na chodbu, kde křičel, jací jsou to fušeři, co udělali blbě a co by udělal on.
„Tož si představ,“ odchytil mě, než jsem stačil zmizet v kanceláři, „to má být, podle nich, normální nehoda!“
„Tak povídej,“ rezignoval jsem a svalil se na židli pro strany.
A Just povídal. Jak jel brzo ráno, ještě za tmy, chlápek na kole. V zatáčkách za městem ho asi někdo z kola srazil. Našel ho řidič, co jel do města do práce, jak leží v příkopě, kolo leželo částečně na silnici. První přijeli saniťáci, zjistili, že je mrtvý, tak počkali na kluky z obvodu a odjeli. Obvoďáci čekali na technika a vyšetřovatele k zadokumentování celé věci. Jeden z nich se na mrtvého šel podívat blíž, protože se mu zdál nějaký povědomý. A všiml si, jak mu z košile na břiše trčí nějaký drát. Když přijel vyšetřovatel, věc konzultoval s krajem. Krajánci rozhodli, ať mrtvého pošlou na pitvu, a uvidí se potom, co a jak.
„Jenže oni ho poslali na obyčejnou pitvu do nemocnice!“ hřímal Just. „Dyť ho měli poslat na soudní pitvu!“
„Vždyť víš, jaká je situace, Karle,“ snažil jsem se namítnout. „Máme přece pokyn všechno, co jde, posílat na pitvu do nemocnice, protože nejsou peníze na soudní pitvy.“
„No, ale když mrtvýmu chlapovi trčí z břicha dráty, tak to přece není normální!“ dostával se do varu Just.
„Takže, co s tím uděláš?“ projevil jsem rezignovaně náznak zájmu. Doufal jsem, že už se dostanem na konec a já budu propuštěn k další práci.
„On ten doktor, co ho pitval, když viděl ty dráty, bylo jich tam víc, tak s tím nechtěl nic mít a poslal jim mrtvolu na soudní,“ zklidňoval se Just.
„To je výborný,“ snažil jsem se uzavřít debatu o mrtvém cyklistovi, „a co zjistili?“
„Nevím, ještě nemají zprávu hotovou.“ Už byl skoro jak beránek. Pak odešel.
Dal jsem si hlavu do dlaní, maličko se vydýchal a rozhodl, že si zasloužím kafe. Když jsem si bral hrnek z poličky, uviděl jsem, že na stolku za psacím strojem leží nějaký doklad. Byla to občanka paní Marie.
„No, to je výborný,“ řekl jsem si pro sebe. „Co s tím?“ Vzpomínal jsem na protokol, že nemá telefon. Ani pevnou, ani mobil.
Podíval jsem se na adresu. „Bydlí kousek od centra, tak se tam stavím odpoledne, až půjdu z práce,“ brumlal jsem si polohlasně a dal občanku k tašce, abych na ni nezapomněl.
Měl jsem nějaké pochůzky venku, tak jsem je spojil s obědem. Před koncem pracovní doby jsem se vrátil na chodbu, kde máme řadu kanceláří. Dveře od Justovy byly, jako téměř vždy, otevřené. Prošel jsem kolem v domnění, že kancelář je prázdná. Koutkem oka jsem však zahlédl, že Just stojí u okna a hledí ven. Zarazilo mě, že mlčí.
„Tak, jak to vypadá?“ oslovil jsem ho ode dveří.
Pomalu, zamyšleně se ke mně otočil. „Nevím, je to celé nějaké divné.“
„Už víš, co to bylo za dráty, co měl v břiše?“ zeptal jsem se.
„Vím. Byly to chirurgické dráty, kterými měl původně vyztužená dvě žebra. Před časem je měl zlomený.“ Mluvil nezvykle pomalu a zamyšleně.
„No a?“ Celá věc mě začínala zajímat.
„No a nic. Drát mu propíchl plíci. Takže to bylo příčinou úmrtí. Jenom si na soudním nejsou jisti, jestli mu drát propíchl plíci, a proto spadl z kola, nebo jestli to bylo naopak. Jestli ho někdo shodil nebo vytlačil do příkopa a pádem mu drát propíchl plíci.“
„To je dosti podstatný rozdíl. Buď jde o nešťastnou náhodu, nebo o ublížení na zdraví s následkem smrti,“ střelil jsem od boku právní kvalifikaci. „Třeba byl cyklista nezodpovědný a vůbec nedbal na rady doktorů. Možná na tom kole nesměl vůbec jezdit, kdo ví?“ rozvíjel jsem svou teorii dál.
Mlčky přikývl a dodal: „Taky je ještě možný, že mu to doktoři udělali fušersky a ho to vlastně zabilo.“
„Ty to ale rozřešíš, věřím ti!“ rozloučil jsem se s Justem při pohledu na hodinky.
Když jsem si bral tašku, ležela na ní občanka paní Marie. „Jo, ještě se za ní musím stavit,“ řekl jsem si.
Asi za deset minut jsem stál před domkem na ulici Vladimíra Zemka. Podle čísla to byl tento dům. Dřív to bývala určitě hezká vilka. Teď byla trochu zanedbaná, zarostlá růžemi a rdesnem, ale měla své kouzlo. Na vrzající brance jsem zvonek nenašel. Tak jsem ji otevřel a šel ke dveřím. Po třech schodech, zvonek vpravo.
Udivilo mě, že dveře nejsou dovřené. Zazvonil jsem, podruhé, potřetí. Nikde nic, to mi připadlo divné. Zavolal jsem na paní. Pak ještě dvakrát. Strčil jsem do dveří a šel dovnitř. Volal jsem a šel dále do domu. Na prahu kuchyně jsem ji uviděl. Seděla u stolu, směrem ke dveřím, kterými jsem přišel. Vzpřímená, dívala se dopředu. Zjevně ale neviděla vůbec nic.
„Paní Marie.“ Skoro jsem zašeptal.
Ani se nepohla.
„Paní Marie, to jsem já. Nechala jste si na vyšetřovačce občanku.“
„Paní Marie!“ zesílil jsem hlas a zdůraznil naléhavost.
Pomalu, velice pomalu, pootočila hlavu a začala se vracet z dálek. Zaostřovala oči, až mě zřejmě poznala.
„Už tu byli,“ hlesla velice tiše.
„Kdo tu byl?“ nechápavě jsem se zeptal a hlavou mi proběhly všechny možné katastrofické představy.
„No, přece kolegové, od vás.“
„A co chtěli?“ nechápal jsem její stav.
Asi až teď mě začala zcela vnímat. Hleděl jsem na ni dál a čekal vysvětlení.
Potom pomalu, trochu nepřítomně řekla:
„Ten mrtvý z rána, s dráty v břiše, v příkopě,“ odmlčela se, „to byl můj manžel.“