Jaké bude počasí?
Představme si hypotetického cizince, který umí dobře česky, ale nikdy naši zem nenavštívil, všechny informace o ní čerpá z televize a denního tisku. Takový člověk by nutně dospěl k závěru, že Česká republika je stoprocentně agrární zemí, jejíž obyvatelé jsou životně závislí na aktuální úrodě řepy či meruněk. Jak jinak by si mohl vysvětlit prostor, který věnuje tuzemské zpravodajství každému sebemenšímu výkyvu počasí? Stačí, když tři dny nezaprší, ale také když tři dny pršet nepřestane: hned se objeví na titulních stranách palcové titulky o blížící se celonárodní katastrofě. Na obrazovkách začnou v případě sucha zemědělci, v případě plískanic provozovatelé kempů a koupališť, lamentovat nad astronomickými prodělky, které jim musí stát okamžitě vykompenzovat. Hlasatel či hlasatelka nastavuje mikrofon a horlivě přikyvuje, reportáž jak bič je v kufru a prakticky bez práce.
Tím rozhodně neříkám, že bychom si neměli všímat přírody a dějů v ní. Ani nechci zlehčovat tristní situaci českého zemědělství, přehlíženého všemi polistopadovými vládami. Problém je spíš v přístupu novinářů, vyrábějících sólokapra z ničeho - předpokládejme, že naši občané jsou dosud schopni samostatně posoudit, jestli je jim teplo nebo zima, a nepotřebují to poznávat prostřednictvím médií.
Ve zpravodajství platí, že strach a hysterie vždycky dobře prodávají. Ovšem každý žurnalista má své nadřízené a ti také musejí někoho poslouchat. Takže jsou témata, o kterých je lépe nemluvit. Pokud se slibovaná prosperita nedostaví, můžeme to vysvětlit povětrnostními podmínkami, jak velí osvědčený instinkt z dob, kdy největšími nepřáteli socialismu byli jaro, léto, podzim, zima a imperialismus. Zatím se ještě nepřízeň počasí nesvádí na jinověrce jako ve středověku, ale možná i k tomu dospějeme.
Angličané jsou proslulí svým uměním konverzace o počasí, vtipně to popisuje v jedné povídce Josef Škvorecký. Tlaková výše či níže se stává předmětem hovoru hlavně tehdy, když se neumí nebo nemůže mluvit o ničem jiném. Ne že by se ve světě neděly věci důležitější, ale jejich zpravodajské pokrytí je nad síly tuzemských redakcí. Raději se převezmou agenturní texty i s návodem k použití, který z těch maskovaných chlapíků s kalašnikovem je hodný a který zlý. Stejně už dávno nemáme vlastní zahraniční politiku, tak co. A přemýšlení o souvislostech nechme koňovi. Takže už pomalu nevíme, čí jsme, zatímco z telerosniček se stávají celebrity.
S takovou mediální krajinou můžeme vzít jed na to, že jestli přijde opravdové krupobití, novináři budou patřit k nejpřekvapenějším.