Alkohol a filosofie státu
Náš stát je v otázce podvodů s alkoholem bezradný, hasí hekticky požár, na jehož vzniku se podílel, a také diskuse o nadměrném pití alkoholických nápojů je zavádějící. Chybí tu tah za skutečnými příčinami.
V nedávných zprávách (19. září, www.ihned.cz) zazněla prezidentova slova na adresu zákazu prodeje vícestupňového alkoholu: "Taková silácká, jednoduchá řešení, jakým bylo zavedení de facto prohibice panem ministrem zdravotnictví, se mi zdají velmi nerozumná. Myslím, že bude velmi obtížné, jak z nich vykročit," uvedl Klaus. V každém případě se podle něj jedná "o zásadní selhání státu v jeho kontrole světa podezřelých lihovin". Vzápětí v Hospodářských novinách (a tím i na témže serveru www.ihned.cz) dne 21. září vyšel rozhovor se známým a mediálně často prezentovaným psychiatrem a odborníkem na léčbu návykových nemocí Karlem Nešporem pod názvem Prezidentovo uvažování o alkoholu je primitivní.
Klausovu připomínku lze chápat, protože zkušenosti s prohibicí nejsou jednoznačné (viz historie prohibice v USA). Ale jestli je něco ještě důležitějšího, tak onen dovětek o selhání státu, který míří do černého. Problém však spočívá v tom, že prezident je jedním z ideových otců politiky, jež fungování státu omezuje, ne-li přímo destruuje. Ukazuje se, že kontrolní úřady státu (Celní správa, Česká obchodní inspekce, Zemědělská a potravinářská inspekce, hygienické stanice atd.) nefungují, jak by měly. Pravicoví neoliberální ekonomové by nejraději tyto a podobné úřady zrušili, protože dle nich omezují volný trh. Jedním z těchto nejobskurnějších ideologů je ekonom Petr Mach (jeho seznam úřadů na zrušení viz http://www.nechtenasbyt.cz/urad/, nechybí tam ani Celní správa a Česká obchodní inspekce), který je blízký právě prezidentovi. Výroky prezidenta lze tedy chápat jako pokrytectví a především jako hru o politické body - jako téměř vždy.
Nešporovo uvažování o alkoholu a příčinách jeho nadměrné konzumace má také svá úskalí. Pan doktor se setkává s určitým typem klientely, sociologicky a statisticky omezenou skupinou, pro niž je alkohol zásadním, řekněme až tragickým problémem, a to ovlivňuje jeho pohled na zbytek "pijící" společnosti: Alkohol není komodita jako dejme tomu žvýkačky. Když zaplavíte trh levnými žvýkačkami, tak se nasytí a další nebude schopen vstřebat. Nikdo nemůže žvýkat ve dne v noci. To povede k tomu, že výroba žvýkaček poklesne. U alkoholu je to přesně naopak: čím je levnější, tím více roste spotřeba a tím víc lidí si vytvoří závislost. Ti lidé pak pijí ve dne v noci, jsou ochotni pít obrovské dávky, což alkoholový průmysl dále posiluje (pozn.: sic!). A dál: závislí lidé jsou vyhazováni z práce, mají málo peněz, a tak si shánějí alkohol na černém trhu. Takže to není tak, že by levný legální alkohol byl nepřítelem černého trhu, ale černý trh je důsledkem toho, že je zde extrémně rozvinutý legální obchod s extrémně levným alkoholem.
