Paměti
V následujícím rozhovoru vzpomíná na své dětství surrealistický spisovatel Pavel Řezníček, příslušník někdejší brněnské bohémy, autor knih Hvězdy kvelbu, Natrhneš nehtem hlavy jejich nebo Atentát ve vaně. Dokončení rozhovoru přineseme v příštím čísle.
Jaká je vaše první dětská vzpomínka?
Je akustická. Šílený řev sirén a můj šílený řev na rukou otce, který mě nese do sklepa. Duben 1945, je mi tři a čtvrt roku, a na mé rodné Blansko se sypou bomby z ruských letadel. Poslední pohled do obýváku, kde se ještě komíhají rozhoupané dřevěné kohouty, ze kterých jsem byl vytažen a odnesen do sklepa, kde se ukrývala naše rodina.
V pamětech Václava Zykmunda jsem se dočetl, že se v Blansku před bombardováním ukrýval Vítězslav Nezval. Řekl bych, že to bylo spíš v Lažánkách u Blanska, odkud pocházel jeho otec.
Nejen sklepem je živ člověk, ale i lesem. Pamatuji si, jak téměř celé Blansko prchalo před bombami do lesa - všichni s sebou měli peřiny a vkladní knížky; tedy to nejcennější, co vlastnili. Leželi jsme na mýtině vedle spousty aut, která tehdy jezdila na dřevoplyn. Takhle mi to utkvělo v mé dětské mysli.
Říkáte Blansko: slavná litina, kolonáda zní v Karlových Varech, též dodávky do Indie, Kaplanovy turbíny, Metra Blansko a o deset kilometrů dál propast Macocha. Kromě ministra vnitra Rudolfa Baráka... kdo z Blanska ještě pochází? Co literáti?
No, František Halas pobýval v nedalekém Kunštátu, jakož i Ludvík Kundera, ale oba se narodili jinde. Jezdila tam Marie Ebner Eschenbachová, na blanenský zámek starohrabat Salmů. Ale úžasná věc se přihodila Adině Mandlové, která se zúčastnila natáčení filmu Kouzelný dům, bylo to roku 1939. Točilo se v okolí nedaleké Černé Hory a na noc jezdili herci do blanenského hotelu, asi to byl hotel Macocha. Mužůchtivá Adina se rozhodla, že svede Zdeňka Štěpánka. Chtěla mu vlézt do postele, plížila se tedy noční chodbou a tu... průšvih! Její sfinkter neudržel nervové napětí ze zamýšleného činu, povolil a pozdější Lil Adina se... no... potentovala. Aspoň o tom píše Otakar Vávra ve svých Pamětech -probudilo ho lití vody z kýblů na chodbě. Adina s Máňou Ženíškovou, svojí nejlepší kamarádkou a manželkou Theodora Pištěka, umývaly stopy nehody.
Dobře. A kdy jste se vlastně narodil, a vůbec, co vaši předkové?
Narodil jsem se za fabiánské zimy 30. ledna 1942. Svatého Fabiána je 20. ledna a konec ledna je vždy extrémně mrazivý. V tom týdnu, co jsem přišel na tento bídný svět, bylo -27 °C. Pokračovala válka, Japonci stáli před Singapurem a onoho 30. ledna dobyli ostrov Ambon. Mám z jakéhosi protektorátního časopisu vystřiženou fotku, jak Hitler 30. ledna 1942 hovoří v Reichstagu. Asi říkal: "Mužové římského sněmu! Dnes se narodil Řezníček. Bacha!!!" Pokřtěn jsem byl v kostele svatého Martina začátkem února.
Přemýšlel jsem, kde se ve mně vzala náklonnost k literatuře, když všichni z našeho rodu byli rolníky, domkáři, chalupníky, slévači, ale pak jsem zjistil, že Jan Řezníček narozený roku 1785 v Lažánkách byl tamtéž učitelem. I jeho syn, můj prapradědeček Jan Řezníček narozený roku 1811, byl učitelem. U těchto dvou ancestorů jistě kvetla náklonnost k uměnám, a zde je tedy jádro pudla. Můj otec se narodil v oněch Lažánkách, stejně jako otec Vítězslava Nezvala Bohumil, matka v blízkých Rudicích.
U kostela svatého Martina, kde jsem byl pokřtěn, byla pohřbena paní von Meinecke (hrob už neexistuje, je tu jen pamětní cedule). Kolem roku 1820 byla milenkou anglického krále Williama IV. Sama pocházela z Hannoveru. Tajně byli oddáni, přišlo se na to a manželství bylo zrušeno. Byla tehdy snad jen hraběnkou, což bylo pro britský královský rod málo, nemluvě o tom, že s Williamem měli jiné plány. Manželství Williama a pozdější paní von Meinecke bylo násilně rozloučeno. Musel se znovu oženit, a teď pozor!, z toho druhého násilného manželství se narodila budoucí královna Viktorie. Kdyby William zůstal s pozdější paní von M., jistě by se tato královna a císařovna Indie nenarodila a svět by vypadal jinak.
