Albánie 1912 až 2012
Albánie, která 28. listopadu slavila stoleté výročí své existence, byla od začátku považována za outsidera světové politiky. Přesto se albánský národ vlastními silami dokázal postavit Italům a Němcům, prožil skoro padesát let autoritativní vlády Envera Hoxhy, který vzdoroval Sovětskému svazu i Číně. Na konci 90. let minulého století se z tohoto malého balkánského státu stal velmi důležitý politický hráč při konfliktech v Kosovu a Makedonii. Cesta k tomu byla dlouhá, a plná politických zvratů.
Albánii provázely od počátku její existence obtíže. Vítězné mocnosti první světové války neměly zájem o její nezávislost. Jedině USA stály za tímto malým balkánským státem a tato skutečnost později ovlivnila albánskou politiku. Ve dvacátých a třicátých letech minulého století se Albánie zmítala ve vnitropolitických a ekonomických problémech. Do albánské ekonomiky vkládá kapitál Itálie, ovšem s cílem tuto zem ovládat, protože ji považuje za svoji sféru vlivu. Nejznámějším tehdejším albánským politikem se stal Ahmet Zogu, který se v roce 1928 nechal prohlásit za krále Albánců. Ahmet Zogu nepocházel z žádné královské rodiny, byl to obyčejný předák oblasti Mat. Zogu se snažil upevnit svoji moc v zemi tím, že podepisoval různé ekonomické, politické a vojenské smlouvy převážně s Itálií, jimiž Albánie de facto ztratila svoji nezávislost. Itálie již ve třicátých letech vnímala Albánii jako svoje území, i když formálně okupace proběhla až 7. dubna 1939. Samozvaný král Zogu se agresi nepostavil, nemobilizoval armádu, ale utekl a zbytek svého života strávil mimo Albánii.
Albánci jsou známí svojí bojovností a touhou po svobodě, proto okupaci Italů a posléze Němců nemohli přijmout. Již od počátku vznikl albánský odboj, který ale byl roztříštěn do různých skupin. V severní části Albánie působily jednotky Abaza Kupího a Muharrema Bajraktarího (oba dva byli pro zachování monarchie), ve střední části Albánie levicové oddíly vedli Myslim Peza (v ilegalitě bojoval již od třicátých let, původně proti samozvanému králi) a představitel sekty Bektášíjů Baba Mustafa Martaneshi, u makedonských hranic se do čela odpůrců režimu postavil Haxhi Lleshi. Do odbojových aktivit se připojili i komunisté, které sjednotila korčská komunistická skupina (podle města Korča) v roce 1941 pod vedením pozdějšího vůdce Albánie Envera Hoxhy. Tyto skupiny se dohodly na společném odboji proti okupantům 16. září 1942 na konferenci ve vesnici Peza, nedaleko hlavního města. Albánský odboj, i přes velké ztráty na životech, dokázal čelit Italům i Němcům, a tak byla 29. listopadu 1944 osvobozena celá Albánie vlastními silami, bez cizí pomoci, a Hoxha byl zvolen ministerským předsedou nové "Demokratické vlády Albánie". Albánská národně-osvobozenecká armáda na žádost jugoslávských komunistů osvobodila Kosovo, jihosrbský Sandžak a bosenské město Višegrad.
Poválečná cesta do diktatury
V důsledku poměrů po druhé světové válce se Albánie nacházela v nezáviděníhodném postavení. Na jedné straně Velká Británie a USA, které neuznaly Envera Hoxhu jako prezidenta Albánie, na straně druhé jugoslávský odboj, který s albánským odbojem úzce spolupracoval v průběhu války a který byl pod vlivem Sovětského svazu. Proto se Albánie rozhodne pro východní blok a stává se 11. ledna 1946 Albánskou lidovou republikou v čele s prvním tajemníkem ÚV KS Albánie Enverem Hoxhou. Tomu se od počátku nelíbí snahy prezidenta Jugoslávie Tita udělat z Albánie sedmou republiku Jugoslávie, ale pokračuje v ekonomické a politické spolupráci do roku 1948, než se Jugoslávie dostává do nemilosti Stalina. Vedení Albánie promptně odsoudilo Jugoslávii za to, že se snažila zlikvidovat nezávislost albánského státu. Albánie ekonomicky a politicky spolupracovala se Sovětským svazem i v 50. letech, ale nemínila přistoupit na kritiku Stalina a nelíbilo se jí, že Chruščovovo vměšování do jejích vnitřních záležitostí. Hoxha si proto už v 50. letech, pro případ rozkolu, vytváří zadní vrátka v podobě spolupráce s Čínou. Vyhrocené vztahy mezi Sovětským svazem a Čínou v roce 1959 mu daly možnost se postavit na stranu Číny. K vyvrcholení roztržky došlo 3. prosince 1961, čímž se Albánie dostala mimo sféru vlivu Kremlu. To Enveru Hoxhovi nevadilo, protože již dávno spolupracoval s Čínou a tato spolupráce úspěšně pokračovala i v 60. letech.
