Válka a trauma
Vzpomínkový text brněnského psychologa Karla Plocka publikujeme shodou okolností nejen jako dobové svědectví o době protektorátu a traumatizaci dětské duše válečnými ději, ale též ve volné souvislosti s právě konanou konferencí u příležitosti stého výročí narození Leo Eitingera, psychiatra a humanisty, který se posttraumatickými následky válečných obětí celoživotně zabýval (viz www.eitinger.cz).
Do obecné školy jsem začal chodit vlastně už jako nešestiletý v druhém roce německé okupace naší země, tedy ve školním roce 1940/41. To už jsem uměl dávno číst - otec byl totiž velký čtenář a vodil mne s sebou do obecní knihovny, kde knihy půjčoval, pokud si vzpomínám, pan Bartošek. Knihovny byly v domácnostech tehdy vzácností, a já měl knihy v úctě a od počátku jsem rád četl.
Ve škole mě v předposledním roce války, kdy jsem končil 4. třídu obecné, učil pan řídící Jan Drašar. Byl to v době okupace velmi odvážný člověk - všechno dění ve škole bylo totiž pod dohledem Němců, dětem přístupné knihy měly podle přísné nacistické cenzury začerněná vlastenecká místa, řada knih byla vyřazena a knihovny byly pod zámkem a zapečetěny. On mi však půjčoval knihy a chodil k nám nejen pro mléko, ale protože se u nás také poslouchal zahraniční rozhlas. Zeptal se rodičů, zda by mě nechtěli dát studovat. Rodiče souhlasili, a tak jsem ze čtvrté třídy obecné školy v Říčanech dělal v létě 1944 zkoušky na první české gymnázium v Brně. Pokud si vzpomínám, přijímací zkoušky dělali i mí spolužáci Mirek Kaštánek a Milan Grygar. Gymnázium mělo sice svou budovu na dnešní třídě kpt. Jaroše, ale ta v té době sloužila německým vojenským účelům, takže bylo přemístěno do budovy gymnázia v Brně - Králově Poli, na dnešním Slovanském náměstí.
Přijímací řízení tehdy nespočívalo jenom v dokladech o dosavadním výborném prospěchu a v úspěšném složení přijímací zkoušky, ale bylo taky nutno úředně dokázat rasově čistý původ. Musel jsem tedy předložit obecním úřadem ověřené fotografie rodičů a prarodičů a doklady z matrik. Byl jsem přijat do první třídy. Představte si dnes malé, desetileté dítě, jak vyráží před pátou hodinou pěšky z Říčan po blátivé cestě - žádná dnešní asfaltka - pěšky pět kilometrů do Rosic a odtud vlakem cestuje samo do Brna. Cesta trvala asi hodinu, vlak byl plný dělníků, kteří mě někdy strčili nahoru do police nad sedadla, kde jsem pospával až do Brna. Z nádraží potom "šalinou" do Králova Pole - tak jsem já cestoval do školy. Někdy jsem cestoval i autobusem, který v té době jezdil na dřevoplyn; kotel, ve kterém se ze spalovaných špalíčků dřeva plyn tvořil, táhl na přívěsném vozíku za sebou.
Před koncem války: nálety a kryty
Ale brzy na podzim 1944 začaly nálety. Dodnes se mně vybavuje hlášení rozhlasu: "Achtung, Achtung, die Luftlagemeldung!" (německy jsme se museli učit už na obecné škole!), tedy: "Pozor, pozor, hlášení o vzdušné situaci!" A pak vytí sirén! Některé dny jsem ani do Brna nedojel a různě složitě jsem se vracel domů. Pamatuji se, jak jsem za velkého listopadového náletu na Brno v roce 1944 uvízl hned v Rosicích.
