Koláž z velkých i malých dějin
Mladá autorka Jakuba Katalpa (1979) vydala v nakladatelství Host ambiciózní román Němci, který se pokouší zachytit velké a bolavé téma 20. století. Zvolila si metodu mnohovrstevné koláže, v něčem podobné postupu, který použila Olga Tokarczuková v knize Denní dům, noční dům, jenž vyšel v roce 2012 ve druhém vydání u téhož nakladatele. Co mají tyto knihy společného? Přinejmenším to, že i když se jimi vinou příběhy, tedy lidské osudy, tak psychologický či dějinný prostor, v němž se odehrává historie, je charakterizován fragmentárními obrazy či epizodami, zdánlivě spolu často příčinně nesouvisejícími.
Katalpa má velké ambice na pozadí osobních příběhů načrtnout i panoráma velkých dějin - v tomto případě tragédii německého národa ve 20. století. Mohli bychom diskutovat o tom, jestli jsou v historické koláži, jež evokuje určité charakteristické rysy či zlomy německých a světových dějin, použity správné metafory či vypointované scény, ale celek působí kompaktně a věrohodně. Rozhodně se jeví být postaven na solidnějším gruntu než jiná díla, která vznikla z poněkud módní potřeby vyrovnávat se retrospektivně s problematickými místy dějin a je v nich cítit umělost a manipulativnost.
Zvláštní odstup, s nímž Katalpa líčí osudy jednotlivých aktérů a jejich rodů, balancuje někdy na hraně ironie, jež může shodit celkové vyznění díla. Například, když autorka líčí osudové setkání dědečka jednoho z hlavních aktérů (učitele Ericha Fuchse) s jeho budoucí ženou: "Jednoho dne, právě když v lékárně kupoval dvě libry zažívací sody (,Ne do pytlíku, prosím,ʻ upozorňoval červenající se laborantku, ,minule se mi roztrhl.ʻ), vstoupila dovnitř jeho budoucí žena. Jmenovala se Roswitha Mersdorfová, a sotva ji Otto spatřil, něco se v něm vzedmulo. Vrazil ruce do kapes a nenápadně překontroloval poklopec; mezi nohama bylo všechno v pořádku, proto usoudil, že příčina záhadného vzedmutí se nachází někde výš, v srdci…"
Tato místa ostře kontrastují s daleko působivějšími pasážemi z doby druhé světové války, v nichž účinkují hlavní postavy - zvláště pak učitelka Klára Rissmannová, říšská Němka, která přišla za války učit do původně československého pohraničí. Především Klářin osud a následně příběh jejího syna Konrada, kterého nechala za nevyjasněných okolností po válce v Praze u pěstounské rodiny, jsou leitmotivem knihy. Konradova česká dcera se snaží po otcově pohřbu rozplést rodinné tajemství, spojuje se s jeho později narozenými německými sestrami (o nichž do té doby neměla tušení) a snaží se houževnatě i bolavě dobrat se rozsahu "geografie ztráty". Především ztráty lidské.
Je to zvláštní kniha o odcizení, až jde z ní na člověka mráz. Chybí v ní teplo srdce, ale o to možná autorce při popisu těch celkově "nelidských" dějin nešlo. Zato vnímáme poměrně jasně různost světů, které spolu měly koexistovat, ale nepotkávaly se právě v tom základním lidství, ve vzájemné úctě a přijetí. Říšskoněmecká mentalita versus sudetoněmecká, česká versus ta či ona německá, vzájemná nedůvěra, která může být prolomena pouze činem, při němž se člověk vydá… To vše je nasvětleno s neobyčejnou ostrostí. V knize nenajdeme žádné konečné řešení ani nalezení úlevného klíče k budoucnosti, vše zůstává otevřeno. Ale přesto - nebo právě proto - je to dílo přínosné.
Jakuba Katalpa: Němci. Host, Brno 2012.