Příběhy ze země na okraji
Nová antologie ukrajinských povídek je stejně těžkomyslná jako její obálka. Je výpovědí národa, jehož jméno samo o sobě poukazuje na odvěkou marginálnost. Problém je, že toto okázalé mučednictví a urputně deklarovaná snaha vřadit se do západního kontextu začnou při velkorysém rozsahu knihy nutně unavovat.
Ukrajinské literatuře se u nás celkem pravidelně věnují nejen časopisy jako Souvislosti, Listy, A2 nebo Texty, ale také internetová iLiteratura, do češtiny byly už přeloženy všechny bestsellery od A do Z (tedy od Andruchovyče po Zabužkovou). Vyšla rovněž obsáhlá povídková antologie Expres Ukrajina (Kniha Zlín 2008) uspořádaná Ritou Kindlerovou. Pokud si tedy někdo stěžuje na chabé znalosti ukrajinského písemnictví mezi českými čtenáři, není příčinou ani tak nedostupnost informací jako spíš obecný nezájem o cokoliv, co není dostatečně mediálně fedrováno. Nyní navíc nakladatelství Větrné mlýny vydalo knihu, která rozsahem výrazně překonala jeho starší a neméně záslužné antologie běloruských a ruských povídek. Jmenuje se Ukrajina, davaj, Ukrajina a zaujme už melancholicky potemnělým fotografickým zátiším na obálce. Téměř devět set stran, pětapadesát povídek od čtyřiačtyřiceti autorů, dvě rozsáhlé úvodní studie, o životopisech autorů a poznámkovém aparátu ani nemluvě. Konečně i počet překladatelů (dvacet šest) svědčí o tom, že ukrajinistika už u nás není marginálním oborem. Šťoural by jistě položil otázku, proč má kniha podtitul Antologie současných ukrajinských povídek, když obsahuje řadu textů starších dvaceti let, v případě Emmy Andijevské nebo Ihora Kosteckého dokonce víc než půl století. Ale budiž - kvalitní literatura nestárne, navíc autory exilové nebo ideologicky nepřijatelné skutečně objevilo ukrajinské publikum teprve nedávno.
Už zmiňovaný výbor Expres Ukrajina obsahoval hlavně texty kriticky se vyrovnávající s traumaty ukrajinské historie i současnosti. Povídky byly realistické až naturalistické, líčily Ukrajinu jako zemi, kde by člověk nechtěl, jak říkavaly naša stařenka, ani po smrti strašit. Kniha z Větrných mlýnů představuje ukrajinskou literaturu poněkud jinak; dává přednost prózám výrazně estetizovaným, zaměřeným na formální experimenty. Navzdory rozvernému názvu publikace je snad nejvýraznějším společným rysem povídek absence humoru (text Serhije Žoldaka s příznačným názvem Buran se nepočítá, neboť výsměch slabším jak známo není totéž co humor). Dokonce Jurij Andruchovyč je představen textem dosti nevýrazným, postrádajícím jeho typickou fantaskně ironickou poetiku. Rozdíl mezi oběma antologiemi je zřetelný i přesto, že mnozí autoři jsou zastoupeni v obou knihách. Příkladem může být Volodymyr Dibrova: v Expresu Ukrajina má svižné a jazykově hravé vyprávění hipísáka, kterého na prázdninovém výletě zatknou a šikanují milicionáři, kdežto v knize Větrných mlýnů ho reprezentuje povídka Hobby, drásavá zpověď spisovatele trýzněného poznáním, že v současném světě je literatura už naprosto zbytečná.
Takže pokud jde o pozitiva: díky rozhodnutí seřadit spisovatele podle abecedy potěší hned úvodní povídka Džalapita, v níž Emma Andijevská představuje skutky a názory fiktivního orientálního mudrce či poloboha, jejichž bezuzdná a přitom lyrická hravost připomíná Jarryho Faustrolla. Mimořádně působivý je text Vasyla Porťaka Odchod, komentující rozpad Sovětského svazu a následnou proměnu společenské atmosféry z pohledu party bezdomovců. Neméně originální je Jevhen Paškovskyj, který popisuje historii jednoho obyčejně složitého milostného vztahu překotným stylem asociací a expresivních detailů. Sympaticky civilní jsou tragikomické vzpomínky na dětství v povídce Jurije Vinnického Granát pro dva, kterou by i sám Mark Twain záviděl. Obdobně citlivě vypráví Oksana Lucyšynová o neúplné rodině, v popisu bezradného a přitom bezmezně milujícího otce projevuje vytříbený smysl pro povahovou drobnokresbu. Oleksandr Žovna v Historii jednoho pohřbu navazuje na folklorně obrazný a přitom úsporný styl, jehož tradice koření až u Mychajla Kocjubynského. My (Kolektivní archetyp) Tani Maljarčukové (s výstižným kafkovským mottem) sarkasticky zobrazuje paranoidní myšlení postkomunistické společnosti, podvědomě nesnášející jakoukoli odlišnost; na mysli vytane Hrabalův výrok, že nejvíce zla na světě napáchali takzvaní slušní lidé, nekriticky přesvědčení o své pravdě.