Hannoverská šlechtična, zapuzená britským královským rodem, si pak vzala jakéhosi pana von Meinecka. Její dcera se provdala do Blanska za nějakého šlechtice. Matka von M. přijela za ní na návštěvu, onemocněla a zemřela tu. Byla pohřbena na blanenském hřbitově u kostela svatého Martina. Takže velké dějiny zasáhly drápkem i do Blanska.
To jsou mi věci! Máte ve svém kapsáři ještě nějaké placentální, nejranější vzpomínky?
Jistě. Vyprávělo se v Blansku, že v létě 1945 ve vlaku do Blanska jel český zahraniční voják v britské uniformě (battledressu) a ve stejném kupé seděli na mol vodkou opilí ruští vojáci. Battledress v životě neviděli, a proto se domnívali, že muž v něm je Němec. Uchopili ho, vyvlekli ke dveřím vagonu a za jízdy ho vyhodili ven. Samozřejmě, že náš voják byl na místě mrtvý.
Pamětníci též vyprávěli, že v květnu 1945 vyběhl z lesa u Blanska německý voják, který se tam schovával. Poblíž patrolující ruský kozák se za ním rozjel na koni, vytasil šavli a Germánovi srubnul hlavu.
Já jako třiapůlletý jsem viděl, jak na stanici Blansko-zastávka roku 1945 vynášeli/vykládali lidi bez nohou a rukou na nosítka. Prý mina...
10. května 1945 odjížděl z Blanska do Prahy vlakem prezident Beneš, kterého si nesmírně vážím. Trať z Brna byla zničena, takže proto to Blansko. Otec mne za ruku přivedl k vlaku a v okénku jsem prezidenta spatřil.
Vychloubal jste se, že jste od tří let uměl rusky. I vy barone Prášile!
Tři slova rusky umělo tehdy v republice každé dítě: "Davaj časy sjuda!" Rusové kradli náramkové hodinky i cibule, kteréžto předměty v říši zla tehdy neexistovaly... čili "Dej sem hodinky!"
Bohumil Hrabal uvádí v jedné své knize ukázku z česko-ruského slovníku z té doby: "Tato žena je moje žena. Nesahejte mi na ni! Pomóc!!!" Dle slovníku jsem to přeložil takto do ruštiny: "Eta ženščina moja suprúga. Něprikosnuťajtěs na něju! Pómošč!!!"
A co jste dělal po válce a jakou bojovou činnost jste vyvíjel?
Zamýšlel jsem pobít banderovce, kteří se údajně roku 1946, když mi byly čtyři roky, skrývali v blanenských lesích. Náš domácí švec Hrazdíra byl vášnivým ochotníkem a divadelní rekvizity měl doma. Vedle včelína měl postavenou zrezivělou halapartnu - i zmocnil jsem se jí a odebral se na kraj lesa, kde jsem byl zadržen vyděšenými rodiči.
(Vysvětlivka: Banderovci byli ukrajinští fašisté (UPA), kteří se snažili přejít přes naše území do Německa.)
Proč nemáte básnický pseudonym Pavel Blanenský?
Jméno František Blanenský se objevilo jednou v komunistické Tvorbě, tak kolem roku 1953 - určitě to byl pseudonym Rudolfa Baráka. V Blansku na hřbitově je možno vidět na náhrobcích stále se opakující jména Nečas, Nezval a Kakáč. Představte si, že jako blanenský rodák jsem tomu nevonnému jménu unikl. Sice jsme žádného příbuzného jménem Kakáč neměli, ale člověk neví. Na světě se dějí kolikrát divné věci! Ale teď si představte, kdyby se Vítězslav Nezval a jeho otec a strýc, kteří pocházeli od nás, jmenovali pomístně Kakáčovi!!! Jak by krásně znělo: národní umělec Vítězslav Kakáč, případně: Kakáčova ulice č. 44 (v Třebíči, kde bydlel básník a výtvarník Ladislav Novák)!!!
A co umění a věda ve vašem dětství?
Jediná uměna, které jsem od čtyř let holdoval, bylo pravidelné chození do blanenského kina (pašován pod dlouhým otcovým zimákem, alébrž v Blansku i malé děti musely platit vstupné!). Dodnes ze mě nevyprchala vzpomínka na americký film Zloděj z Bagdadu (je to pouhých 65 let!), scéna kdy hlavní hrdina letí na létajícím koni, bílém. Kůň je zasažen šípem a rozpadne se na tisíce kousků. Ten film jsem viděl asi před pěti lety v naší televizi, a ta scéna s koněm tam byla přesně taková, jak jsem si ji uchoval v paměti!!!
Starší bratr mne vodíval do katolické YMCY, kde mladý kaplan Pekárek dětem pouštěl z hrkotající promítačky americké grotesky; vidím dodnes (65 let tomu nazád) kužel světla na stropě z promítačky a hrčení oné mašiny. Úžasné zážitky pro pětiletého kluka!
