Rusko: Země, kde západ není Západ a východ není Východ - 2. část
Sešly se mi v poslední době čtyři ruské knihy (v českých překladech), které poskytují vícerozměrný obraz Ruska, země, na niž Evropané mají mnoho názorů, ale není jisté, zda ji alespoň částečně chápou. Spisovatel Nikolaj Vasiljevič Gogol, historik, etnolog a politický vězeň Lev Nikolajevič Gumiljov, státní úředník baron Alexandr Jegorovič Wrangel a pravoslavný teolog Sergej Bulgakov tvoří svými osudy i pohledy vzájemně se doplňující obraz Ruska a jeho dějin. Následující text je pokračováním tématu z minulého týdne.
Od dalších hrůz opričniny uchránil Rusko kupodivu až zásah zvenčí - nájezd krymského tatarského chána, při němž byli ve všeobecné mobilizaci povoláni do zbraně i opričnici, kteří však selhali. Tito vrahové se ukázali jako zbabělci neschopní boje a jejich vůdci byli nakonec sťati. Další děje vedly k rozporuplné reformní vládě Borise Godunova, ale to už je jiný příběh… Co však je podstatné, je způsob, jak určité principy a symboly, charakteristické pro daný - Gumiljovovými slovy - etnos (nebo superetnos, jímž nakonec Rusko je), prolínají jeho dějinami a lze je jen s velkým úsilím a opatrností posuzovat a hodnotit z dálky, z pozice jiného etnosu či superetnosu, který je postaven na jiných vnitřních charakteristikách (historický kontext, mentalita jeho členů, vnitřní energetika a podobně). Takovým dalším superetnosem je například západní Evropa, jež si nárokuje určitý universalismus svého pohledu a svých hodnot. Tento nárok je problematický, protože je zábranou pro pochopení skutečné podstaty a dynamiky dění v tom kterém neevropském regionu. A Rusko takovým svébytným regionem je.
Rusko jako mladá říše
Třetí knihou, která ke mně v poslední době přišla a která nechává nahlédnout do prostorů, v nichž se Rusko setkává s Asií, jsou Vzpomínky na Fjodora Michajloviče Dostojevského na Sibiři v letech 1854-1856 od barona Alexandra Jegoroviče Wrangela (Nová tiskárna Pelhřimov 2009, přeložil Horymír Vohlídal). Je jedním z důležitých pramenů o Dostojevském, o jeho osobnosti, jež je v mnohých ohledech pro Rusko symbolická. Jeho způsob vášnivého prožívání milostného vztahu, který nakonec nebyl naplněn bezvýhradným štěstím, jde ruku v ruce s líčeními Gogolovými i Gumiljovovými. Stejně jako Wrangelovo líčení poměrů na ruské Sibiři z dob, kdy její správa byla v plenkách a korupce a svévole bujely naplno (str. 124):
"Za mé doby byla Sibiř divokou krajinou obydlenou polodivokými a zhýralými lidmi a doplňovaná dalšími odpadky a odpadlíky společnosti z celé Rusi. Hemžila se lupiči a loupežníky. Člověk jimi mohl být přepaden, oloupen a nezřídka i zavražděn na kterékoli sibiřské cestě. (…) Lépe však nebylo ani ve městech a v osadách, poněvadž zoufale nepočetná policie na ně byla úplně krátká. A co víc - tehdy se i ona sama nezřídka stavěla do čela lupičů a i vrahů a ze zákulisí je tajně řídila. (…) Byl-li dostatek peněz, všechno šlo uplatit, utajit, prominout, o čemž svědčí následující příběh: Náčelník města Kjachty organizoval podloudnictví s čajem, sobolími kůžemi a hroudami stříbra. Jednou byla ve sklepích jeho domu a v městském parku objevena celá skladiště tohoto zboží, které si náčelník města nezákonně přisvojil. Šlo například o osm set velkých balíků čaje a obdobná množství ostatního zboží. A jakého trestu se dočkal náčelník města, onen strážce zákona a pořádku? Inu, vykoupil se. Potměšilost osudu byla v jeho konkrétním případě ještě umocněna tím, že později byl dokonce jmenován gubernátorem… (…) Přepadávání a loupeže, odnepaměti na Sibiři rozšířené, byly obyvatelstvem přijímány za záležitost téměř všední, jakožto jakési nutné zlo. Budiž mého tvrzení důkazem i obyčej, který tehdy fungoval ve všech vesnicích; na noc se na lavici před dům stavěl krajáč mléka a skýva chleba. Uprchlíci, kteří se skrývali v lesích a v horách, to považovali za povinnou daň. Běda hospodáři, který by na to zapomněl, nebo se dokonce bránil takovou noční svačinku připravit! Buď mu podpálili chalupu nebo podřízli někoho z jeho rodiny. (…) V mé současnosti - na počátku 20. století - konečně Sibiř postoupila o několik stupínků výše jak v kulturním, tak i mravním rozvoji. Kdo by dnes uvěřil třeba jen tomu, že ještě před půlstoletím místní úřady vymáhaly daně mučením, nebo že se vyskytovali gubernátoři, kteří od každé živé duše brali půlrublový úplatek?"
