KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Literární kritik se zamýšlí nad situací v současné české poezii, která je rozdělena na vzájemně nekomunikující segmenty. Dokončení textu přineseme v dalším čísle.

V prvním čísle časopisu Tvar vydaném po prázdninové přestávce vyšel rozhovor s básníkem Ladislavem Selepkem. Rozhovory jsou už řadu let v Tvaru titulním materiálem, včetně velké fotografie na titulní straně. Tentokrát byl rozsáhlý rozhovor učiněn s autorem téměř čtyřicetiletým, dříve by se řeklo s tvůrcem zralého věku, dnes v době věčného mládí by snad bylo náležité konstatovat, že básník už není žádným začátečníkem. Nicméně, a o to jde, s básníkem, který má za sebou poměrně rozsáhlé dílo, ale doposud nevydal ani jedinou tištěnou sbírku. Právě tato skutečnost je v případě Ladislava Selepka čímsi symptomatickým a charakterizujícím současný literární svět v Čechách a na Moravě ve smyslu jeho tištěné a internetové dvojkolejnosti. Kulturní noviny z tištěné podoby do internetové ustoupily, Ladislav Selepko do tištěné, tedy zavedené podoby básníka ještě nevstoupil, ovšem rozhovor s ním je v tištěném časopise veden na titulní straně, jako se zavedeným literátem.

Upřesňuji, že mám poezii Ladislava Selepka rád. Ale pokud jde o tyto řádky, jde mi spíše o tu zvláštní situaci tiskem nevydaného a zároveň na internetu uznávaného básníka, o prolínání dvou světů, světa starého knihtisku Guttenbergova, který trval pět set padesát let, se světem počítačů, který je nepoměrně mladší, a pokud jde o literaturu a Českou republiku, v širším rozsahu a jako běžně dostupný takřka každému tu funguje teprve zhruba jedno desetiletí.

Diskuse o internetové a neinternetové literatuře již proběhly a již poněkud vyšuměly; obě oblasti začaly být svým způsobem mimoběžné. Literatura na internetu - ta živá a právě nyní vytvářená - se tváří, jako kdyby tu byla přítomna od počátku literárního letopočtu a jako by existovala sama o sobě. V jejích vlastních měřítkách jde nepochybně o pohled oprávněný, neboť si začala psát letopočet vlastní a od něj odvíjet svůj vlastní svět. A v souřadnicích tohoto času a prostoru míří po své vlastní koleji, jen ona sama ví kam. Po své vlastní koleji, čím dál tím častěji vnímané sebou samou jako kolej odstavná, směřuje i česká literatura tištěná. Často nahlas pochybujíc o tom, zda ještě ví kam.

Většina výraznějších internetových autorů současnosti ovšem dříve nebo později zatouží po tištěném vydání své tvorby. Ta tradice je tu od zmíněného Guttenberga a zřejmě ještě nějakou dobu potrvá. Pět set padesát let není zas tak úplně málo. Literatura ovšem existovala dávno před knihtiskem a Homér, Ovidius či ještě i Dante nebo Villon se bez něj docela klidně obešli. A zdá se, že to kvalitě jejich díla nijak neuškodilo.

Literatura na internetu byla, jak už jsem také zmínil, ve své době dosti probíraným tématem, kterému se věnovala tištěná periodika i diskuse na internetových literárních serverech. Dnes už novost internetových literárních serverů vyprchala, mladá generace tvůrců bere možnost publikovat na internetu prakticky cokoliv a ihned jako samozřejmou a existující jaksi odevždy. K čemuž patří jako nezbytná součást také rozsáhlé aktuální virtuální diskuse o čerstvě vzniklých jednotlivých básních. Diskuse, v nichž je možné napsat cokoliv pod anonymní přezdívkou a nést za to jen poloviční či ještě menší internetovou zodpovědnost. Řada autorů z literárních serverů se jistěže časem osobně pozná, ale to jsou většinou ti, kteří dříve nebo později překročí hranice internetového prostoru - ty ostatně nejsou nijak přísně střežené - a jejich texty se objeví v komunikačních prostředcích odcházejícího věku, tedy v literárních časopisech a u některých z nich později i v tištěných básnických sbírkách. Celebrity starého literárního světa mohou jásat, jejich postavení určovatelů a cenzorů, které internet zpochybnil, se jim vrací potvrzováno právě autory vycházejícími z prostředí internetu.

Je tu ovšem stále více otázek než odpovědí, otázek, které rozhovor v Tvaru s Ladislavem Selepkem připomněl jako stále živé a pro mne je probudil z klinického spánku, do něhož jsem je hibernoval. Ladislav Selepko je totiž nejen dobrý básník, ale i systematický teoretik, zobecňující a shrnující jednotlivosti do zákonitostí. Zákonitostem se ovšem literatura a z ní nejvíce poezie vždy nějakým způsobem vzpírala. Aby se bylo čemu vzpírat, je vyslovení a zformulování oněch obecných zákonitostí ovšem zapotřebí. Což, domnívám se, Ladislav Selepko nehalasným způsobem činí. Nejde o program jako u takzvané angažované poezie, která se ve svých teoretických textech ostatně obrací ve velké většině mimo vlastní literaturu. U Ladislava Selepka jde o uvažování především o literatuře samé, ta je pro něj středobodem. Ač tedy, abych se vrátil na začátek tohoto textu, není autorem ani jediné tištěné básnické sbírky - přičemž je zároveň zralým básníkem.