Několik náletů jsem zažil ve škole; v dnešním parku před gymnáziem v Brně - Králově Poli na Slovanském náměstí byly protiletadlové kryty v podobě jakýchsi krechtů, kam nás při poplachu z vyučování odvedli a my tam seděli s profesory, dokud sirény neodhoukaly konec. Když mě zastihl nálet ve městě, zahnali mě příslušníci Luftschutzpolizei do nejbližšího krytu. Myslím, že dnes téměř nikdo neví, co znamenají ty malé bílé šipky viditelné dosud pod okny na fasádách některých brněnských domů. Ukazují dolů na protiletadlové kryty, z nichž bylo nutno zachraňovat po bombardování lidi - obvodové zdi totiž obvykle zůstávaly po zásazích a případných následujících požárech stát.
Špatné vzpomínky mám na kryt pod Špilberkem. Dnes je to tam asi jiné, ale tehdy to byly nahrubo do skály vyrubané jeskyně, vydřevené, ve kterých se tísnilo mnoho tam nahnaných lidí a při otřesech po zásazích se hornina drolila. Také do hlubokého sklepení pod novou brněnskou radnicí jsem se jednou s masou lidí dostal. Později jsem si našel jakýsi způsob, jak tomu uniknout, a když jsem byl poblíž dnešních Denisových sadů, schovával jsem se tam ve křoví pod Petrovem. Odtud jsem měl výhled a pozoroval jsem hlavně dění na nádraží, někdy třeba útoky spojeneckých stihaček na lokomotivy.
Doma tatínek vybudoval dobrý, prostorný sklep, železobetonový, zapuštěný do svahu zahrady za hospodářským traktem. Jeho jedinou a osudovou nevýhodou bylo, že dveře do něj vedly ze stodoly. A tak u nás našlo útočiště před příchodem fronty dost lidí v naději, že tam v bezpečí přečkají. Pamatuji si například i na paní Pospíšilovou (ze Skaly), která u nás pobývala i se svým na lůžko upoutaným duševně nemocným dospělým synem.
Byl jsem asi předčasně vědomou bytostí, protože si obrysově pamatuji na otcovu mobilizaci na Podkarpatskou Rus do Mukačeva a stále zřetelněji pak na průběh války i zprávy o blížících se bojích. Sledoval jsem všechno dění se zvýšenou vnímavostí. Otec měl rozhlasový přijímač. Dodnes si pamatuji na ten karmínově červený kroužek na jeho knoflíku, který varoval, že poslouchání nepřátelského rozhlasu se trestá káznicí i smrtí. I když otec musel dát radiopříjímač k odstranění krátkovlného příjmu, přesto dědeček večer poslouchal zahraniční vysílání a s ním i někteří naši sousedé. Naši vynalézaví lidé sestrojili zavoskované cívky, kterým se říkalo churchilky. Ty se daly zastrčit do rádia a umožňovaly poslech Londýna.
Byl jsem naivní dítě; poslouchal jsem s dospělými také a na velké mapě Evropy, kterou jsme měli v kuchni na stěně, jsem zatrhával některá místa, která jsem zaslechl v zahraničním vysílání. Kdyby k nám přišlo gestapo, asi by všechno špatně dopadlo a žádné zapírání dospělých by nepomohlo. Byl by to přímo doličný předmět, protože v tehdejším protektorátním vysílání se obyvatelé o ničem takovém nemohli dovědět.
Příchod fronty do Říčan
Příchod fronty v dubnu 1945 začal dramatickou událostí. Na návsi před našimi v dědině byly složeny klády. Viděl jsem německé tanky či obrněné vozy, které se poněkud schovaly pod pěkné kaštany rostoucí tehdy u potoka pod mostkem. Jejich pohyb asi neušel sovětskému dělostřelectvu, protože pojednou bylo vidět výbuchy kolem nich a němečtí vojáci utíkali přes silnici směrem k nám. Byli rozčilení, bouchali na nás, snažili se dostat dovnitř. Ale naši zavřeli domovní dveře. To už jsme utíkali z kuchyně po náspi dvora dozadu do sklepa. Byl s námi i pan Škvařil, elektrikář ze sousedství od potoka. Pojednou výbuch - to se šrapnel trefil do našich domovních dveří a místo nich zůstala jen díra ve zdi. Pan Škvařil dostal zásah střepinami do tváře. I náš malý pes byl plný střepin, zatím to však přežil. Díru po dveřích naši ucpali skříněmi a vším možným. Ale to byla jen malá ukázka toho, co teprve mělo přijít.
