Po volbách nás čekají úkoly
Krajské volby dopadly, jak se víceméně očekávalo. Politika současné vlády vedla na krajské úrovni k upevnění pozice levice, i když s výhradami. O nich je třeba mluvit, aby se dařilo účinně zlepšovat politické a společenské klima.
Nízká účast při volbách ukázala skepsi a nedůvěru občanů naplno. Z toho profitovala především strana s ukázněným elektorátem, KSČM, která získala nejvíce hlasů dokonce ve dvou krajích (s nejnižšími hladinami voličské účasti, něco málo přes 30 %) - Karlovarském a Ústeckém. Prvenství sociální demokracie bylo prolomeno ještě v Plzeňském (ODS) a v Libereckém kraji (Starostové pro Liberecký kraj). V prvním případě jde o historii poučnou především pro ODS - výrazným lídrem v Plzni byl Jiří Pospíšil, který byl "odstaven" za podivných a široké veřejnosti podezřelých okolností z vlády. Co už ODS chce vědět více?
Sociální demokracie i ODS ztratily však v celkovém počtu mnoho zastupitelských mandátů (obě strany hodně přes sedmdesát!), přičemž výrazně posílili právě komunisté (téměř sedmdesát mandátů!). Potěšitelný je nárůst křesťansko-demokratických zastupitelů, kde se snad konečně začínají zúročovat poněkud jasnější postoje a činy jejich současných vedoucích osobností - Pavla Bělobrádka v Královéhradeckém kraji a Ludvíka Hovorky v kraji Zlínském. Vynikajícím výsledkem je i vysoký počet (druhý nejvyšší) preferenčních hlasů dalšího kandidáta za KDU-ČSL, nestraníka a lékaře Víta Kaňkovského v kraji Vysočina. V Jihomoravském kraji jsou preference lidovců tradičně vysoké. Zde také byli dva kandidáti zvoleni s celorepublikově nejvyšším počtem preferenčních hlasů vůbec (přes dvacet tisíc) - Stanislav Juránek a Michal Hašek.
Malé strany s celorepublikovým záběrem (Strana zelených, Pirátská strana) vyšly zkrátka, v krajích se jednotlivě tu a tam uplatnila výrazná sdružení či koalice.
Takže to nakonec vypadá, že kraje budou pokračovat v dosavadní politice, jež bude víceméně opoziční vůči současné vládní koalici. To v zásadě nemusí být špatné, protože kraje se snaží kompenzovat hrubý škrtací a asociální styl vlády. Ale ono to zaprvé něco stojí a zadruhé − pobyt u moci nepřispívá až na výjimky k otevřenosti a transparentnosti. Kauza Rath budiž varováním.
Problém mediální kritiky
Média se před volbami pustila do kritiky krajů vedených sociálními demokraty a jejich případnými koaličními partnery. Bohužel, jak je jejich zvykem, s vysokou mírou manipulace a zjednodušování. V Hospodářských novinách už názvy článků hovoří za mnohé: Vstřícnost a průhledné hospodaření krajů? U většiny zatím v nedohlednu (HN 21. září), Kraje za volební období zdvojnásobily své dluhy (HN, 8. října). V prvním případě šlo o publicistické shrnutí výsledků, které zveřejnila při hodnocení fungování krajské samosprávy organizace Oživení ve spolupráci s Fondem Otakara Motejla. Ve druhém případě pak o "vlastní hloubkový průzkum" HN, který v publicistické formě, kdy se v náznacích žongluje tu s investicemi do dopravní infrastruktury, tu se skrytými dluhy, všechny pokáral za špatné hospodaření. Pouze dva kraje vzal na milost (Jihočeský a Plzeňský), ale neopomněl připomenout, jak všechny rozpočty zatížilo rozhodnutí sociálních demokratů proplácet zdravotnické poplatky.
Jen pro srovnání - organizace Oživení, z jejíž závěrů článek v HN čerpal, použila na stránkách www.hodnocenikraju.cz opatrnější formulaci "Výsledky krajů v kategorii Hospodaření s majetkem lze označit za průměrné až podprůměrné" a uvádí také konkrétní nedostatky především v oblasti transparentnosti hospodaření a v přístupu k informacím. A není vždy jenom negativně kritická.
