1872 - Plečnik, Preisler, Bílek, Hudeček, Panuška
Ohlédnutí za generací, která stála u zrodu českého výtvarného umění. Co měli její příslušníci společného a v čem se lišili?
Od roku 1872 do roku 2012 uplynulo 140 let, deset let do kulatého výročí tedy ještě schází. Přesto stojí za to si i výročí nekulaté na konci letošního roku připomenout, a sice jako rok, v němž se narodilo nebývalé množství významných českých výtvarných umělců. František Bílek, Jan Preisler, Antonín Hudeček, Jaroslav Panuška. A také Slovinec Josip Plečnik. A mimochodem o pouhé čtyři měsíce dříve, než tento "výtvarný rok" začal, spatřil v září 1871 světlo světa František Kupka.
Důvody, proč právě tento rok dal české výtvarné scéně tolik výrazných osobností, by jistě dokázali najít astrologové. Podle čínského horoskopu se tehdy psal rok vodní opice. Lidé narození v tomto roce by měli být středem společenského obdivu, ale zároveň být velmi uzavření do svého vlastního světa. Což je celkem přesná charakteristika. Bílek, Preisler, Hudeček a Plečnik tvořili po celý život v uzavření do svého vlastního světa, který prakticky nepodléhal změnám, společenského úspěchu se však rozhodně nezříkali. Na Jaroslava Panušku ovšem tato charakteristika zcela nesedí. Panuška zpočátku o deset let předběhl ducha tvorby umělců o generaci mladších, později sdružených ve skupině Sursum, jejímž členem ovšem nikdy nebyl, později se spřátelil se společenským outsiderem a naprostým uměleckým originálem Jaroslavem Haškem, posléze začal vytvářet v okolí hradu Lipnice konzervativní krajinomalbu, která se vrací proti proudu času až k podnětům jeho učitele na Akademii a klasika českého krajinářství druhé poloviny 19. století Julia Mařáka. Větších společenských úspěchů Panuška nikdy nedosáhl.
U Bílka, Preislera, Hudečka i Plečnika si můžeme být jisti: Ano, toto je typický Preisler, Bílek, Hudeček, Plečnik. Měli svůj styl, který neměnili a který je charakteristický a typický. A dnes v něm vidíme (s výjimkou Plečnika) charakteristické a typické vyjádření ducha doby a životního stylu přelomu století, které trvalo poněkud déle - až do výbuchu první světové války. Plečnik stejně stylově vyjadřuje ducha let poválečných.
Každý z umělců narozených v roce 1872 si našel svůj vlastní osobitý způsob vyjádření, který sice vycházel z dobově aktuálních uměleckých směrů, ale nevčlenil se do proudu žádného z nich. Tito tvůrci hledali své vyjádření, které ve výsledku bylo poučené, ale samorostlé. Rukopis Preislera i Hudečka poznáme. Včlenit jejich dílo do škatulky českého impresionismu, postimpresionismu či symbolismu (u Plečnika do škatulky secese či funkcionalismu) je ale - i přes snahy teoretiků - záležitost problematická. Francouzské impresionisty Preisler i Hudeček znali, chtěli však tvořit jinak, ovšem v moderním duchu, neboť dobový důraz na neustálou novost forem byl již na konci 19. století značný. Byť je třeba připomenout, že komerční úspěch u nás tehdy měli především výtvarní umělci z "generace Národního divadla". Modernismus tu ovšem už byl a začínal se prosazovat. Antonín Slavíček, malíř jen o dva roky starší než Preisler a Hudeček, s nimiž se ostatně úzce přátelil, se v duchu impresionismu či postimpresionismu tvořit nezdráhal. Šlo skutečně o rozdíl v datu narození? Ač je Slavíčkovo dílo samozřejmě širší, v určitém období tu najdeme dámy se slunečníky v sadech na Letné či zeď zahrady s kvetoucími stromy a zařadit tyto obrazy do škatulky je snadné, což je také činěno. Sám Slavíček se označení své tvorby za impresionistickou bránil. Leč dnes jiného příkladu umělecky výrazného českého impresionismu v zásadě nemáme.
Ač je také Antonín Hudeček impresionismu či postimpresionismu blízko, tak snadno, jako kritika zařadila k impresionismu Slavíčka, to s jeho dílem nejde a učebnicovým příkladem být rovněž nemůže. Nejméně z dnešního pohledu, víme totiž, podle dobových svědectví, že původně mnohem zářivější barvy jeho obrazů z přelomu století poměrně rychle ztmavly. Vidíme na nich dnes tedy něco jiného než tehdejší publikum. Tmavší palety se nicméně ve svém pozdějším díle Hudeček přidržel.
Hledat u Hudečka "impresi" ve smyslu zachycení atmosféry prchavého okamžiku, dojmu chvíle, která prodlí jen, by ale bylo hledáním s předem vytyčeným cílem, který nebere ohled na evidentní Hudečkovo zobecňování v duchu tradice krajinářství. Hudečkova technika sice byla ve své době nazvána jeho přáteli s typickou pražskou ironií "ťupyťup manýrou", ovšem u Hudečka jde spíše o svébytnou reakci na podnět impresionistů než o jejich přímé následování.
