KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Překladů z polské literatury se v posledních letech objevilo hodně, ze starší polské literatury ovšem minimum. Jednou z výjimek je rozsáhlý výbor z díla Stefana Grabińského V domě Sáry a jiné povídky vydaný v letošním roce.

Stefan Grabiński (1887-1936) začíná pravidelně publikovat až po první světové válce, jeho texty ale vycházejí ze světa, jaký existoval před tímto historickým předělem, ze světa známého nám jako staré Rakousko. Lvov, kde Grabiński prožil většinu života, patřil k rakouskému záboru Polska od roku 1772.

Grabiński je autorem hrůzostrašných, tajemných textů, které oscilují na pomezí ryze strašidelných vyprávění a literatury s hlubším podtextem - ať už okultistickým, mystickým či filosofickým. V zásadě jde o okouzlení esoterikou a tajemnými silami ovládajícími lidské životy typické pro dobu před válečným běsněním první světové války, v níž se démonické síly zhmotnily velmi konkrétně a zasáhly do života desítek milionů lidí.

Grabiński ale popisuje ještě svět starých pořádků, který řídí sice zpuchřelá, ale všudypřítomná a vše pronikající byrokracie, svět, v němž životy běží podle předpisů svým pravidelným, monotónním tempem. Vlaky odjíždějí na minutu přesně a na minutu přesně se dostavují úředníci do úřadu i členové rodiny k obědu. Na tomto pozadí, většinou jen lehce naznačeném, ale ve všech povídkách přítomném, se pak odehrávají k němu protikladné fantastické či děsivé události. Jde o dvě komplementární roviny skládající celek, v němž se spojuje mechanický řád, který dusí, a vymknutí z něj, které vede nevyhnutelně ke katastrofě. Je to svět, k němuž se obdobně do minulosti vracel Bruno Schulz, u nějž fantastické a děsivé motivy určitě také nescházejí, svět, který ještě v době jeho trvání zachytil například Stefan Żeromski v próze Upír nebo v zaumně tajemných básních plných zvláštních bytostí Bolesław Leśmian. Svět, z nějž o něco později vycházejí i představitelé polské avantgardy, poněkud méně racionální, než byla ta naše, například u nás neznámý Roman Javorski nebo do češtiny naopak přeložený Stanisław Witkiewicz.

Z literatury vzniklé na českém území je Grabińskému v lecčems blízký Gustav Meyrink či filosof Ladislav Klíma ve svých hrůzostrašných prózách, a třeba i Jakub Deml v Hradu smrti či Josef Čapek v některých povídkách Zářivých hlubin. Grabiński umělecké úrovně jmenovaných autorů sice nedosahuje, ale nesporně zajímavým tvůrcem určitě je. Zaměřuje se ovšem spíše na fantastický a hrůzyplný svět o sobě než na jeho literární ztvárnění. A to jak v rovině příběhu, tak teoriemi, kterými děsivé příběhy opřádá nebo na kterých je staví. Tento svět vylíčit umí, z hlediska uměleckého je ale řada jeho textů spíše čtivem než literaturou, ač jako čtivo jistě myšleny nebyly. Za života autora jeho prózy velký čtenářský úspěch nezaznamenaly, na to byly příliš komplikované a také pro tehdy ještě katolické Polsko i nepřijatelné z hlediska svých témat. Ostatně jejich autor měl spíše mystické než komerční ambice; zábavnou četbu v jeho povídkách vidí až současnost. Humor přitom v Grabińského povídkách naprosto schází, vše je míněno smrtelně vážně. A prakticky všechny povídky také smrtí končí.

Grabiński nikdy nebyl autorem zcela zapomenutým, jeho dílo vyšlo v Polsku koncem padesátých let a v šedesátých letech vznikly dvě filmové povídky podle jeho textů. Nicméně teprve od poloviny sedmdesátých let Grabiński začal být v Polsku opravdu čteným širšími vrstvami. Především zásluhou populárního autora sci-fi a rodáka ze Lvova Stanisława Lema, který dílo Grabińského tehdy veřejnosti vřele doporučil. A jeho slovo mělo váhu i ohlas. Zájem o Grabińského od té doby trvá, včetně filmových zpracování a překladů do němčiny a angličtiny, nyní tedy i do češtiny. Souvisí to především s vlnou obliby hororu, démona, který vzlétl z krabičky cenzury, pokud jde o postkomunistické země, především po roce 1989. A jako autor hororů, byť poněkud archaických, bude zřejmě Grabiński přijat i čtenáři u nás. Tedy jako autor specifického žánru, nikoliv v kontextu umělecké literatury. Ovšem, kdo ví, měřítka se posunula a posunují.