Rok 1967 byl pro Albánii důležitým mezníkem v její historii. V tomto roce se Albánie stala oficiálně "prvním ateistickým státem" na světě - všechna náboženství byla zakázána. Zároveň začal silný boj proti negramotnosti žen a za jejich rovnoprávnost, žádala se jejich emancipace, byl vyhlášen zákaz zásnub nezletilých dívek dojednaných jejich rodiči a zákaz zahalování albánských žen i v nepřístupných horských oblastech. Vytvořila se silná kampaň za odstranění zastaralých zvyků, přísné potírání krevní msty a dalších pozůstatků zvykového práva a za rozbití patriarchálních rodových struktur. Negramotnost Albánců, která ve 20. letech dvacátého století dosahovala devadesáti procent, už byla vymýcena.
Sovětská okupace Československa vedla Hoxhu k pochopení, že taková invaze se může uskutečnit i vůči Albánii. 13. září 1968 Albánie demonstrativně odešla z Varšavské smlouvy a nabídla tehdejšímu Československu vojenskou a politickou podporu. Začala vytvářet domobranu, organizovala branný výcvik pro všechno obyvatelstvo, začala masová výstavba krytů, z nichž některé jsou dodnes v Albánii k vidění. Albánie se už nikdy nevrátila do Varšavské smlouvy a v 70. letech pokračovala ve svých ekonomických reformách, financovaných čínským kapitálem.
Konec totality a přechod k liberálnějšímu státu
Ale ani toto přátelství nemělo dlouhého trvání. Hoxhova Albánie vnímala dobré vztahy Číny a Sovětského svazu jako možné ohrožení své nezávislé politiky, proto postupně v roce 1978 ukončila spolupráci s Čínou a od tohoto okamžiku se rozhodla jít cestou budování státu vlastními silami.
Od konce války až do roku 1985 se Hoxha snažil eliminovat své oponenty. Nejprve to byli albánští intelektuálové, posléze i vlastní lidé, aby tyto snahy v 80. letech dovršil zabitím svého nejbližšího spolupracovníka a komunistického kata Muhameta Shehu. Hoxha zemřel v roce 1985 a vládu převzal umírněný předseda Lidového shromáždění Albánie Ramiz Alia, který se snažil uvolnit poměry v zemi, ale tak, aby komunistická strana zůstala ve vedení. Demonstrace v letech 1991 a 1992 mu otevřely oči, že lidé si přejí razantnější změny. Sice vyhrál první "demokratické" volby, ale druhé již byly plně v režii Demokratické strany Albánie v čele s pozdějším prezidentem Sali Berishou. Albánský národ však musí Ramizu Aliovi přiznat zásluhu, že i přes velký tlak tehdejšího vedení komunistické strany nedal rozkaz střílet proti demonstrantům. Bez tohoto jeho postoje by se Albánie ocitla na prahu občanské války, jejíž důsledky si dokážeme představit.
Nově jmenovaný prezident Sali Berisha, který měl sám komunistickou minulost, začal otevírat zemi západnímu světu. Albánie se v roce 1992 stala demokratickou zemí a parlament přijal zákon o zákazu komunistické strany. Bohužel Sali Berisha, i přes veškeré snahy, nedokázal řídit zemi demokratickým způsobem. Přelíčení s Hoxhovou ženou a dalšími představiteli komunistického režimu spíš připomínaly politické procesy než skutečné soudní jednání. Sali Berisha začal podobně postupovat i proti svým oponentům, někteří z nich skončili bez spravedlivého procesu ve vězení. Ve spojení s neuspokojivou ekonomickou situací, kdy Berisha a jeho vláda byli nařčeni z korupce a vlastního prospěchářství, ztratilo mnoho Albánců nadšení pro jeho Demokratickou stranu. Další rozčarování Albánci zažili, když mnoho z nich prodalo veškerý majetek, aby takto získané peníze mohli vložit do pyramidových fondů, které slibovaly velké zisky. Byl to podvod, ale do poslední chvíle Berisha prohlašoval, že tyto fondy jsou v pořádku. To zlomilo jemu i jeho vládě vaz a Albánie se v roce 1997 ocitla v občanské válce. Obyvatelstvo se dostalo ke zbraním a armáda i přes výjimečný stav nedokázala situaci zvládnout. Nová vláda v čele s novým premiérem požádala o mezinárodní pomoc a přítomnost cizích vojsk uklidnila situaci v zemi.