Jan Preisler je celoživotně formován rodným Berounskem. Stále se opakujícím motivem jeho obrazů jsou světlé skály a tmavá "jezera" pod nimi (zatopené vápencové lomy). Preislerovo stromoví usazené do této krajiny je často pojato jako ozva stylizovaného secesního ornamentu, ze světlých, šedavých skal a z ornamentů lesa pak nad černou hladinu vody vystupují symbolisticky pojaté, manýristicky prodloužené postavy. Technika stejně jako u Antonína Hudečka míchá "ťupyťup manýru" s hladkou malbou. Do škatulek těžko vřadit.
František Bílek je dnes považován za typického představitele symbolismu. Dejme tomu. Symbolismus se ovšem v sochařství projevoval spíše okrajově, jeho doménou ve výtvarném umění byla malba a kresba. Není tedy příliš s čím srovnávat. Pokud za symbolistu nebudeme považovat Augusta Rodina, samorostlého génia, ovšem vyrůstajícího z tradice jak antiky, tak staleté historie francouzského sochařství. Bílek byl rovněž samorostlý tvůrce, ovšem žil daleko od centra tehdejšího uměleckého světa, jímž byla Paříž. Ani Praha mu zcela nevyhovovala a neustále byl jednou nohou v rodném Chýnově u Tábora. Ne nadarmo se o něm Rodinův žák Antoine Bourdelle při svém pobytu na českém území vyjádřil jako o "umělci tvořícím ze sebe a z domácí půdy, který nemá zapotřebí napodobovat německé nebo francouzské sochařství jako někteří jiní". My, kteří vycházíme z téže tradice a minulosti jako František Bílek, ovšem onu folklorní strunu jeho díla příliš neslyšíme.
Bílek byl úspěšným sochařem, tak jako byl úspěšným malířem Preisler a alespoň částečně i Hudeček. Ale podobně jako oni jen málokdy dostal opravdu velké - národní - zakázky. A nikdy ty největší. Tam se uplatnili Bílkovi starší i mladší méně samorostlí kolegové. Stanislav Sucharda (1866) je autorem pomníku Otce národa Františka Palackého (dokončen roku 1912), Ladislav Šaloun (1871) vytvořil Husův pomník na místě zbořeného mariánského sloupu na Staroměstském náměstí (dokončen roku 1915) a Bohumil Kafka (1878) Žižkovu jezdeckou sochu na Vítkově (dokončena až po smrti sochaře roku 1950). František Bílek se musel spokojit se sochami Jana Husa v Kolíně a v Táboře. Bílek zůstal vždy svůj, což byl u velkých zakázek samozřejmě problém, přizpůsobení se době bylo vyžadováno ve všech časech a Bílek se nepřizpůsoboval, na rozdíl od Šalouna, Kafky a Suchardy, kteří prošli cestou od secesní ornamentiky vyhraňující se vůči vlasteneckému realismu až k tomu, co původně odmítali: k monumentálnímu, národně cítěnému realismu.
Architekt ročníku 1872, Slovinec Josip (slovinsky Jože) Plečnik prošel "cestu ke slávě" delší a složitější než Preisler, Hudeček a Bílek. Prezident Masaryk ho ale po vzniku samostatného Československa jmenoval architektem "svého" Hradu, což jistě nebylo málo. Plečnik se ale tak jako jeho sou-rozenci z roku 1872 více než o úspěch - který ovšem tak jako oni bytostně potřeboval - zajímal o svůj vlastní vnitřní svět.
Národností nebyl Čech, narodil se ovšem ve stejném Rakousko-Uhersku jako Hudeček, Preisler, Bílek a Panuška. A jako architekt Josef Hoffmann (1870), rodák z Brtnice na Moravě a významný představitel vídeňské secese, a jako Adolf Loos (1870), rodák z Brna a jeden z proroků funkcionalismu v architektuře. O rok starším Plečnikovým současníkem byl Jan Kotěra (1871), architekt, který prošel hned několika dobovými uměleckými směry - elegantně a hladce.
Tvorba Josipa Plečnika by se dnes velmi jednoduše dala nazvat postmodernou, v Plečnikově době tento pojem ovšem ještě nebyl znám. Zjednodušeně se dá říci, že postmodernu Plečnik předběhl o padesát let. Jeho stavby ovšem nejsou něčím, co působí záměrně nesourodě, či jsou čímsi nesourodým z důvodu nedostatečných schopností architekta. Plečnik spojuje různorodé prvky do souladného, harmonicky působícího celku.
Plečnik, Bílek, Preisler a Hudeček a snad ani Panuška nejsou jistě tvůrci zapomenutí, připomenout si jejich tvorbu ale jistě není na škodu. Zvláště v souvislosti se stoletým výročím roku 1912, které připomíná současná výstava v pražském Obecním domě, jejímž prostřednictvím je možné vrátit se do doby, kdy (s výjimkou Plečnika) byli umělci narození v roce 1872 na vrcholu tvůrčích sil.