Zde by bylo třeba dokázat skutečnou ekonomickou relevanci oněch lidí na sociálním okraji, kteří pijí nejlevnější alkoholické nápoje, stejně jako je velmi problematické a svérázné tvrzení o vzniku černého trhu. V USA černý trh vznikl na základě zhoršené dostupnosti alkoholu, nikoli naopak, to je nezvratný fakt, a zapojily se do něj široké konzumentské vrstvy. Stejně tak u nás je do nadprůměrné spotřeby alkoholu zapojeno obrovské procento lidí jinak v zásadě společensky a ekonomicky fungujících, kteří si nekupují jen nekvalitní levné nápoje. I další Nešporovy obecnější soudy jsou přinejmenším problematické. Na otázku Hospodářských novin "Proč se v Česku tolik pije?" odpovídá: Protože jsou za tím ekonomické zájmy. Za první republiky byla spotřeba alkoholu ve srovnání s dnešním stavem třetinová. Potom, za socialismu, stoupala. Před listopadem došlo ke slaboučkému poklesu, což byl pravděpodobně ozvuk gorbačovské politiky (pozn: sic!), ale po listopadu 1989 došlo opět k vzestupu. Překvapivě v roce 2010 jsme zaznamenali pokles, nikoli zásadní, ale bylo to poprvé po více než dvaceti letech. Vykládám si to nižší kupní silou obyvatelstva.
Pro prezidentovo myšlení má Nešpor výraz "primitivní ekonomické uvažování" - jak by se dalo označit uvažování jeho? Ozvuk gorbačovské politiky... Na čem je založeno takové tvrzení? Nebo teze, že rozsah pití závisí na kupní síle obyvatelstva. To by se v Německu museli doslova upít. Hospodářské noviny se dále ptají "Proč se ale obecně pije stále víc a víc?" Nešpor říká: Na vzestupu spotřeby mají zásadní podíl výrobci a prodejci svou masivní reklamou a také všechny polistopadové vlády. Jejich přístup k problému s alkoholem byl, mírně řečeno, málo prozíravý. Je tu jedna zcela absurdní věc, která nemá ve světě obdoby - pivo je u nás levnější než běžné nealkoholické nápoje. Alkohol je u nás extrémně levný, a to je ekonomicky mimořádně iracionální…
Úskalí argumentace
Nejen v rozhovoru s Nešporem, ale i jinde na fórech o alkoholismu se víceméně jednotně mluví o tom, jak Češi moc pijí, jak jsou tady ty nápoje levné. A že se cizincům vyplatí sem jezdit popíjet. Většina těchto tvrzení jsou účelové a pochybné argumenty. Když se vypravíte do Německa (já jsem byl v Berlíně naposledy kolem 15. září), tak v supermarketu bude laciné pivo (v přepočtu odhadem mezi 20-40 Kč) stát stejně jako voda či běžné nealkoholické nápoje, stejně jako u nás, nebo bude i někdy levnější. Pro láhev vína platí, že ceny v Německu jsou srovnatelné v absolutní výši (!) s cenami našimi (v průměru 3-5 eur, tj. 75-125 Kč). Rozdíl mezi námi a Němci je ten, že mají v absolutní výši několikanásobné platy, takže je nepřekvapí ani vyšší cena piva 3 eura (75 Kč) v hospodě. Ano, cena piva v české restauraci - v přepočtu průměrně něco přes 1 euro - je u nás nízká, ale pouze pro cizince: Němce, Angličana či Rakušana. Nikoli pro nás, zejména pro nízkopříjmové skupiny obyvatelstva.
Stejně pochybné je to s údaji o výši spotřeby, s nimiž se naprosto ahistoricky žongluje při srovnávání poměrů za první republiky. (Zde vyvstávají dva zásadní problémy: zcela jiná sociální situace a způsob sběru a vyhodnocování dat - je srovnatelný s dneškem?) Údaje o dnešní spotřebě jsou zas jen podivnou mediální metlou. Lze předpokládat, že primárním zdrojem tu bude Český statistický úřad, který například v upřesnění k údajům z roku 2003 připsal tento metodický dovětek (http://www.czso.cz/csu/tz.nsf/i/vyjadreni_csu_k_interpretaci_udaju_tykajicich_se_statistiky_spotreby_lihovin): Poslední zveřejněné údaje ČSÚ, tedy nejčerstvější údaje, o spotřebě alkoholických nápojů za rok 2003, uvádějí spotřebu ve výši 186,4 litru na osobu celkem. V případě lihovin s průměrným obsahem alkoholu 40 % činila tato spotřeba 8,4 litru na osobu. V obou případech se, ve smyslu metodického vymezení, spotřebou rozumí prodej tuzemských výrobců, připočítává se dovoz a naopak se odečítá vývoz lihovin. Nejsou podchyceny zásoby u obchodníků ani domácností.