Nepodávám tento letmý a intuitivní přehled obrazů z Ruska proto, abych vzbudil ve čtenáři dojem, že jde o zemi explicitně temnou, hrubou či nevypočitatelnou. Nikoli! Rusko je i zemí světlých stránek, ale o pohybu vpřed a tříbení vědomí nerozhoduje přednostně krása, nýbrž touha překonat bídu, zaostalost a ústrky. Kromě toho se snažím naznačit to, co na mne dýchlo z oněch knih - že Rusko je země "jiná" a v jiném historickém stadiu než střední a západní Evropa, v jejichž prostředí - fyzickém i duchovním − žijeme. Že její východiska i dynamika psychických dějů jsou odvislé od jiných předpokladů než naše. Gumiljov, tento historický vizionář z ruského stanoviska, píše případně (str. 320 a další):
"Byl to právě nový systém chování, vytvořený na starém ideologickém základě, tedy na pravoslaví, co umožnilo Rusku, aby uplatnilo své slovo v dějinách Eurasie. Tento světadíl se během nám známého historického období sjednocoval třikrát. Nejprve jej sjednotili Turkité, kteří vytvořili kaganát, zahrnující území od Žlutého moře až po moře Černé. Turkity pak vystřídali Mongolové, kteří přišli ze Sibiře. Následně, po období úplného rozpadu a dezintegrace, vzalo na sebe tutéž iniciativu Rusko: Rusové postupovali na východ od 15. století a dorazili nakonec až k Tichému oceánu. Tato nová říše se stala "dědičkou" Turkického kaganátu a mongolského ulusu."
Gumiljov pak dále rozebírá postavení Ruska (ruského superetnosu, vícenárodního prostoru) vůči západní Evropě. Tu považuje za starší a pokročilejší superetnos a ve své teorii o vývoji jednotlivých etnických celků říká: "Vždyť ruský superetnos vznikl o 500 let později (pozn. autora: symbolicky upevněný v 17. století za Petra Velikého). Tento rozdíl jsme cítili jak my, tak i Západoevropané - a navzájem jsme se nepovažovali za 'své'. Vzhledem k tomu, že jsme o 500 let mladší, nemůžeme okamžitě dosáhnout blahobytu a obyčejů, typických pro Evropu, i kdybychom se snažili nabývat evropských zkušeností sebevíc. Náš věk a naše úroveň pasionarity (pozn. autora: vnitřní energie obyvatelstva) předpokládají docela jiné imperativy chování." - Tady narážíme na problém pochopení současného ruského způsobu vlády, který na jedné straně lze ze západního stanoviska jednoduše odsuzovat, démonizovat či zesměšňovat, na stranu druhou: Kdo ví, kde je pravda o dějinné přiměřenosti?
Sloupy ducha a sloupy moci
Už jsme zmínili pravoslaví, které tvoří neobyčejně mohutný duchovní proud v ruských dějinách. Z Gumiljovovy práce vyznívá, jak mocný a pozitivní byl v určitých fázích vývoje, ale v kapitole Církev a moc je popsána na pozadí dějů v 17. století problematičnost průniku s vládnoucí světskou mocí. Tato problematičnost přetrvává dosud, a proto také akce ruských anarchoaktivistů mají takový ohlas. Dotýkají se neuralgického bodu duchovní sféry ruské společnosti.
V této souvislosti uvádím čtvrtou knihu, která ke mně doputovala jako poslední. Jsou to osobní zápisky velkého ruského pravoslavného teologa 20. století Sergeje Bulgakova (1871−1944), který musel v roce 1922 opustit Rusko, působil pak mimo jiné i v Praze a věnoval své síly obnově pravoslaví. Její neodmyslitelnou součástí pro něj byla perspektiva sblížení a sjednocení církví Východu a Západu. V nejturbulentnějších dobách revolučních a porevolučních mu nutkavě na mysl přicházelo téma sblížení s katolicismem (jeho konzervativní současníci to vnímali až jako kacířské), protože cítil, že v dosavadní zatuhlosti a izolacionismu obou církví je také jedna z příčin duchovního chaosu, bezbožnosti a násilné destrukce starého řádu bolševickou revolucí. Právě v souvislosti s hlubokým zakořeněním pravoslaví v Rusku prožíval jako vnitřní drama svoje nutkání překročit dosavadní stereotypy.