Později za bojů o naši vesnici začal náš dům hořet. Nejprve hořela přední část do ulice, později hořel i hospodářský trakt a zadek, v němž byla stodola a v ní vchod do sklepa. Na žádné hašení nebylo pomyšlení. Lidé se snažili vypustit ven aspoň zvířata, aby neuhořela. Dodnes nevím, zda se jim to podařilo. Jen si pamatuji, že když jsme později - ještě za bojů - utíkali do Ostrovačic, viděl jsem tu a tam na ulici padlá postřílená zvířata. Na návsi zůstaly jen husy; ty je vidět na poválečných fotografiích, které zvěčnily tu spoušť.
V našem sklepě bychom se bývali za požáru udusili. Koncem dubna jsme se tedy museli po požáru zadní části našeho hospodářství přeplazit k sousedním Jeřábkům. Ti měli tradiční klenutý sklep, samostatně umístěný v terénu za domem. Tam jsme se uchýlili. Bylo velmi nebepečné pohybovat se mimo sklep; ve dne venku zuřila palba, v noci hořely domy. Pamatuji se na německé vojáky, kteří byli v našem stavení, dokud ještě stálo. Mám vzpomínku na jednoho, jak sedí v naší kůlně a chvějícími se prsty si kroutí cigaretu. Ale na příchod prvních sovětských vojáků si přesně nepamatuji. Byli jsme už u sousedů Jeřábků, když sovětští vojáci brali naše chlapy na přepravu raněných a mrtvých. Měli rozřezané žebříky a na nich je tahali. V zahradách s rulovými tarasy a kamenným zdivem budov byl dobrý terén pro úporný boj zblízka o každý dům.
A pak se to stalo. Byli jsme už v Jeřábkově sklepě. Dědeček chtěl jít se sovětskými vojáky místo mého otce; byl ještě fyzicky zdatný. Jak schody ze sklepa vedly nahoru, já jsem se ho držel a stál tak trošku v zákrytu za ním; vtom přiběhl sovětský voják a křikl něco jako "zpátky". Pojednou nastal výbuch, a pak už nevím nic. Když jsem se probral, cítil jsem na hlavě něco lepkavého. Před sklepem vybuchl šrapnel nebo mina - a dědeček i ten voják byli na místě mrtví a leželi vedle mne. On to dostal přímo do hlavy. Já jsem dostal šupu na levé ucho, střepiny mne zasáhly do vlasů. Pak mě odtáhli do sklepa. Mrtvé hned nepohřbili, nejprve je odvlekli k nám na dvůr, později dědečka ještě s dvěma sovětskými vojáky zakopali. Ale sovětské vojáky po válce exhumovali a odvezli a dědeček je pochovaný na říčanském hřbitově.
Tak jsem se narodil potřetí. To se stalo 1. května 1945. A 5. května ještě za bojů jsme utíkali - rodiče a my hoši s nimi - jen s tím, co jsme měli na sobě, do Ostrovačic. Tam se nás ujali lidé v jednom domě naproti hospody u Nedbálků. Byli jsme tam den nebo dva, bylo to tam neklidné, a tak jsme znovu utíkali dál přes Kývalku a skončili jsme v Popůvkách u paní Čuperové; u ní jsme zůstali do konce války.
(Dokončení v příštím čísle)
Text je redakčně krácenou verzí obsáhlejší vzpomínkové statě zveřejněné na stránkách Letopiseckého spolku v Říčanech u Brna (http://www.ricanyubrna.cz/clanky/4/168/PhDr-Karel-Plocek---Vzpominky-na-valku/).