Sociální stát výjimkou? Aneb o "žití na dluh"
Atavismus je rys nebo znak biologickou či kulturní evolucí už překonaný a vymizelý, který se však znovu objeví jako výjimka. Atavismem může být výskyt ocasu u člověka nebo noh u hada. Je atavismem sociální stát?
Atavismus je rys nebo znak biologickou či kulturní evolucí už překonaný a vymizelý, který se však znovu objeví jako výjimka. Atavismem může být výskyt ocasu u člověka nebo noh u hada. Je atavismem sociální stát?
F. A. Hayek ve své knize New Studies in Philosophy, Politics and Economics (1978) nazval atavismem ideu sociální spravedlnosti. Její představa je pro něj návratem k prvotnímu uspořádání lidské společnosti. Argumentuje tím, že v původních malých hierarchicky organizovaných společnostech bylo přerozdělování metodou řízení a ovládání skupiny. Její nejmocnější zástupce u sebe shromažďoval veškerý majetek a ten posléze přerozděloval dle významnosti členů pro přežití komunity. V Hayekově pojetí může být spravedlivý pouze člověk jako jednotlivec. Hayek uznává, že tento plánovač mohl být nazván spravedlivým, pokud odměňoval tak, že skupina prosperovala. Spojení spravedlivá společnost je pro něj ale nesmyslem, protože v tržním hospodářství k žádnému shromažďování majetku a jeho přerozdělování nedochází. Dnešní touhu některých lidí po sociální spravedlnosti vysvětluje téměř biodeterministicky tím, že v myšlení takových lidí prý zůstaly ještě zachovány určité vzorce chování z rané a nejdelší fáze společenského vývoje.
Většina zastánců těchto Hayekových názorů by se pravděpodobně shodla na tom, že kapitalismus v prozatím nejčistší podobě skončil na konci devatenáctého a počátku dvacátého století. Milan Znoj ve svém příspěvku ve sborníku Krize, nebo konec kapitalismu? (Prostor 2012, editor Jiří Pehe), který vyšel v září tohoto roku, říká, že volný trh na začátku minulého století postupně přestal být komplementární k rozvíjející se demokracii a začal ji ohrožovat. Z meziválečného a posléze válečného napětí mezi liberálními demokraciemi na straně jedné a totalitními režimy na straně druhé kapitalismus vyšel v podobě takzvaného sociálně tržního hospodářství. Právě tehdy došlo k ideálnímu sepětí mezi demokracií postavenou na silné střední třídě a tržním hospodářstvím. Toto spojení v rámci sociálního státu fungovalo od druhé světové války do ropných šoků sedmdesátých let, kdy nastal konzervativní obrat a kdy v důsledku špatné ekonomické situace vzniklo jádro většiny dnešních dluhů západoevropských států. Ono třicetiletí působí ve vnitropolitické historii západních států jako přestávka.
Není dluh jako dluh
Když představitelé současných evropských vlád mluví o dluhu, většinou se pohybují v diskurzu, jehož podstatou jsou věty typu: "žili jsme si nad poměry, teď za to musíme platit", "nelze žít na dluh věčně". Zajímavé je, že podobně se v českém prostředí Václav Klaus vyjadřoval už v devadesátých letech; Miroslav Kalousek tak argumentuje nyní. Problémem je fakt, že autoři takových výroků nikdy nespecifikují, kdy a kdo konkrétně si nad oněmi poměry žil, kdy a kdo údajně onen dluh způsobil.
Abychom pochopili, o čem je skutečně řeč, je třeba vyjít z toho, že dluh, o kterém tito lidé mluví, není dluh státu. Je to dluh reprezentující v jejich očích jakýkoliv pokus o sociálně spravedlivou společnost, je to dluh západní společnosti vůči historii, platba za prohřešek vůči spontánnímu řádu, za atavismus. Ono žití nad poměry je v jejich pojetí reprezentováno příkladem západoevropských sociálních států. To, že Česká republika vůbec nesdílí historii těchto států, není podstatné, nejedná se o faktickou, ale hodnotovou otázku. Zde lze hledat konzistentní vysvětlení toho, že vláda "rozpočtové odpovědnosti" zvyšuje zadlužení nebývalým tempem, stejně jako tomu bylo za vlády Ronalda Reagana nebo Margaret Thatcherové. Hlavním cílem české vlády není eliminace státního dluhu, ale hayekovské popření sociální spravedlnosti. A dluh je pro ni jednoduchou a politicky atraktivní metaforou takového odmítnutí.