Prezidentka
Prezidenti byli odjakživa mým koničkem. V deseti letech jsem uměl vyjmenovat nejen všechny československé, ale i všechny americké prezidenty (což nebylo lehké, protože tehdy panoval předchozí režim, který vzdělání tohoto typu nepřál, a tak mi údaje pracně shromážděné ze všech možných zdrojů musel doplnit otcův přítel, odborník na anglo-americká studia z akademie věd). Pak jsem se doučil ještě všechny prezidenty francouzské, polské a německé. Především západo- neboť NDR (stejně jako SSSR a SFRJ) měla v dějinách prezidenta jen jednoho…
Osobně jsem viděl pět prezidentů (nigérijského, gruzínského, švýcarského a dva české), jednu prezidentku (kosovskou) a jednoho prezidentova zetě. Ten mě upoutal nejvíc. Jeho pradědeček se jmenoval František Křižík a jeho tchán Willy Spühler byl švýcarským prezidentem pro rok 1968. Češi a Slováci, kteří dnes žijí ve Švýcarsku, můžou děkovat osudu, že právě tento muž byl oním ministrem tradičně sedmičlenné švýcarské vlády, na kterého v osudném roce vyšel Černý Petr prezidentského úřadu. Když před 44 lety vstoupili na naše území vojáci pěti „spřátelených“ států, nechal svolat švýcarský parlament a předstoupil před něj s projevem následujícího vyznění: „Za 2. světové války nás židovští občané okolních států žádali, abychom jim v naší neutrální zemi poskytli azyl, který by jim mohl zachránit život – a my jsme odmítli. Můžeme tento hřích odčinit, když dnes přijmeme Čechoslováky.“
Možná i proto se mi o mnoho let později, v roce 2001, při mém pobytu ve Švýcarsku mohla udát následující příhoda: Když jsem šel navštívit svého známého, bernského hoteliéra českého původu, cinkly v hotelu dveře a objevil se decentní pán, který (jak jsem vyrozuměl) přišel za svého zaneprázdněného bratra, největšího bernského cukráře, vyřídit hotelovou objednávku cukroví. Tím pánem byl (Švýcary velice oceňovaný) ministr životního prostředí, dopravy, energetiky a spojů Moritz Leuenberger, který byl shodou okolností úřadujícím švýcarským spolkovým prezidentem…
S ženou, k níž míří tento fejeton, je to podobné. Poprvé jsem ji potkal v kině, kam přišla na projekci filmu svého kolegy a učitele Evalda Schorma, podruhé před dvěma lety na festivalu Mezi ploty, kde si ode mě (ze stánku chráněné dílny, kde jsem tehdy pracoval) koupila hedvábný šátek malovaný dívkou, která má stejné postižení jako její syn. Potřetí jsme se symbolicky potkali v roce 2009, když jsem začal psát do nezávislých družstevních novin, jejichž zakladatelkou se stala.
Když jsem se před týdnem zeptal dívky, na jejímž tričku stálo jméno Jan Fischer, co ví o kandidátovi, do jehož petičního archu sbírá podpisy, odpověděla mi rusky, že nic, že je studentka a tohle je její letní brigáda. Já svou kandidátku znám z jejích článků, rozhlasových pořadů, z jejích filmových rolí i osobně. Jejím zásadním kladem je, že ačkoli má stejné příjmení jako její protikandidát, není s ním nijak příbuzná.
A tak s klidným srdcem celoživotního nevoliče vyzývám čtenáře Kulturních novin: Pošleme společně na Pražský hrad naši spoludružstevnici, Táňu Fischerovou: www.prezidentkatanafischerova.cz