V knize Jaltský a konstantinopolský deník (Duchovní deník teologa II, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011) se zrcadlí revoluční doba a dilemata vnitřně poctivého duchovního. Krátce po příjezdu do Konstantinopole v roce 1923 a ve chvíli, kdy bolševici uvěznili pravoslavného patriarchu, si Bulgakov zapisuje (str. 133): "Právě nyní se nový Job chystá na svůj mučednický konec: zlosynové se opovážili vztáhnout ruku na patriarchu, v těchto dnech se připravuje soud. (…) Hospodine, dej mu sílu k jeho mučednickému činu, dej sílu i nám, malověrným. Svíjí se v předsmrtných křečích ruský hroznýš - Lenin, druhý Jidáš! (pozn. autora: myšlena je poslední fáze jeho syfilis) Bože můj, jak strašno, jak temno je u tohoto smrtelného lože, 'pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil' (Mt 26,24). Zároveň však víš a přemýšlíš: mám snad právo soudit jeho, který má bezhlavost odvážných, schopnost přijmout historickou odpovědnost, před kterou celý život zbaběle utíkal. A ty sám neznáš, nevíš, co je na vahách věčné pravdy Boží (ne spravedlnosti, tak říkajíc pedagogické) lepší: jestli Jidáš, který se odvážil uskutečnit svůj šílený úmysl, třebaže na jeho konci se vždy schovával provaz a osika, nebo snad učedníci, kteří utekli a jeden třikrát zapřel. Vždyť i toto zapření se mohlo stát jasným důkazem, zradou, a ne nevinným rozhovorem se služebnou, a potom… čím by byl kníže apoštolů? Člověku se bezděky chce modlit u tohoto strašného mraku, za Rusko, které zmučil a rozbil i… za trýznitele… Šílená myšlenka: možná se Rusko zachrání právě tehdy a právě tak, že se začne modlit za své trýznitele…"
V téže době Bulgakova ovšem neopouští naléhavé přemýšlení o nutnosti sjednocení církví, ovšem při vědomí biblického naznačení dvou center církve: "(…) tento text (pozn. autora: Nový zákon), který spolu s dalšími ustanovuje dva obřady v církvi − Petrův a Janův, obřady hierarchické poslušnosti a vnitřního vlastnictví. Tyto dva motivy mezi sebou neustále soupeří − to je pravé historické rozdělení církve. Dogmaticky nelze dokázat, že by Petrova moc zahrnovala i přesvatou Pannu, ona vždy stála mimo dvanáct apoštolů a výše než oni. Ona sama představovala církev. Avšak Jan ji měl ve svém domě, proto byla v jeho případě Petrova moc omezená, a to byl důvod, proč Petr, jako by zjišťoval hranice svých možností, dotazuje se i na Jana: 'Pane, a co on?' (Jan 21, 21) a Hospodin mu odpověděl na jeho otázku: 'Proč se o to staráš?' (Jan 21,22). (…) Ale kvůli tomu je třeba pohnout římskou pevností, musí se identifikovat jako Západ, jako místní církev, třebaže ochraňuje Petrovy klíče, která nepřevyšuje církev Janovu, jež ve svém domě chrání Bohorodičku. Nemluvě však o tom, že i pravoslaví se musí osvobodit od svých ubohých koncepcí, svého místního sebeurčení (pozn. autora: jež je pro ně zásadní - vymezení se proti centru, "prvnímu" Římu, jako "druhý" Konstantinopol, posléze "třetí" - vlastní ruský - Řím), a pocítit náklonnost k Petrovi. Potom nastane mír mezi Východem a Západem. Je to historicky uskutečnitelné, anebo to překračuje hranice dějin? Bezesporu v některých duších v jedné i druhé církvi je mír již obsažen. Jaký je praktický závěr? Blíže než unie je sblížení, je možné i nyní, v nás a skrze nás. Nechť přijde ekumenické křesťanství!"
Bulgakovovy úvahy v závěrečných zápiscích se sice týkají tehdy aktuálních dějů, tedy útoku bolševiků po pravoslaví i na katolickou církev, ale vyznívají téměř prorocky: "Ostatně také katolictví teprve čeká ohnivá zkouška, není náhodou, že bolševici si nyní vzali na mušku papeže. Katolíkům také nezbývá nic jiného než se smířit a změnit se, právě tak jako nám, jinak namísto velkého a podivuhodného sjednocení církví dojde k naprosto nežádoucí katolizaci, kterou také jako jedinou možnost připouštějí katolíci, třebaže ti, kteří flirtují s východními obřady, sami přestupují k východní víře. K Rusku a ruskému národu není možné se přiblížit beztrestně - tuto pravdu potvrzuje nyní celá západní Evropa a částečně také katolická církev…"