Retrospektiva nestora české výtvarné avantgardy

Kolíbalova úprava Nuselského mostu z roku 1968. Foto www.vetrelciavolavky.cz

Sochař, malíř a konceptualista Stanislav Kolíbal je představitelem racionálního přístupu k tvorbě, typického pro moderní umění. Pražská výstava nazvaná Jiný svět je tak příležitostí k zamyšlení nad celou touto tendencí a nad její případnou budoucností.

Jízdárna Pražského hradu je reprezentativní prostor, který Stanislav Kolíbal (nar. 1925) prostřednictvím své velké retrospektivní výstavy nepochybně "výborně vyřešil". Což je vzácné, ač by se to v souvislosti s minulou výstavou zde konanou mohlo jevit jako samozřejmé. Před Stanislavem Kolíbalem zde měl retrospektivu sochař Jan Koblasa a také jeho "koncept prostoru a díla" byl pozoruhodný, promyšlený a působivý. Shoda se rovněž týká skutečností, že Kolíbal i Koblasa patří k nestorům současného českého výtvarného umění, že oba ve své tvorbě vycházeli z avantgard dvacátého století, oba jsou neobyčejně vzdělaní a oba zaznamenali úspěch nejen na české, ale i na evropské výtvarné scéně. Dvě po sobě následující výstavy v Jízdárně Pražského Hradu prezentovaly ovšem spíše otisk výrazných osobností než umělecké dílo, které by vypovídalo samo za sebe.

Je možné vytvořit výtvarné dílo pouze rozumem? To je otázka, která se nad retrospektivou Stanislava Kolíbala sama nabízí a je nepřehlédnutelná. Pane Ježíši Kriste, do tvých rukou poroučím svoje tělo, svoji duši, svoje srdce a svůj rozum a celou svoji rodinu… Návštěvník výstavy v Jízdárně Pražského hradu najde ovšem pouze rozum. Vše je dokonale vymyšlené, precizně provedené, naprosto racionální. Těžko neklást do protikladu tuto racionalitu a Pražský Hrad nacházející se doslova pár kroků od výstavních prostor, symbolicky za mostem, který vede opravdu do zcela jiného světa. Slepenec stavebních stylů, nad nímž se tyčí věže katedrály, neuspořádanost, ale přesto - nebo právě proto - harmonie tvarů, navíc evidentně přesahující rozměr pouze estetický. A mezi Hradem a výstavou provedenou ve své většině pouze v černé a bílé a v tvrdých liniích v protikladu barví podzim koruny stromů a oko se té pestrosti a měkkého souladu nemůže nasytit.

Jistě, to srovnání je svým způsobem zavádějící a dalo by se ho použít jako biče, který se dá uplést na každou výstavu, jež se v Jízdárně Pražského hradu koná. V tomto případě ale jaksi není vyhnutí. Už název výstavy Jiný svět použitý jistě ne nezáměrně právě pro toto konkrétní místo zcela logicky myšlenku srovnávání přivolává či přímo provokuje. A s čím srovnávat nejdříve než s tím, co je nejblíže po ruce, s tím, co je vidět přímo z oken výstavních prostor.

Od funkcionalismu k panelákům − a zpět?

Recenzí či spíše pozvánek na výstavu se v médiích objevila celá řada, všechny jsou bezvýhradně kladné. Mnoho z nich uvádí jako příklad zdařilého uplatnění umělcovy práce v architektuře část Nuselského mostu. Ano, Stanislav Kolíbal je opravdu autorem "sochařsky pojednané opěrné zdi Nuselského mostu". V realitě jsou to kusy betonu umístěné na betonové zdi. Racionální konstrukce přenesená do racionální reality. Stačí se podívat od tohoto království betonu na pankrácké straně mostu, kde stojí rovněž hotel Forum a Palác kultury, naproti na stranu novoměstskou k hradbám z doby Karla IV. a klášteru augustiniánů na Karlově. Ano, Stanislav Kolíbal beton jistě trochu poupravil, ale zřejmě jen málokdo bude vyhledávat estetický zážitek z pohledu na jím upravenou betonovou zeď mostu, zatímco pohled z betonového království kolem Paláce kultury směrem k Novému městu nepochybně vyhledávanou vyhlídkou je a působí víceméně na lidi všeho věku, na lidi s nejrůznějším vzděláním a sociálním postavením. Jistě, "nové umění" dejme tomu pražského Obecního domu, který právě nyní slaví své stoleté výročí, bylo ve své době také nepřijatelné. Ale vžilo se rychle, zatímco okolí Paláce kultury ani po několika desítkách let Praha stále nevstřebala, ač jistěže Stanislav Kolíbal je zde osobně autorem jen malé části "projektu" a spojovat ho s celkem není úplně případné. Nicméně podílel se a obecně jde právě na tomto místě o praktické vítězství avantgard - tehdy rudě zbarvených.

