Pavel Martinec
Pavel Martinec
Zaklínání
Zakleli boha do zvířecí tlamy,
zakleli boha do očí svých žen,
bůh – chladný vítr nad horami
smál se jim řečí koní z mořských pěn.
Zakleli smutek v trpasličí mezi,
jizvy svých dětských srdcí zakleli,
za každý hřích se zpovídali knězi
a s každým otčenášem dospěli.
Zakleli lásku do laciných kýčů,
chodili do kina a četli cizí blaf,
a v bílých ložnicích za zámky šedých klíčů
loutkový Hamlet hrával Šrámkův Splav.
Zakleli boha do portrétů s čísly,
dali mu jméno, uvěznili strach,
vydali zákon na jednotu myslí
a doma poctivě vždy utírali prach.
Uplatili další noc
Uplatili další noc
a když si sazeč protřel oči
světlo už z polí
rozhánělo ptáky
a žertýř vítr
obměňoval v korunách
listy za kříže
a zpět
Primae noctis
První noc hříchu byla rozmařilá,
Lilith se smála, kouřila a pila
rubíny Burgund na ex přímo z lahve
v sobotu Večer po práci, když Jahve
doplácal z hlíny bídu člověka,
věděl už o Potopě, zpil se, halekal,
pak studem zvracel, vítr letěl sadem,
opilá Lilith vsázela se s Hadem
a Adam-dítě olizoval paty,
opilá Lilith strhla před ním šaty
a slanou vlhkost ustlala mu v klíně,
pak její vlasy, struny koňské žíně,
člověku ostny bičovaly záda,
vypila Lilith z číše jedu hada
a tři dny nato v křeči povila.
Té noci vyhnanství,
kdy svět upálil masku,
shořely jabloně a Jahve
uznal Lásku
O Malém bohu nočních můr
Rozsvítil jsem lampu
a nočním můrám
se narodil bůh
-
Bůh žárovky
není tím trestajícím
bohem svíčky
-
Prohlásil prorok
a máchnutím tykadel
pootočil můřím
vesmírem
-
-
A já měl
pocit stvořitele
-
který potřebuje zrcadlo
aby si dohlédl
na vlastní
záda
Tamburinistova levá ruka
Tamburinistova levá ruka
oblékala vzletnou mlhou
její vlasy
Naučila se vždy celý text
a stejně před jejím příchodem
nad scénou zhasínala
světla
Let balónem
s barevnými kulisami pádu;
Viděla HO nad propastí
s rozevřenými dlaněmi
jak říká:
Na tamburinu
břišní stěny zamrzlého
jezera
marně se dobývala
měděnými prsteny
ústa ryb
Pole zelenala
máky. A pravá
ruka zachřestila.
Na její povel
obzor obsadili ptáci.
Aby si připadala
dostatečně volná
až dojde ke kraji.
Balada o bubnu
Sešla se s ním
a v polích
svítalo
byl to tambor
samotného boha
namísto žeber ale
zajímal se
o srdce
Neboť rád věci
ožíval svou
hloubkou
Bubnuj děvče
bubnuj řekl pak
A ona
prastarými nápěvy
vraždila klasy
v polích
až k zrcadlu
rokle
Po stopách beznohých
Stával jsem se básníkem
a myslel si, že spřádat
trocheje a jamby je
jako naskočit do
rozjetého vlaku
Byl k nedohnání
a já měl sotva
šestnáct
Do řepkových polí
vmyslíval jsem
rudé vlčí
máky
A kreslil mýtus polibku
na zamlžené okno
druhé třídy
Vídal jsem rimbaudy,
orteny a máchy mezi
výhybkami a přišlo mi,
že bych jim klidně
mohl tykat
Z letadla Paříž,
z vlaku Vídeň,
a Prahu, Prahu
aspoň tramvají
…
Pak ale v rychloběhu
přes daktyly zastavil
mne Seifert.
Byl už dosti starý, ruce
se mu třásly, ale
viděl mne jasně.
Zastav se, chlapče, povídá,
tyhlety stopy nejsou
z těch, co
utečou.
Pavel Martinec se narodil 31. ledna 1986 v Trutnově, žije v Hradci Králové, kde pracuje jako středoškolský učitel. Svými verši je zastoupen v básnickém sborníku Písmáci dětem.