KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Inspirativní, byť jen sporadicky vydávaný básník Ladislav Selepko může inspirovat také k úvahám o současném postavení poezie v rámci nakladatelského průmyslu.

Rozhovor v prvním poprázdninovém čísle časopisu Tvar s básníkem Ladislavem Selepkem pro mne oživil řadu témat, kterým jsem se delší dobu nevěnoval nebo je nechával spát. Jedním z nich je spletitá literární historie současné poezie.

Po listopadu 1989 to vypadalo, alespoň v představách, že se literární život v České republice normalizuje - v dobrém slova smyslu. Že poté, co budou vydány knihy literátů, kteří publikovali v samizdatu a v exilu, i těch autorů, jejichž práce zůstala v rukopisech, bude konečně fungovat běžný literární život, v němž budou mít autoři možnost vydávat svá díla s nevelkým časovým odstupem od jejich napsání. A že budou - normálně - vytvářet určité generační a názorové skupiny, právě na základě vydaných knížek. A že tedy zcela samozřejmě vznikne cosi, jako byla generace poetismu či anarchistických buřičů či nějaká nová Katolická moderna. Nic takového se ovšem nestalo.

Jak píše Ladislav Selepko: "Spousta kvalitní současné poezie knižně nevyjde nebo vyjde za deset let. Viz i případy lidí, kteří publikují x let na internetu a teprve teď jim z různých důvodů vycházejí prvotiny nebo čekají roky na druhou knihu."

Vždycky, v každé době, jsou samozřejmě vidět ti, kteří nejvíce křičí. Křičí ve smyslu obrazném, při sebeprosazení nezáleží na vnější hlučnosti, nýbrž právě na schopnosti sebeprosazení. V minulosti Československa - té krátké demokratické - byl ovšem v jedné generaci vedle hlučného Nezvala a neúprosného teoretika Teigeho zároveň přítomen i nijak zvlášť se neprosazující, ba později dokonce nezištně mladým autorům pomáhající Halas nebo do sebe uzavřený Holan.

Nová demokracie má ovšem jiné principy fungování obecně, a tak to i v české poezii vypadá podobně jako ve světě privatizačních a korupčních afér. A tak jako pro většinu lidí ve světě současných velkých financí není důležité něco vytvořit, nýbrž spíše něco rozkrást, i v poezii jde těm, kteří se v tomto oboru jakoby prosadili, více než o to napsat dobré básně, zaujmout společenské postavení. Zatímco Vítězslav Nezval věnoval nemalé úsilí jak tomu pracovat na svých verších a stát se dobrým básníkem, tak práci na tom zaujmout dobré společenské postavení. Jenže dnes je to jinak, nejméně od počátku nového století je tu stále zesilující se tendence autorů poezie věnovat co nejvíce svého času, energie a schopností pouze k sebeprosazení, v dnešních pojmech tedy managementu a marketingu. Zatímco vlastní psaní, studium, četba a přemýšlení o přečteném se staly záležitostmi zcela marginálními a neužitečnými, které přece nikoho neuživí.

Zároveň s novou jakoby demokracií započal ovšem neopominutelný jev odlivu čtenářství, přesunu od textu k obrazu, a to k obrazu na obrazovce, v devadesátých letech na obrazovce televizní, poté na obrazovce počítače. O vnímání světa prostřednictvím vizuálních dojmů se toho napsalo poměrně dost, poměrně málo pozornosti bylo ale věnováno zahlcení polistopadového světa zvukem. I tichý venkov se postupně rozezněl motorovými pilami a sekačkami dostupnými téměř každému, o rozvoji automobilismu nemluvě. Ale to nejpodstatnější zřejmě je, že u takřka každé práce, a to i na zmíněném venkově, ve městě jde o samozřejmost, je puštěno rádio, které proud myšlenek v hlavě nahrazuje proudem populární hudby přerušovaným jen reklamou a vtipkováním moderátorů. Rádio zní v každém obchodě, v každé restauraci. První, co řemeslníci učiní, když přijdou do bytu, který mají rekonstruovat, je, že pustí rádio, které si přinesou. Rádio zní v ordinaci zubaře při vrtání zubu i kanceláři úřadu, kam si občan přichází vyřídit žádost o důchod či o stavební povolení, rádio zní i v policejním autě, které odváží zadržené, i v kanceláři pohřební služby, kam se přichází v záležitosti posledních věcí člověka. Nevím, zda rádio zní i na porodním sále, vím jen, že zatím nezní v kostele při bohoslužbě.

Zvuk reprodukované hudby, dnes ne nutně té z rádia, miniaturizovaná elektronika vedená do sluchátek umožňuje zdánlivě vlastní výběr hluku, však hlas poezie ruší. A to systematicky a radikálně.

Očekávat v tomto prostředí, které tu prostě je, v poezii někoho jiného než kariéristy či "hlukaře" je jistě naivní - nicméně k poezii jistá naivita patří, byť to mnozí její představitelé (nejméně ti současní čeští) vehementně popírají. Nerad bych naivitu ovšem přisuzoval Ladislavu Selepkovi, nerad bych podsouval své názory autorovi rozhovoru, jímž mne k těmto řádkám inspiroval a jehož vyjadřování je veskrze racionální. Nikoliv tak ovšem jeho básně, příliš racionálně - z hlediska současné pragmaticky racionální společnosti - nevyhlíží ani jeho biografie.

To, o čem píšu, i to, co bylo zmíněno v rozhovoru v Tvaru, bylo jistěže vícerokrát probráno. Obvykle mně ale připadalo, jako kdybych slyšel, jak zloděj křičí: "Chyťte zloděje!", v poslední době zvláště u autorů hlásících se k takzvané angažované poezii. Mám dojem, že naprosté většině z nich nejde o nic jiného než o dosažení pozic, které jsou momentálně obsazeny jinými. Tak tomu ale v historii jistě už mnohokrát bylo a tak tomu zřejmě bude i v budoucnosti. Hlas Ladislava Selepka mi v této souvislosti ale přišel být - možná, že přeháním, ale tak jsem to cítil - oním pověstným hlasem volajícího na poušti. Tedy nadějí: "S lopatou v ruce pročistí obilí na mlatě. Pšenici uloží na sýpce, plevy ale bude pálit ohněm neuhasitelným." - Herodes ovšem dal takto prorokujícího Jana Křtitele zavřít do vězení.