Bez omluvy
"To musíš vidět," doporučoval mi kamarád, "tři nevinní kluci jsou zavření už osmnáct let v americkém vězení!" Revolta je náplní jen jedné z programových sekcí, ale populární občanská angažovanost prostupovala atmosféru celého nedávno skončeného Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Na festival přijíždějí lidé namnoze naladění proti systému, vládám, korporacím, konvencím. Vždyť dokument zachycuje skutečnost − pěkně ukazuje na nepravosti světa a angažovanost filmařů pomáhá otevírat oči. Film Ztracený ráj 3: Očistec jsem tedy viděl, ale důkazy neviny údajných vrahů nikoli, nemám-li za ně považovat to, že hlavního odsouzeného za brutální vraždu tří malých chlapců si v jakémsi filmu zahrál Johny Depp, nebo že jistá mladá dívka se při pohledu na novinové fotografie zamilovala a vězně odsouzeného k smrti injekcí pojala za svého chotě.
Nicméně číslem jedna z letošních "taháků" byl americký dokument Aj Wej Wej: bez omluvy. Festivalový newsletter jej avizoval dlouho před zahájením programu, na webu lákaly trailery a také ostatní média si všimla a šířila očekávání filmu o slavném čínském aktivistovi. Aj Wej Wej je výtvarný umělec, který dosáhl uznání především za hranicemi své země. Svými občanskými aktivitami připomíná vládě odpovědnost za problémy v zemi, například když se rozhodl vytvořit seznam všech dětských obětí zemětřesení v provincii Sečuán v důsledku špatně řešené statiky školních budov. Je sledován, své slídily sleduje a sdílí na twitteru a legálními prostředky atakuje úřady ve stálé snaze upozornit na omezování svobody jednotlivce.
"O to se ani nesnažte − já jsem tu každý rok, prvně jsem byla taky naštvaná, ale teď už se ani nesnažím...," komentuje jedna z kmenových divaček festivalu naši touhu film vidět. "Je mi líto, na tento film se lístky neprodávají," říká pokladní, "projekce je spojena s vyhlášením vítězných snímků festivalu." "Pro veřejnost bude film promítán jindy?" "Ne. Nevím o tom."
Nevěříme svým uším, očím. Blbost, utěšuji přítelkyni, nejspíš to celé bude taková aktivní součást filmu, ukázka zvůle režimu, tlaku neprostupných nařízení, nesmyslnosti propagandy... Ano, ano, jak jinak si tohle vysvětlit na aktivistické vlně MFDF? Na doporučení hlídače dveří angažovaně čekáme před vstupem, jestli někdo neopustí sál. Spiklenecky na něj mrkám, jako že už jsem to prokouknul, v létě jsme se vrátili z Číny, něco vím... ale hlídač hraje svoji roli beze zbytku. Přicházejí lidé a on jim trpělivě vysvětluje, že dovnitř se nedostanou. Nezastaví je, nezavolá zpátky, když zklamaní odcházejí. Paráda! Organizátoři festivalu mají můj nehynoucí obdiv!
Přemýšlím, odkud nás snímá kamera, neboť se jasně nabízí, že tuhle absurditu někdo natáčí a nejspíš představí na dalším ročníku festivalu. Přidali se k nám ještě další dva lidé. Postáváme, pózujeme. Konečně ke dveřím přichází někdo z organizátorů. "Co se tu děje?" Je to sympatická blondýnka s telefonem v uchu. Hlídač vysvětluje situaci, mačkáme se k nim. Blondýnka se po nás rozhlédne, ale dveře jsou otevřeny právě jen na půl jejího útlého těla. "Je mezi vámi nějaký slavný režisér?" Vím, že jde o recesi, tak odpovídám, že jsme samozřejmě všichni významné osobnosti kulturního života a divím se, že nás nepoznala. "Aha, takže návštěvníci. Je mi líto." Dveře se zavírají.
"Asi mě dostali," říká přítelkyně, "nevěřím, že je to hra, a už tam nechci. Čekat tady jak husa na smilování." Jsem na vážkách. Vycházíme ven. Na ulici je bílo. Dočista. Letošní první sníh přišel brzy, náhle, v jednom výrazném poryvu, v hodině všechno přerovnal, přesvítil, přebarvil, zbrousil pravé úhly. Jdeme na vlak. "Je ti to líto?" "Ne, nebo jo, ale dobrý," mumlám, hledám posily, "jako taoista, víš, žádný ostrý lokty nepotřebuješ, cesta vede, je to síla poddajnosti, neodporování, víš? Nemám zapotřebí lhát a razit si cestu davem do sálu pro VIP. Nemusím za Aj Wej Wejem, Aj Wej Wej přijde za mnou..." Čert to vem, byli jsme na čtení Gao Xingjiana, čínského emigranta, co dostal Nobelovku, viděli jsme jiný dobrý filmy. Taky napadl sníh. Děláme špinavý šlápoty v nádražní hale před cedulí s odjezdy. Hm. Aha, vlak nejede. No jo, ona je sobota. Vracíme se na festival. Právě končí vyhlašování vítězných filmů šestnáctého ročníku MFDF, lidé se řinou ze sálu ven. Vybíráme si sedadlo tak, abychom dobře viděli. Mnohá sedadla zůstávají prázdná. Zvůle režimu? Tao? Dokument stál za to: bez omluvy.