Záblesk Světla
17. listopad 1989 by neměl být zdrojem frustrací z nepovedeného díla. To je příznak netrpělivosti malého lidského já v horizontu tisíciletého vývoje lidstva. V listopadu znovu zasvítilo Světlo, které nás může vést k lepší a spravedlivější společnosti. A je jen na nás, zdali na té cestě vytrváme.
V sobotu 18. listopadu 1989 jsme ve zprávách rakouské televize zachytili informace o násilí na Národní třídě. Nevím, jestli už kolovala fáma o údajně zabitém studentovi, ale ty záběry policejního zákroku působily hrozivě, cosi bylo překročeno. Celou noc jsem o tom v napětí přemýšlel a v neděli dopoledne jsem zavolal svému kamarádovi a konferenciérovi naší kapely Poutníci Josefu Prudilovi. Shodli jsme se na tom, že toto už není možné, že jako vcelku známá kapela musíme vydat jasné veřejné protestní prohlášení. Domluvili jsme se i s ostatními, protože jsme měli mít shodou okolností koncert právě v pondělí 20. listopadu v Brně v Dělnickém domě v Juliánově. Vůbec jsme netušili, že úplně stejně uvažují studenti, kteří začali o víkendu na brněnské univerzitě organizovat svou iniciativu, a že úplně stejně spontánně reagují lidé v Praze a na dalších místech republiky.
Začalo se v rozptýlených lokalitách formovat hnutí, jež se brzy vzájemně propojilo a stalo se Občanským fórem. To je dnes už doloženo nesčíslnými svědectvími (pro ilustraci zmiňuju text Zuzany Roithové v internetovém Deníku Referendum z 17. listopadu 2012). Tím násilným zákrokem byla překročena aktivační bariéra, jak by se vyjádřili chemici, a reakce se rozběhla.
Energie neklidu a nespokojenosti ve společnosti se už hromadila výrazněji v průběhu předchozího roku a přinášela s sebou nejrůznější projevy - ať už lednovou demonstraci v Praze, petiční akci Několik vět, různé dílčí více či méně odvážné veřejné výstupy. Já osobně - politicky a občansky zcela nedospělý, snažící se všemi silami udržet si svoji vlastní vnitřní rovnováhu - jsem už nějakou dobu hladově hltal, co k nám pronikalo ze Sovětského svazu. Jeho proces perestrojky byl předvojem celkového uvolňování, přičemž sovětský vůdce Michail Gorbačov, ne zcela dnes doceňován ve své roli, dotáhl svou misi později do konce - odmítl podpořit skomírající východoevropské režimy.
Tehdy jsem jako běžný občan nevěděl, že hrozba zásahu je iluzorní. Stále tu byly statisíce sovětských vojáků a přidušená atmosféra. Ale - sovětský časopis (sic!) Novoje vremja přinášel koncem 80. let v českých překladech texty, jež v našich podmínkách byly svou otevřeností nemyslitelné. Byly jako balzám na duši člověka, který hledal svoje vlastní sebevědomí a žil ve velkém napětí mezi tím, co cítil, o čem v soukromí debatoval, a tuhou ideologií, jež určovala vnější chod společnosti a penalizovala neposlušné.
Ten poslední rok znamenal u odvážnějších (a lépe informovanějších) výraznější projevy nespokojenosti a odporu, u méně odvážných - mezi něž se počítám - zvýšený, řekl bych až někdy nezvladatelný, zájem o informace, vyhroceně citlivé prožívání symbolických poselství - ať gest, či literárních textů či folkových a jiných písní. V mém případě ze mne vytryskl na podzim drobný polemický text proti oficiální materialistické vědecké doktríně ve Vesmíru (ač toho času muzikant, byl jsem přeci jenom původním vzděláním přírodovědec), který zaujal pro svou "nevyrovnanost s vědeckým světovým názorem" soudruhy v nějakém bratislavském ústavu vědeckého ateismu, a navrhovali mne "k řešení". Jejich posudek mi tehdy ukázal skvělý a slušný redaktor Vesmíru Ivan Boháček. Naštěstí na to nedošlo, přišel Listopad.