Koncepce knihy se opírá o přesvědčení, že Ukrajina má daleko blíže k západní civilizaci než k Rusku. Události posledních let však ukázaly, že to bylo spíše zbožné přání hrstky intelektuálů odtržených od reality. Až kuriózně v této souvislosti působí rozsáhlé Album pro Gustava Oksany Zabužkové, jež se ohlíží za oranžovou revolucí s mnohomluvným patosem vítězů; s časovým odstupem je vzpomínka stejně nezřetelná jako ty naše na rok 1989, až si člověk říká, jestli se to opravdu stalo. A následující vývoj na Ukrajině dal za pravdu mojí skepsi vůči revolucím, které vedou žurnalisté a taxikáři; v těchto profesích narazíte totiž na idealistu jen velmi vzácně.
Ovšem právě texty reagující na společenskou situaci patří k těm slabším. Na vlnách Genezaretského jezera Jevy Bissové-Kapišovské zaujme tématem stalinských represí proti řeckokatolické církvi, jenže snadnost, s níž autorka distribuuje dobro a zlo podle politického klíče, připravuje její text o veškerou přesvědčivost. Punková satira Iriny Karpové No Terror stojí a padá s počtem vulgarismů, jinak nic původního nenabízí. Oles Uljanenko se v Dohodě pokusil otevřeně vykreslit život v podsvětí, ale jeho text je celkem monotónní přehlídkou očekávatelných odpudivostí.
Jsem poněkud staromódně přesvědčen, že povídka by měla mít děj a pointu - není-li tomu tak, pokládám to spíše za selhání vypravěče než za radikální inovaci narativní struktury. Mnoho textů prozrazuje, že jejich tvůrci mají blíže k poezii než k próze; povídka Vjačeslava Medvidě je dokonce členěna do veršů. Autoři si libují v co nejkomplikovanějším vyjadřování, aniž by něco opravdu hlubokého sdělili (Volodymyr Kaška, Oleh Lyšeha). Naproti tomu Jevhenija Kononenková ve svých povídkách slibně nastíní téma rozporu mezi sny a realitou, ale nedokáže je vyhrotit tak, aby se vyhnula polopatičnosti.
Ve výboru jsou zastoupeni vesměs autoři vzdělaní, kteří nezapřou poučenost na novém románu i Borgesovi, vědí, co je simulakrum, a dokáží citovat například Maurice Blanchota. Jenže berou sebe sama a své psaní příliš vážně, před nevábnou realitou své země se skrývají za zdí z pěkných slovíček. Charakteristický je sklon k vytváření fiktivních světů, jako by spisovatelé už rezignovali na snahu napravovat svět a raději hledali únik kamkoliv mimo realitu. Místy je vysněné prostředí tak dokonalé, až působí přeslazeně jako země víly Zvonilky (Volodymyr Javorskyj, Dzvinka Matijašová). Na hraně kýče se pohybuje zejména milostná povídka Marjany Savkové. Zajímavější je Volodymyr Ješkiljev, jenž se inspiruje módní vlnou fantasy a alternativní historie, ale jeho texty se utápějí v ornamentech zatemňujících jádro výpovědi.
Možná jsem příliš cimprlich, ale je-li jeden člověk zároveň autorem vybrané povídky i editorem a do toho ještě napíše úvod knihy, nedá se od něj čekat neutralita. Marko Robert Stech si navíc přespříliš libuje v odborném žargonu a zjevně zastává pojetí literárního textu jako šifry, kterou může vyluštit jen expert. Ačkoli rád opakuje postmoderní mantru, že se současné umění osvobodilo od společenských funkcí, jaké plnilo v době národního obrození či komunistického režimu, v praxi dělá pravý opak a texty hodnotí převážně podle mimoliterárních hledisek. Příkladem je neúměrná pozornost věnovaná kýčovité agitce Oksany Zabužkové nebo snaha aplikovat na ukrajinskou literaturu módní pojem postkolonialismu. Snad jen akademickou indolencí kombinovanou se ctižádostí být taky jednou vtipný lze omluvit titul předmluvy, vymezující současnou ukrajinskou literaturu jako "postčernobylskou". Představme si, že by někdo ve stati o americké kultuře definoval USA jako "tu zemi, co v ní spadly dva mrakodrapy". Ale v případě východních zemí podobně přezíravé zobecňování dávno nikoho nezarazí.
Není zde dost prostoru věnovat se všem zastoupeným autorům, tento výčet je samozřejmě subjektivní. Přesto pocit vzájemné zaměnitelnosti zůstává, v antologii nejsou texty vysloveně slabé (to už zmíněný Expres Ukrajina obsahuje některé vyslovené průšvihy), ale ani objevy přesahující kontext této knihy. Opět platí, že sympatičtěji působí texty bez velkých ambic. A také, že pro spisovatele (i literární teoretiky) ze střední a východní Evropy je stále těžší najít vlastní hlas, který by nebyl jen exotickou obměnou globalizovaného diskursu. Zkrátka: je jistě hloupé chtít zaujmout tím, že jsem z Ukrajiny, a tudíž to nemám v životě lehké. Ale neméně hloupé je chtít zaujmout tím, že přestože jsem z Ukrajiny a nemám to v životě lehké, dokážu psát stejně nudně, jako by mě koupali s Butorem v jedné vaničce.
Ukrajina, davaj, Ukrajina. Antologie současných ukrajinských povídek, ed. Marko Robert Stech a Lucie Řehoříková. Větrné mlýny, Brno 2012.