Těsně před volbami si "zahrozil" v článku Komunisté v krajích připouštějí jen neprůhledné zakázky (Aktuálně.cz, 10. října) i známý komentátor Petr Holub. Možná má pravdu, ale například v Jihomoravském kraji nestranický kandidát za KSČM, lékař Vojtěch Adam z Ivančic, který získal také velký počet preferenčních hlasů, představuje solidního politika ozkoušeného na konkrétní komunální agendě, který se vymyká stereotypní představě stranického funkcionáře.
Co je tedy důležité? Transparentnost
Když se člověk trochu začne zajímat o ekonomiku státu, její dynamiku, postavení krajů v ní a další problematiku, začne brát s velkou rezervou publicistické výplody, zvláště pak v předvolebním období, apelující na první signální soustavu - dobrý hospodář přece nedělá dluhy, šetří a tak dále. Kraje nejsou státy samy o sobě, naopak, závisí fatálně, téměř stoprocentně, na státu, na jeho celkovém výkonu a generování příjmů (daní a dalších odvodů). Kromě toho se kraje snažily, seč jim síly stačily, od počátku zapojit do čerpání evropských fondů, protože šlo o jedinečnou historickou příležitost. Avšak jako spoluinvestoři musí krýt částečně náklady, což znamená zatížit se úvěry či zajistit příjmy od státu. Nechci tu teď komentovat rozsah a zaměření těchto projektů, v tom si počíná každý kraj jinak, ale je to agenda, která je neopominutelná a komplikovaná, stejně jako vůbec celé hospodářství kraje. Zjednodušující výkřiky nic neřeší.
Jenom pro ilustraci: Vladimír Hruška v práci Hospodaření krajů v období hospodářské recese (ES MU, Brno 2011) uvádí (str. 24): "Největší vinu na neobjektivním stanovení výše předpokládaných daňových příjmů má zřejmě očekávání Ministerstva financí (MF), z jehož předpovědí ekonomického růstu české ekonomiky jednotlivé kraje při sestavování rozpočtů vycházejí. Předpoklad růstu daňových příjmů v roce 2009 vycházel z predikce MF (…) ve výši 4,8 %. S ohledem na probíhající hospodářskou krizi upřesnilo MF v březnu 2009 predikci vývoje české ekonomiky, která počítala s poklesem HDP oproti roku 2008 o 2 %. V měsíci červenci 2009 pak zveřejnilo MF novou predikci vývoje české ekonomiky, podle které mělo dojít v roce 2009 k poklesu HDP o 4,3 %."
I ekonomickému laikovi musí dojít, že v takové situaci je průběžná práce s rozpočtem tak velkého celku jako je kraj tancem nad ohněm. A to pomíjím jakékoli hodnocení práce MF pod vedením současného ministra. Hruška dále dodává, že "další podíl na chybném sestavení rozpočtů má zřejmě chybějící zkušenost s tak výrazným výkyvem v růstu ekonomiky v souvislosti s hospodářskou krizí." − To je další realita, s níž bychom se potýkali, ať by byl u vlády kdokoli. Naše historická zkušenost s fungováním krajů je přece jenom pořád omezená.
Z výtek adresovaných krajům má tedy spíše význam zaměřit se na to, co do budoucna zlepší transparentnost hospodaření a zamezí neoponovanému plýtvání či dokonce rozkrádání. A je jedno, kdo je u vlády, jestli Petr, nebo Pavel. Pokud se učiní politické rozhodnutí o proplácení poplatků, pak je to politické rozhodnutí určitého politického směru, které se týká občanů, ale nejde o obohacování jednotlivců či zájmy nějaké úzké lobby. Jiná strana může mít pak jiné rozhodnutí. To je otázka diskuse a politického boje. Ale pokud se investuje do něčeho za stamiliony a nejsou zveřejněny smlouvy, proplácené platby a tak dále, je to přinejmenším podivné - vždyť jde o peníze nás všech. A je to počátek neetické, skrývané politiky, která je neuralgickým bodem současnosti. Zde je zapotřebí přijímat výtky organizace Oživení a dalších institucí zabývajících se transparentností státní správy s nejvyšší pozorností. Od dubna tohoto roku by měla platit změněná pravidla pro zadávání veřejných zakázek, v nichž se jen v posledním volebním období proinvestovalo více než 75 miliard korun. Je zapotřebí tlačit na transparentnost, zveřejňování informací o zadávání veřejných zakázek, smluv, plateb. Kdo je za co zodpovědný. V poslední době se ukázalo, jaký je problém získat informace o odměňování pracovníků krajů. Jak je to možné? Zde jsou úkoly pro všechny: politické strany, instituce, média i občany.