Čtenáři sobě!
Ateliér, čtrnáctideník o výtvarném umění, volá o pomoc.
V loňském roce se časopis Tvar omluvil čtenářům, že nevyjde poslední číslo, protože prostě nejsou peníze, časopis se nedokáže uživit z prodeje a předplatného a dotace ze strany státu zdaleka nekryjí nezbytné náklady. Nic divného. Na takovou situaci jsme si zvykli. Časopis, který je zaměřen na literaturu, divadlo nebo výtvarné umění, existuje proto, že lidé, kteří jej tvoří, jsou altruisté, blázni nebo si jinak nemohou pomoci a v existenčně vyhrocených podmínkách drží při životě něco, co zajímá mizivé procento naší populace. Horší je, že si na to zvykli i ti, kteří rozhodují o tom, jestli se tato situace může změnit.
Minulý týden oznámil Ateliér, že končí. Časopis, který ve čtrnáctidenní periodě sledoval a reflektoval výtvarné dění v naší republice i v zahraničí po dobu dvaceti pěti let, už nemá peníze na další provoz. V ročním rozpočtu, který se pohybuje kolem čtyř a půl milionu korun, činil příspěvek od státu přibližně třetinu. Pro letošní rok byl ovšem zkrácen na 560 tisíc, což šéfredaktorka Blanka Jiráčková považuje za likvidační krok. A to přesto, že vzápětí po tomto oznámení ministerstvo kultury přislíbilo dotaci navýšit. Zřejmě nevalně.
Ateliér se tedy obrací na samotné čtenáře. Vyzývá je, to mizivé procento populace, kterým záleží na existenci časopisu, aby finančně podpořili jeho další vydávání. Tady už se nebavíme o psychologické hranici ceny jednoho výtisku. Tady jde o udržení prostoru, který byl v uplynulých desetiletích tvořen myšlenkami a reflexí předních umělců, teoretiků a kurátorů. Nezbývá než odsunout stranou smutný fakt, že chceme-li tento prostor i nadále, nestačí naše podpora formou předplatného, ale musíme prvně zaplatit vůbec možnost nějaké předplatné mít. Jako výsadu.
Loni ke stejnému řešení sáhl Deník Referendum. A to dokonce z pozic média nikoli tištěného, ale internetového. Pláčou i Literární noviny, které dostaly milion místo požadovaných dvou. Jediný, kdo si asi stěžovat nemůže, je časopis A2, tradičně s nejvyšší státní dotací. Už jsme si zvykli, že kulturní periodika živoří. Začneme si zvykat na to, že bez naší výrazné podpory nebudou už ani živořit? Čtenáři sobě! Nenuceně se nám do zorného pole tlačí družstevní princip vlastnictví, tolik běžný za první republiky; chcete-li, aby něco fungovalo, pomáháte tento prostor sami aktivně tvořit. Jako nutnost.
Co se stane, jestli Ateliér nesežene dostatečné množství prostředků pro svou další existenci? Zanikne jediné tištěné médium podrobně sledující všechny relevantní výtvarné aktivity. Teoretikům a galerijním institucím zmizí výrazný publikační prostor. Naproti tomu zřejmě není čtenáře Ateliéru, který by si nestýskal nad permanencí pozdě publikovaných recenzí, které čte až po skončení výstavy. Poslední dobou se toto stýskání již přetavilo do sarkastických vtipů. A v neposlední řadě začal na internetu fungovat Artalk. Portál s okamžitým zpravodajstvím v podobě stručných informací, ale i fotoreportáží, esejů a komentářů, vystupující navíc i jako angažované médium.
Věřím, že naše společnost je stále ještě tak náročná, aby si nemusela vybrat pouze jeden z uvedených, a tedy umožní - ať už tou, nebo jinou formou - existenci tištěného periodika s takovým záběrem, jaký poskytuje Ateliér.