Všemi oblíbený Pekárek skončil v komunistickém kriminále. V procesu, který probíhal na jevišti blanenské sokolovny, dostal osm let za rozšiřování letáků.
Pekárek? Nejmenujete se tak ve vašich Hvězdách kvelbu?
Ano, zajisté. Je možné, že toto jméno se mi podvědomě dostalo (podprahově, jak se dnes módně říká) na mysl, když jsem pro "HQ" volil svůj pseudonym.
Co vás nejvíc ovlivnilo?
No, samozřejmě grandiózní, iluminózní, nádherné Rychlé šípy Jaroslava Foglara. I když si Foglara nesmírně vážím, myslím si, že nebýt jejich kreslíře, dr. Fischera, RŠ by tak nezazářily a že jejich úspěch byl především úspěchem dr. Fischera. Ovšem jsou zde Foglarovy romány Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří, kde Foglar dokázal, že přece jen něco umí. Jeho "scénáře" kreslených příhod RŠ pro Fischera... no, nevím.
Roku 1947, kdy bratr nosil domů časopis Vpřed s RŠ na zadní stránce, jsem neuměl číst, ale vždy mi bylo vyloženo, o co v onom barevném seriálu kráčí. A byly to obrázky dr. Fischera, které se mi nesmazatelně vryly do paměti dodnes. I v mých sedmdesáti letech ve chvílích, kdy jsem "daun", si prohlížím kreslené příhody RŠ a vrací se mi dobrá nálada. V každém obrázku je zakonzervován blahý pocit, který jsem jako pětiletý kluk ucítil. Do svých patnácti let jsem RŠ prohlížel denně, takže je mám pěkně pod kůží.
Foglarovy výpravy do podzemí, ba i do kanálů, tajemná společnost Vontů, mně milejší než nasládlý Mirek Dušín, ježek v kleci, létající kolo Jana Tleskače - Foglar má úžasnou imaginaci při vymýšlení jmen či příjmení... Tleskač, Maxmilián Dráp, Mezoun, Mlezivour, Rymáň (Rymáně za Bráníkem na trati na Sázavu), slepý Vláďa Dratuš se žlutým kvítkem atd., atd. Průchody, zákoutí, půdy, sklepy, věže... všechno to ke mně hovořilo mysteriózním hlasem...
Mluvíte jen o příjemných věcech. Něco nepříjemného by nebylo?
I to si pamatuji. Trhání mandlí... mučení podobné nejďábelštějším vynálezům španělské inkvizice. V Brně měl ordinaci známý trhač (Tleskač?) mandlí profesor Záviška, v dnešním paláci Convalaria na České (sídlí tam brněnská redakce Mladé fronty). Byl jsem k němu přiveden jako na popraviště, do úst mi vrazili jakýsi strojek podobný (stříbřitě lesklý) holičskému strojku na stříhání vlasů - ne, ne, spíš to byl jakýsi ďábelský "ježek v kleci", takže jsem nemohl zavřít ústa - do krku mi profesor Záviška vrazil chirurgický nůž, či spíše kleště, a bez umrtvení rval a rval... S jeho synem jsem se později spřátelil. Uprchl po osmašedesátém do Anglie.
Z Blanska jste se roku 1949 přestěhovali do Brna.
Ano, dostali jsme supermoderní třípokojový byt od Škodových závodů, kde byl otec technickým úředníkem. Takže v Blansku jsem stačil ještě absolvovat 1. třídu obecné školy - dodnes nerad říkám "národní" nebo "základní" škola, stejně tak říkám "měšťanka" - nikdy ne II. stupeň. Kolik máš měšťanek, to byla základní otázka po vzdělání. Ti nejvzdělanější měli čtyři měšťanky, hloupější jen tři. Ti blbí měli jen dvě - rozuměj třídy...
Vnímal jste jako malý hoch padesátá léta?
Musel jsem, i kdybych nechtěl. Roku 1950 jsem byl s bratrem na skautském táboře v Beskydech... no, a co se nestalo... Týden před faktickým ukončením tábora museli jsme předčasně sbalit a odjet domů do Brna. Vypukla válka v Koreji a rodičové se domnívali (a nejen rodičové), že je to začátek třetí světové války. Nastala všeobecná panika, ale naštěstí se nic nestalo. Skaut byl toho roku komunisty zakázán, ale chodil jsem do tajného oddílu ve sklepě domu, kde v přízemí byla stanice SNB. Oddíl se jednoho dne přestěhoval, zmizel a mě s kamarádem už nevzal, byli jsme na to malí. Tři třídy obecné školy jsem absolvoval bez potíží, nebyl jsem žádný rušič klidu, známky solidní, dokonce jsem chodil do náboženství! Ano, tehdy bylo ještě ve škole povinné a učilo se odpoledne ve formě zájmového kroužku.
A jak je to u vás s vírou?
Opustila mne ve dvanácti letech. Ale jsem něcař, i když ateista. Prostě NĚCO je...
(Pokračování příště)
Rozhovor vedl Jan Vlk.