Nakladatelství rozsáhlý výbor prezentuje pod nálepkou "polský Edgar Allan Poe", v Polsku je Grabiński často přirovnáván k Lovecraftovi. Grabiński je ale svůj, ač souvislosti by se samozřejmě najít daly. Mnohem blíž než autoři z USA (ti jsou ovšem lepší marketingovou značkou) je ale Grabińskému o patnáct let mladší Isaac Bashevis Singer - městečko Bilgoraj, pro Singerovu tvorbu tolik důležité, leží poblíž Grabińského Lvova. Polská šlechta, uličky provincionálního města v Haliči, které je ale zároveň středem všeho světa, duchařina a duchové… Rozdíl je ovšem v zpracování, Grabińského postavy jsou ploché a zaměnitelné, vypravěč je nevalný, dialogy šustí papírem. Humanismus je mu cizí, senzačnosti je často příliš. Ale přece má Grabiński cosi přesvědčujícího, čemu dobře rozumí, lépe než literatuře: duchařinu a duchy…

Přesto se v rozsáhlém výboru několik dobrých povídek najde. Mně osobně nejvíc zaujala ta s názvem Bílý vyjevenec (Kominická beseda) s atmosférou typickou pro chátrající pozůstatky starého Rakouska, připomínající i některé krátké prózy Ivana Wernische, které právě z této nálady vycházejí. Někde za městem je pivovar. Zchátralý pivovar, v kterém už bydlí jen zahradník s rodinou. A kominík, který tam jde vyčistit komín, se ztratí. Je urgováno vyčištění komínu. I zmizí druhý kominík… "Ďas - ne pivovar. Pivo tam už nějakých deset let nevaří. Stará barabizna, a to je vše. Poslední majitel, nějaký Kolek, zřejmě zbankrotoval a ze zoufalství se pověsil…"

A ještě malá odbočka − zvláštní kapitolou je Grabińského fascinace vlaky, v nichž a kolem nichž se odehrává celá řada jeho povídek. Ano, vlak řítící se širou polskou rovinou, v Haliči u Lvova zapadákovem non plus ultra protkaným zázračnými rabíny, byl opravdu něco jiného než rychlík šinoucí se údolími mezi českými maloměsty. Ostatně už zmíněný Stanisław Witkiewicz napsal divadelní hru Bláznivá lokomotiva (je přeložena do češtiny), jejíž motivy jsou velmi blízké Grabińského povídce Strojvůdce Grot.

Překlad Libora Martinka je poněkud suchopárný co do ducha, což je škoda. Grabiński byl jako autor próz posedlým fantastou, ač v soukromém životě seriózním učitelem na gymnáziu. A právě ona fascinovanost paranormálními jevy se v překladu trošku vytrácí. Občas také autor překladu narušuje stylistickou jednotu textu. Samozřejmě je možné překlad aktualizovat či ponechat v archaizující rovině, ale výraz "super kočka" (v originále setna dziewka - setna je v tomto spojení archaismus) následující jednu řádku po oslovení číšnice "hrdličko" a dva řádky před větou téže postavy: "Začneme diskusi sub specie aeternis," - to je poněkud neurovnané. Ač sama ta postava neurovnaná je, v originále ale tak prudké jazykové zvraty v jejích promluvách nalézt nelze (povídka Czelawův problém, str. 209). Takových příkladů by se našlo víc. Podstatnější je ale ona školometská vědeckost, která jistým způsobem narušuje Grabińského vizionářství, z dnešního pohledu třeba pomýlené, ale opravdové.

Nicméně je dobře, že Grabiński v češtině vyšel, jde o rozhodně výraznější a záslužnější počin, než je vydávání plejády současných polských komerčních prozaiků. Ano, jistě bych byl ještě raději, kdyby vyšli Reymontovi Chlopi v překladu Vlasty Dvořáčkové, kteří už dvacet leží v češtině v šuplíku a za něž jejich autor dostal Nobelovu cenu. Ale - z hlediska nakladatele - kdo by si dnes Reymonta koupil? Hororově laděné povídky kupce jistě budou hledat mnohem lépe. Obchod je obchod. A umění je umění.

Stefan Grabiński: V domě Sáry a jiné povídky. Přeložil Libor Martinek. Volvox Globator, Praha 2012.