Smysl přímé volby
Zavedení přímé volby prezidenta bylo od počátku provázeno pochybnostmi. Zvláště pak z politických kruhů, které těžce nesly možný vpád hlasu "nekompetentního" lidu do hájemství politiky. Kritika zdůrazňovala především dvě rizika: 1. Prezidentem se stane problematický populista. 2. Jaká bude vlastně legitimita prezidenta, který bude volen přímo občany (a nedej Bože vysokým počtem)? Nejednoznačná vůle v politickém poli (byť navenek všichni relevantní hráči se za zavedení přímé volby postavili) měla za následek nedokonale vypracovaný zákon. Naštěstí se však nepodařilo několika politickým egocentrikům a právním eskamotérům svými stížnostmi průběh volby zvrátit.
Je to stejná situace jako v jakémkoli jiném oboru - urbanistům vadí, když se lidé urbanisticky vyjadřují po svém (staví esteticky či funkčně "nepatřičné" stavby), lékařům vadí, když si lidé svobodně volí alternativní metody léčení, a podobně. Vždy odborníkům ten laik, ať už je to občan, klient nebo pacient, nějak překáží v jejich "správném" konání, místo aby mu naslouchali, spolupracovali s ním, připustili jej jako partnera s právem říct a hájit svůj názor. A proč by to měli dělat? Protože, přátelé odborníci či politici, ten pacient či občan je základ a smysl vašeho bytí a nasvěcuje vám vaši vlastní omezenost a jednostrannost. Umožňuje vám profesně i lidsky růst.
Z tohoto hlediska je přímá volba - po dosavadních několikaměsíčních zkušenostech - jednoznačným krokem kupředu. Vytváří se tu z vůle občanů (jakkoli můžeme pochybovat o její přímočarosti a nezmanipulovatelnosti, ale to platí i pro normální volby) další faktor, který má legitimitu vyššího řádu, než mu propůjčuje stranický či parlamentně politický mandát. Na druhou stranu, skladba kandidátů, kteří získají potřebnou podporu veřejnosti pro účast ve volbách, poskytuje neobyčejně cenné informace sociologicko-politologického charakteru. Pro koho? Především pro politické strany! Vějíř názorů a postojů, které tito kandidáti tříbí a reprezentují ve společnosti, vydává svědectví o důvěře či nedůvěře v politiku jako takovou, v její jednotlivé ideové proudy.
Z tohoto hlediska je třeba říct, že prezidentské volby byly překvapením, a to zaprvé faktem, že občané při tak často v průzkumech citovaném znechucení politikou k volbám šli v hojném počtu (61,31 % oprávněných voličů), a zadruhé, že volili na prvních dvou místech osobnosti spjaté s politikou, a navíc dokonce s politikou předchozího (Zeman) nebo současného establishmentu (Schwarzenberg). První údaj je potěšující, svědčí o překvapivé občanské iniciativě, druhý fakt je problematický, protože ukazuje ve vší nahotě nezralost a nedůslednost politického myšlení široké veřejnosti. Ilustrativní je případ nekonformního umělce Vladimíra Franze (téměř 352 tisíc hlasů, páté místo), "potetovaného Avatara", k jehož volbě jsem z úst i relativně inteligentních lidí slyšel argument: "Aspoň nás bude mezi ostatním hlavami států vidět."
Na druhou stranu, přes 800 tisíc hlasů pro sociálního demokrata Jiřího Dienstbiera mladšího (jen o něco méně, než dostal původní průzkumový favorit Jan Fischer) je velmi dobrou zprávou: Právě tolik lidí se vyslovilo pro změnu dosavadního politického stylu, pro nahrazení politiky kšeftů politikou ideovou. Stejně tak, když Zuzana Roithová dostala přes 255 tisíc a Táňa Fischerová přes 166 tisíc hlasů, jedná se o hlasy lidí, kteří v sobě upřesnili hodnotové a ideové preference, které tyto dvě ženy symbolizují. To není málo. Dokonce si myslím, že přímá volba, při níž jde o víceméně vyprofilované symboly, osobnosti s konkrétním osudem i společensko-politickými činy - je pro rozvoj politického a státotvorného myšlení občanské společnosti v této fázi naší demokracie přínosnější než matoucí klání politických stran s programy, jejichž věrohodnost je ve hvězdách. A doufejme, že se toto myšlenkové tříbení občanstva odrazí i v následujících parlamentních volbách.
Nikoli výsledek, ale cesta je smyslem
Vítězná dvojice ve mně nebudí nadšení. O Miloši Zemanovi nelze mít jakékoli iluze, dokument České televize Vládneme, nerušit z roku 2007 naznačil zřetelně bezskrupulóznost aktérů opoziční smlouvy. Karel Schwarzenberg je pro mne, jak jsem již dříve napsal, největším zklamáním české politiky posledních deseti let. Chápu, že to může být zblízka sympatický chlapík, že může ledasčím zapůsobit, třeba vlídně konzervativním viděním světa či ironickým nadhledem, zasponzorovat pohoštění či kulturní představení, ale to je pouze jedna rovina. V rovině mocenské, kde se zjevně drží za každou cenu ve vládní pozici, je v čele TOP 09 ikonou hrubé neoliberální politiky, devastace role státu a kryje nejomezenější a nejasociálnější představitele této vlády. To lze naprosto přesvědčivě bez námahy dokázat (explicitně u ministra financí Kalouska). Pokud občas hraje na veřejnosti hru na distanc od těchto lidí a jejich praktik, pak tím hůř pro něj. To je farizejství nejhoršího druhu.
Chápu, že do Karla Schwarzenberga pro jeho aristokratický původ, mezinárodní rozhled, velkorysé majetkové poměry a rozšafné vystupování mohou být mnozí zahleděni, ale u poctivých intelektuálů je jeho podpora znakem nedostatku kritického politického myšlení. V tomto smyslu se naprosto deklasoval svým veřejným prohlášením režisér Jiří Menzel, který označil svého vyvoleného pana knížete za statečného, protože šlechtického rodu, a ostatní kandidáty za zbabělce původu nevolnického.
Zde nepomůže apel na to, že prezident je funkcí reprezentativní, a nikoli politickou - právě že do velké míry je politický! A zvláště po přímé volbě. Zdá se však, že onen nedostatek kritičnosti je spíše výrazem intelektuální bezradnosti na pravici a podvědomým odporem k jakékoli levici, v jejímž stínu si přeci brousí zuby na moc komunisté. Zde stojí levice, a především sociální demokracie, před velkým úkolem obrodit svou věrohodnost a smysluplnost v demokracii.
Ať už vyhraje kterýkoli ze dvou postoupivších kandidátů, půjde o symptom pokračování vývoje novodobého českého státu ve starých kolejích. Ani jeden z nich neznamená změnu. A možná se to napoprvé ani nedalo očekávat. Nejdůležitějším přínosem přímé volby však bezesporu je, že se o řadě osobností a témat začalo s nemalou relevancí mluvit. Dienstbierův výkon (a jeho týmu při daných finančních a personálních možnostech, proti vítězné trojici podstatně skromnějších) je vynikající a vydrží-li jeho politické angažmá, tak se tu začíná formovat nová česká politika, nejen levicová. A to není málo.