Ovšemže je také pravdou, že betonové mrakodrapy zbarvené kapitalisticky jistě mají svou estetiku a přitažlivost, především v zemích tradicí evropské ani jiné architektury nesvázaných a přitom Evropě blízkých a z jejích tradic vycházejících - ve Spojených státech a v Kanadě. Ale Stanislav Kolíbal prožil většinu svého života v Praze a jeho retrospektiva se koná rovněž zde. Stanislav Kolíbal se ovšem narodil v Orlové na Ostravsku, kde se dnes nachází zhmotnělý špatný sen funkcionalismu, místo svou vnější podobou vpravdě racionální a geometrické, místo neosobní a depresivní, s dlouhodobou velkou nezaměstnaností a dosti nízkou životní úrovní většiny obyvatelstva. V době, kdy se tu Stanislav Kolíbal narodil, tu paneláky samozřejmě ještě dávno nestály a jistěže on sám nemá přímo s jejich zdejší výstavbou jakoby nic společného. Ovšem kromě dosti zásadní ideje racionality jako ideje umění, a tedy i pojetí architektury jako čistě racionálního počinu.

V jednom z textů umístěných na výstavních panelech říká Stanislav Kolíbal: "Mám rád všechno, co je bílé. I sádru. Nevadí mi její zprofanovanost. Mám ji rád, protože není ničím. Nevnuká myšlenky, ale je poslušná našich myšlenek. Neleží v trávě jako kámen, ani neroste jako strom. Teprve vzniká. A všechno dovoluje."

Ta charakteristika je přesná. Její výklad ovšem dvojznačný. Pro toho, kdo věří v absolutní sílu lidského rozumu a v postavení člověka jako středu veškerenstva, jde o formulaci veskrze pozitivní. A odtud se odvíjí i možnost fascinace konkrétní výstavou v Jízdárně Pražského hradu, okouzlení "čistými tvary" a jejich uchopením lidskou myslí a rukou. Pro toho, kdo člověka za střed světa nepovažuje, může být ovšem tato formulace jen potvrzením jeho výhrad k této expozici.

V jedné z recenzí na výstavu se píše: "Jde o jasnou čítanku konceptuálního umění, jeho logického vývoje se všemi východisky i existenčními a existencionálními předpoklady, a snad můžeme říci - i vítězstvím." Ano, žijeme ve světě, kde v jistém slova smyslu racionální chápání světa zvítězilo, a ve světě umění, do nějž nepochybně patří architektura, jsme se dočkali pražského Jižního města či panelové Orlové na severní Moravě. Na konceptuálních sídlištích obvykle nebydlí ani ti, kteří je stavěli, ani ti, kteří se po celý život zabývali konceptuálním uměním. A obvykle ani ti, které "čisté linie a tvary" na výstavě fascinují, ani ti, kteří o výstavě píší recenze kladné a kladnější.

Koncept se přelil do reality, ale nikdo z tvůrců avantgardy vystupující též pod jmény minimalismus, funkcionalismus či konstruktivismus z toho vlastně moc radost nemá a ani se k té přetvořené realitě moc nehlásí, ač svého programu se přitom nevzdává. Došlo by se totiž až k otázce, co to vlastně je umění, kterou si ovšem už umělci avantgard zodpověděli po svém a svou odpověď měnit nebudou - popřeli by sami sebe. Ta otázka se ovšem dnes, zhruba po sto letech od vzniku evropských uměleckých avantgard, sama nabízí. A možná stojíme na počátku změny retrospektivního pohledu na umění minulého století, jak se tomu už tolikrát v minulosti stalo.

Stanislav Kolíbal: Jiný svět, Jízdárna Pražského hradu, 14. září 2012 – 6. ledna 2013.