Nový pohled na Františka Hrubína
Kniha Ivy Málkové dává čtenářům nahlédnout do podhoubí, z něhož Hrubínův tvůrčí duch vyrůstal, seznamuje je s vlivy, jež básníka formovaly, zmiňuje osudová přátelství a rodinné poměry, které se odrazily v jeho díle.
Iva Málková se zabývá osobností a tvorbou Františka Hrubína již delší dobu. Edičně připravila některé Hrubínovy dopisy (např. Adresát František Hrubín) a v roce 2010 vydala hodnotný výbor z jeho básnické tvorby pro dospělé (Básně). Nejslabší částí jinak kvalitně připraveného výboru je závěrečný Komentář, který si klade za cíl z citátů recenzí a dobových ohlasů vytvořit souvislý obraz přijetí Hrubínových veršů. To se však, dle mého názoru, nepodařilo, neboť text složený z citátů působí roztříštěně. Navíc je škoda, že se autorka nepouští do vlastního hodnocení a rezignuje dokonce i na shrnutí a systematizaci prezentovaného materiálu. Nespojitý a stylisticky nedotažený text naprosto nenaplňuje čtenářské očekávání.
V minulém roce vydala Iva Málková další knihu: František Hrubín z archivních fondů, která je v podstatě rozvedením onoho Komentáře (srov. s. 57−58) a s nadsázkou řečeno splacením dluhu vůči jeho nespokojeným čtenářům. Tato práce vychází z rozsáhlého studia archivních pramenů, z nichž Málková obratně sestavuje obraz básníkovy tvůrčí osobnosti. V centru pozornosti je tedy dílo v kontextu životních osudů, nikoli samotná biografie. Říkám-li dílo, míním nejen básnickou tvorbu, ale také činnost překladatelskou, ediční, práce určené pro jeviště i pro filmové zpracování. Autorce se totiž dobře podařilo představit šíři Hrubínových uměleckých aktivit.
Text knihy je hojně proložen citáty a doplněn černobílými reprodukcemi dokumentů z archivního fondu. Četbu znepříjemňují jen méně výrazné stylistické neobratnosti, například kolísání mezi autorským plurálem a singulárem. Struktura knihy je v zásadě chronologická: od prvních otištěných veršů se postupně dostává až do období děl posledních, vrcholných. Kapitolám samotným předchází úvod, v němž jsou čtenáři seznámeni s cílem knihy, s jejími jednotlivými částmi a také s metodologickým zázemím. Zarážející je však skutečnost, že kniha postrádá závěr. Na jejím konci není žádné shrnutí, zhodnocení či vyvození závěrů, které studium archivních materiálů přineslo, přestože ho lze u takového typu publikace očekávat.
Navzdory zmíněným nedostatkům se však jedná o dílo zdařilé. Jeho autorka, vycházejíc ze studia korespondence i jiných pramenů, dává čtenářům nahlédnout do podhoubí, z něhož Hrubínův tvůrčí duch vyrůstal, seznamuje je s vlivy, jež básníka formovaly, zmiňuje osudová přátelství a rodinné poměry, které se odrazily v jeho díle. V případech, kdy k tomu vybízejí dochované prameny, analyzuje proces vzniku některých Hrubínových knih, jeho ediční plány a počiny. Zastavuje se též u klíčových událostí, které ovlivnily život umělce. K nejvýraznějším patří bezesporu Hrubínovo odvážné vystoupení na II. sjezdu československých spisovatelů v roce 1956, v němž kritizoval soudobou kulturní situaci, kdy rozhodujícím pro posuzování literárních děl bylo politické hledisko. Skomírání české literatury v mocenské atmosféře vyjádřil příměrem k labuti zamrzlé v ledu.
Málková považuje toto Hrubínovo vystoupení a následné události vrcholící jeho dalším projevem, tentokrát na plenární schůzi české části Svazu československých spisovatelů, za neuralgický bod při výkladu básníkovy osobnosti (srov. s. 156). Odvážný proslov mu nejprve přinesl velkou popularitu mezi lidmi, kolegy spisovateli počínaje a neznámými osobami, které jej pod dojmem z vystoupení kontaktovaly, konče. Málková přetiskuje vybrané dopisy z tohoto období, čímž se snaží přiblížit dobovou atmosféru a Hrubínovo místo v ní. Připomíná také, že básník za své hrdinné vystoupení zaplatil velkou daň. Vystavil se totiž nesmírnému tlaku ze strany státní moci, tlaku, kterému, jak se obecně tvrdí, podlehl, když "odvolal" svá slova z II. sjezdu.
Badatelka uvádí text onoho údajného odvolání a také texty jej komentující. Své stanovisko následně shrnuje slovy: "Problematickým pro mne v této fázi přemýšlení o Františku Hrubínovi není, že je označován za 'tragický pomník loajality'. Domnívám se, že všechna hodnocení jsou zástupně soustředěna na individuální a exemplární vinu Františka Hrubína. Jednoznačnost je pouhým zjednodušením a touhou po synekdoše, po osvobodivém nalezení a pojmenování konkrétního viníka při zplošťujícím a tendenčním historickém výkladu. Je zřejmé, že dobově byly celá záležitost a okolnosti vystoupení a dalšího chování a reakcí Františka Hrubína vnímány nejednoznačně. Narůstají ve mně jiné pochybnosti, zda nepodléháme hodnocení Zápotockého a zvláště Štolla, protože jeho výklad, už zcela odtržený od původního vystoupení v roce 1957, a stále se opakující slova o 'sebekritice' ještě dnes přijímáme automaticky a často je obracíme proti Františku Hrubínovi." (s. 171).
Domnívám se, že se jedná o pozornosti hodný postřeh, který svědčí o tom, jaké výsledky může studium archivních pramenů přinášet. Citovaná slova tak mohou sloužit jako povzbuzení k tomu, abychom se nespokojovali s děděnými interpretacemi lidských děl a činů, ale každý ve svém oboru a okruhu zájmů kriticky přezkoumávali i to, a snad právě to, co je již vžité a samozřejmé. Tato recenze si zase přeje povzbudit k četbě knihy Ivy Málkové, která jednak nabízí nové pohledy na některé události literárních dějin dvacátého století a jednak odkazuje na velké množství pramenů a dobových dokumentů, které mohou být nově čteny a interpretovány.
Iva Málková: František Hrubín (z archivních fondů). Host, Brno 2012, 336 stran.