To teď nepíšu proto, abych se zpětně pasoval do nějaké záslužné či opoziční role. Nikoli, byl to vývoj v poslední fázi, který jsem měl jen částečně pod kontrolou, některé věci mne nutkavě přitahovaly a vše se odehrávalo spontánně, tak jako u mnoha mých spoluobčanů. Byl jsem úzkostný člověk, dospívající za normalizace, který si do poslední chvíle neuměl představit, že bude žít v jiné společnosti než v té neurotizující a schizofrenní (emigrace z vlastního rozhodnutí nepřicházela u mne v úvahu), v níž zastává podřadnou pozici ve vztahu k moci, protože se odmítl zapojit do těch správných mechanismů a zalomit své myšlení podle třídně správné doktríny. Život bez svobody veřejného projevu, bez možnosti cestovat, svobodně komunikovat s lidmi ve světě a získávat normálním způsobem literaturu a znalosti.
Na druhé straně bych byl též nespravedlivý, kdybych tu dobu také neviděl jako ojedinělou možnost hledat svou skutečnou duchovní cestu, ryzí charaktery a hodnoty, své vlastní sebe-vědomí a svou svobodu. Byl bych nepoctivý, kdybych nepřiznal v této oblasti silné zážitky, které lze označit za iniciační a hluboce smysluplné. Všechny existenciálně podstatné věci se vyjevují paradoxně nejlépe tam, kde je člověk vystaven tlaku nebo naopak pokušení moci. Mluvit v dnešní skeptické a vším možným přesycené společnosti o hodnotách vyznívá pateticky a nepravděpodobně. Já vlastně svým způsobem děkuju totalitě a naplno pak roku 1989 za to, že vím, že existují a jsou mi světlem do budoucna. Byl to životní dar.
Vrátím se k pondělí 20. listopadu. Cestou na koncert už jsme viděli lidi, jak směřují do centra. Přečetli jsme své prohlášení a vyzvali plný sál, aby se s námi vydal na náměstí Svobody. Nezapomenu na ten pocit, kdy jsem viděl obrněné vozy a vodní děla poblíž v ulicích. Nevěděli jsme, jestli zakročí nebo ne. Pak jsem se vmísil do davu na zcela zaplněném náměstí. Nebylo tam žádné pódium ani ozvučení. Na jednom místě vyzvedli na ramena někoho, kdo silným hlasem přečetl prohlášení. Byl to herec František Derfler, jestli se nemýlím. Zvonilo se klíči, na odchodnou totalitě. Nikdy na ten pocit sounáležitosti, solidarity a vzájemného sdílení nezapomenu. Shromáždění se pak konala každý den a v jejich pozadí probíhaly horečnaté aktivity, jež vedly na všech úrovních státu k otevření politického prostoru a likvidaci vlády jedné strany. Ale to už je jiná historie, stejně jako moje osobní vzpomínky na bezprostřední polistopadové aktivity.
Poselství listopadu 1989 je do značné míry poselstvím generačním. Tak jako osmašedesátý otevřel duchovní rozměry svobody generaci předchozí, již sevřel stalinský komunismus. A i když většina obyvatelstva neměla v době normalizace odvahu či schopnost na veřejnosti mluvit otevřeně a svobodně, bylo mnoho těch, kteří "ozářeni" lety kolem osmašedesátého z folkových pódií, ve filmových klubech, v malých divadlech, v samizdatových aktivitách, v různých více či méně navenek nenápadných organizacích či kroužcích udržovali povědomí o horizontech svobody, aby se mohlo naplno probudit, až přijde čas.
Poselství 17. listopadu, ať už 1939, nebo 1989, má společného jmenovatele - totalitu a odpor proti ní. V prvním případě s hrůzným vyústěním, v případě druhém se šťastným koncem. Frustrace mnohých z vývoje posledních třiadvaceti let vyplývá z očekávání, jež do "sametového" osvobození vkládali, a naivního přesvědčení, že teď to půjde víceméně samo… Jenže to už je další otázka, která má co do činění s otevřenou demokratickou společností, s níž jsme neměli žádné zkušenosti, s lidskou povahou a její nedokonalostí. Zážitek prvních křesťanů kolem Ježíše také hned nevedl k Božímu království na zemi, přestože se lidem zjevil člověk nejpovolanější. Ale objevilo se Světlo, které svítí s různou intenzitou dodnes. Listopad 1989 byl také dějinným zábleskem Světla. V něm se zjevil obraz toho, jakými bychom my i svět mohli být a jakými jsme snad tehdy i malou chvíli byli. To je jeho dějinné poselství i do budoucna.