Dmitrij Grigorjev

Vjačeslav Tarnoveckij, z cyklu Jiné Rusko, 1986. Repro: www.foto-video.ru

* * *

Můj starší bratr
se stal indiánem,
ten mladší se
jednoduše zbláznil:
děvčátku pomáhá při hře s panenkami,
a to děvčátko je sama smrt.

Skalpy bílých tváří
z ruských prérií
přiváží bratr
a věnuje nám je,
můj druhý bratr
přilepuje skalpy panenkám,
rozčesává vlasy
a dává jim jména.

Tak se jeho panenky
stávají dospělými,
dívenka spí
a ve snu vidí:
nad starším bratrem
poletují modří motýli,
nad mladším
fialkový sníh.

* * *

Na nádraží
se prodává ledacos:
smažené pirožky,
pečivo,
kvašené okurky,
jablka,
sušenky, pivo a minerálka.

Jenom jedna stařena
nabízí cinkání
prázdných sklenic
a staré písně
o vítězství nad fašisty,

útlocitní pasažéři
jí platí drobnými,
které jim zbyly po pirožcích,
okurčičkách
a dalším proviantu.

Ale když sebou vlak škubne
a rozjede se do dáli,
v rachotu kol zní
cinkání prázdných sklenic
a chraptivá píseň
o našem vítězství.

* * *

Vosy nad melounem
tančí chorovod
vrtají dírky do oblohy
a vytéká žár
jako melounová šťáva
pomalý život
zanechává slupky
zelené nože
zanechávají lepkavý
cukr na rukách
na modrém ubruse
talířky mraky
kde v podobě tmavých semínek
sedíme natěsnáni
jako bychom byli znovu doma
a jedli meloun.

* * *

Velicí kluci
si prohlížejí ženy
v časopisech a na plakátech:
na břehu moře, v kvetoucím poli,
jako by je chtěli vystřihnout a nahradit
jimi svoje přítelkyně,
které mají pihy a mateřská znaménka,
bílé pásky od kalhotek
a podprsenek,
každý vlas jinak zbarvený,
každá jinak voní,
zatímco tyto ženy z časopisů
voní jenom křídovým papírem
a tiskařskou barvou,
není cítit ani moře,
ani vůně květů.

* * *

Stařena sudička neplete sítě,
ani nepřede nit:
prostě svěřila klubíčko kočce,
ale kočka má diamantové drápky
a trhá spíš než kutálí.

Klubko se celé zašmodrchalo,
nitě se roztrhly dřív, než je kdo rozmotal,
ostatně ta stařena vůbec není slepá:
dívá se na televizi a filmový pás
navíjí a kroutí jako kníry.

* * *

„Plakát s jízdním řádem
se podobá březové kůře,
zvlášť když prší,
teď zrovna je
déšť tak silný,
že smývá čáry na dlaních,
není tam čára osudu ani čára života,
můžeš se jenom dívat, jak
po rezavém železničním mostě
jde stařec a nese v ranci prázdno,
jde chlapec s kamenem v ruce,
a žena toužící po dítěti
jde pod zeleným deštníkem,
déšť bičuje řeku,
až na hladině naskakují bubliny,
v takovém počasí
je nejlepší sedět
ve světničce uprostřed lesa,
kde se lišky stávají šedivými
a vlci černají jak uhlíky,
jenom lidé nemění barvy –
jako by ani nepršelo“ –

tak jsem uvažoval,
přecházeje po mokrém perónu,
závislý na vlaku
jako na slunci duha,
která se nade mnou
náhle rozklenula.

Dmitrij Anatolijevič Grigorjev (narozen 5. září 1960) patří k předním postavám petrohradské neoficiální kultury. Pracuje jako kotelník, vydal básnické sbírky Křižovatky, Mezi hrami, Zen a umění vypěstovat červenou řepu.

Přeložil Jakub Grombíř.