Peripetie i posilování Albánie na přelomu tisíciletí
Nové parlamentní volby roku 1997 vyhrála opozice v čele s oponentem Berishy, socialistou Fatosem Nanem. Nano, který měl také komunistickou minulost, začal postupovat stejným způsobem jako Berisha - sám se obohacoval a nechal stíhat politické oponenty. Albánci však už ztratili trpělivost, postavení Fatose Nana se stalo neudržitelným. V roce 1998 se novým premiérem stal mladý socialista Pandeli Majko (bylo mu 31 let), který začal v zemi provádět demokratické reformy. Snažil se o politický a ekonomický dialog s opozicí, v mezinárodní sféře se zúčastňoval po boku USA dialogu mezi kosovskými Albánci a Srbskem, který však ukončila válka v Kosovu. Od začátku je politika albánské vlády velmi konstruktivní a nepředkládá žádné nároky na změnu hranic mezi Albánii a Kosovem.
Léta 1998 a 1999 byla pro Albánii velmi důležitá. Posilovalo se její mezinárodní postavení, ve světě získal tento malý stát úctu, protože v době kosovské krize dokázal poskytnout přístřeší asi milionu kosovských Albánců. V té době albánská vláda uvolnila veškeré volné prostředky pro uprchlíky, a to i přesto, že albánská ekonomika na tom nebyla nejlépe. Výmluvným faktem je, že šedesát procent těchto uprchlíků našlo dočasný domov přímo v albánských rodinách. Albánie tak ukázala, že může být důležitým politickým hráčem, který svoje suverénní postavení ukázal v makedonském konfliktu v roce 2001. Albánská politika se tvrdě postavila proti jakýmkoliv změnám hranic na Balkáně ve svůj prospěch. Pro albánskou vládu je a bude Velká Albánie historickým pojmem, ale zároveň se vždy bude zastávat požadavků albánských menšin na rovnoprávnost ve státě, kde žijí. To byl i případ makedonského konfliktu, kdy Albánci v této zemi získali větší práva, než měli doposud.
Vláda mladých socialistů měla velký úspěch v zahraničí, domácí reformy ale byly pomalejší. V očích starých socialistů navíc tato vláda hodně spolupracovala s opozicí, proto bylo třeba vyměnit premiéra. Šéfem vlády se opět stal Fatos Nano, který pokračoval v ostré konfrontaci s předsedou Demokratické strany Berishou. Volby v roce 2005 skončily vítězstvím demokratů pod vedením Berishy, ale nepřinesly změny v politickém životě. Hlavní tábory házely špínu jeden na druhého, ekonomika a životní úroveň obyvatelstva stagnovala.
Současná krize
Albánie se v roce 2012 nachází v hluboké politické a ekonomické krizi. Politické proto, že hlavní strany se nedokázaly dohodnout na žádné spolupráci (ani na přijetí tří velmi důležitých zákonů, které podmiňovaly přijetí Albánie v listopadu letošního roku jako kandidátského státu EU), a hospodářství uškodilo, že albánská ekonomika je úzce spjata s problematickými zeměmi, tj. Řeckem a Itálií.
Ale Albánie dokázala uzavřít jednu kapitolu svých dějin: dobu monarchie. Albánci referendem z roku 1997 dali jasně najevo samozvané královské rodině, že si nepřejí návrat monarchie, ale na druhé straně chápou, že Ahmet Zogu, i přes rozpory, které pořád vyvolává v Albáncích i po tolika letech, byl bezesporu velmi důležitou postavou albánských dějin. Proto byly jeho ostatky letos v listopadu dopraveny z Francie a s velkou úctou, v přítomnosti mnoha významných albánských představitelů, byly uloženy do rodinné hrobky vedle jeho syna Leka Zogu, který zemřel v květnu 2012.
Zdá se, že Albánie a Albánci se vyrovnali s dobou monarchie a postavou Ahmeta Zogu. Ale mají před sebou další vyrovnání s minulostí, a to s další velmi významnou postavou albánských dějin, kterým je Enver Hoxha. Je pochopitelné, že toto vyrovnání bude trvat delší dobu a bude mnohem těžší.