To je pochopitelná a proveditelná metodika, stejně jako konstatování, že nejsou podchyceny zásoby obchodníků ani domácností. Ale - rovná se statistika prodeje přímo spotřebě? A jak je ošetřen podíl cizích turistů či drobné přeshraniční nákupy? A co se ví o černém trhu? Ano, čísla mohou být i vyšší, ale i tu vznikají problémy. Podle údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) jsme na druhém místě se spotřebou více než 16 litrů čistého alkoholu na obyvatele. Proti tomu se ohradila Unie výrobců a dovozců lihovin a při komunikaci s WHO zjistila, že publikovaná data jsou sporné odhady (http://byznys.ihned.cz/c1-55704790-cesi-nevypiji-16-litru-alkoholu-rocne-tvrdi-sef-stock-plzen-naopak-piji-mene).
Účelem tohoto textu není obhajoba naší spotřeby nebo zlehčování problematiky alkoholismu. Autor sám - stejně jako nezanedbatelná část jeho spoluobčanů (přinejmenším ti, s nimiž přichází do styku) - vnímá alkohol jako závažné téma, ať už ze stránky kontextu osobního (přičemž autor není na rozdíl od doktora Nešpora abstinentem), či společenského. Ale problematika spotřeby alkoholu, stejně jako dalších návykových látek, vyžaduje zjevně jiný a komplexnější pohled, v němž manipulativní, "strašící" statistické údaje nemají takovou důležitost, jaká se jim přikládá. Stejně jako jsou sporná plošná silová opatření, která jsou spíše výrazem bezradnosti a ztráty zdravých kontrolních a sebereflexivních mechanismů.
Dvojí selhávání státu
Je jasné, že stát selhává, a to přinejmenším ve dvou bodech: Zaprvé, v kontrolních mechanismech, kdy se v důsledku omezené pravicové politiky potřebné orgány obávají o svou další existenci, místo aby měly garantované kapacity pro provádění kontrol ve velkém rozsahu. Aby na sebe upozornily a ospravedlnily svou existenci, musí pak plnit stránky novin "kauzami", jak a kde objevily salám s přelepenou exspirací. Nebylo by lepší, kdyby uskutečňovaly rozsáhlé kontroly, o jejichž počtu my ani nemusíme vědět, ale obchodníkům by nastavily jasné mantinely? Toto zjevně u nás nefunguje. Přelepování štítků s prošlým obsahem se může na jedné straně jevit jako marginálie, ale ve skutečnosti to svědčí o tom, kam až se obchodníci (a to i na úrovni velkých řetězců) v tahu za ziskem odvažují. - Kde je pak asi ona hranice v případě nelegální výroby a distribuce alkoholu?
Zadruhé stát selhává v přístupu k občanům. Jeho současní představitelé mají nulovou míru sebereflexe a sociální empatie. Nadměrné pití či spotřeba drog nejsou jenom výrazem mentální slabosti a kupní síly konzumentů, ale také zrcadlem společnosti, z níž tito lidé svým pitím unikají, protože v ní nenacházejí hlubší životní smysl, nebo se dokonce proti ní vymezují. Kolik z těch milionů pracujících občanů vnímá stát jako "svou" věc a nemá práci jenom jako nutné zlo, aby přežil? Stát navíc vidí občana velmi primitivně - jako nějakou uniformní figurku, která by měla reagovat na jednoduché ekonomické či silové tahy, přičemž se zapomíná na rozličnou vnitřní energii, na sílu motivace a touhu po smyslu existence, které jsou jednotlivému člověku dány a je nutno je probouzet s nejvyšší mírou respektu. V tomto ohledu je sympatická zmínka doktora Nešpora o společenství Anonymních alkoholiků a jeho roli v úspěšné léčbě závislostí v závěru jeho rozhovoru. Tomu se budeme věnovat ale až někdy příště.