Mám strach mít strach, přesto se bojím
Jako malý kluk jsem se často pořádně bál. Stačilo, aby se nad naší chaloupkou na okraji vesnice rozprostřela hustá, sotva proniknutelná tma, a bylo hned po odvaze. Večer jsem musel opatrně šplhat po několika dřevěných schodech až do podkroví. Tam se krčil malý a studený pokojík. Za každým krokem jsem spatřoval ošklivého Bubáka. "Dobře si pamatuj, co ti povídám," varovně zvedal táta prst až ke klenutému stropu, "jinak si pro tebe přijde Bubák a vezme si tě s sebou!" Hrůůůza! Bubák na mě ještě dlouhá léta číhal na každém rohu.
Jednou se stalo, že jsem v televizi tajně sledoval, spíš jen zvědavě koukal skrze pootevřené dveře, jakousi nevydařenou detektivku. Pamatuji si, jak v ní někdo praštil toho nehodného stolní lampičkou. Z jejích střepin se vynořila hledaná věcička, kvůli které se na obrazovce vraždilo. Dvanáct nekonečných schodů do podkrovní komůrky jsem zvládal jen se silnou baterkou a úplně sevřeným hrdlem. Inu, měl jsem pro strach uděláno.
Léta jsem oddaně miloval filmového Vinnetoua a jeho skvělého bratra Old Shatterhanda. Jejich zrcadlově průzračné přátelství, hluboká víra ve spravedlnost, pravdu a mírové soužití mě nadchly a trvale očarovaly. Chodil jsem za nimi do našeho malého vesnického kina a trávil s nimi všechny sváteční chvíle. Když filmový režisér Harald Reinl připravoval závěrečný díl, v němž měl můj indiánský idol nadobro zemřít, znovu mě přepadl obrovský strach pronásledovaný bolestivou bezmocí. Navíc lítostí a obavou, co vlastně bude dál, když můj pohádkový vzor navždy odejde do věčných lovišť. Hrůza a děs jen pomyslet!
Na vysoké škole jsem občas prožíval strach, že dokonale vyhořím u zkoušky. Nic proti nepraktické a v běžném životě nevyužitelné staroslověnštině, která nám všem v druhém ročníku pořádně zatopila. Stejně jako medikům anatomie, důvěrně přezdívaná Anča. Strach z nich byl přímo nebetyčný, jako pečlivě vystřižený z hororové čítanky. S přibývajícími lety strachu pozvolna ubývalo. Až na křehké milostné, první erotické příběhy a prožitky. V nich se horečně smíchával panický strach, či spíše strastiplná obava, chlapecky orosená tréma, že něco tak krásného nezvládneme a zpackáme. Nakonec jsme i tuto svou půvabnou premiéru bez trvalých následků zdolali.
Ještě mnohokrát v minulosti jsem na špičce svého nosu pociťoval štiplavou příchuť opravdového strachu. Jakéhosi mrazivého chvění. Stísňující úzkosti. Povadlé sklíčenosti. Časem jsem se s nimi naučil spořádaně žít. Jenže v poslední době to nějak přestává platit. Co jsem dříve překonal s mírným úsilím a nadhledem, dnes se proměňuje ve stále mohutnější a obtížně zvládnutelnou pyramidu. Už nejsem malý kluk, kterému život leccos promíjí. Ani poblázněný milenec, jemuž horoucí láska snadno zacelí kdejakou jizvičku půvabné nedokonalosti. Ani věrně se strachující manžel, který by neuměl zastřít svou dobře utajovanou slabůstku. Chci být chlap. Odvážný. Nebojácný. Opravdový. Stále častěji se však přistihnu, jak mezi kolegy v práci utrousím nevinnou poznámku. "Bojím se, aby mě ředitel nepropustil…!" Jak by ne, když se všude kolem nás rozdávají výpovědi jako nechtěné parte. Přitom slušnost spolu se zavedenou pracovitostí a dovedností nemají dnes vůbec nic jistého.
Nechci mít strach. Zatím mám strach mít strach. Zařadit se k těm, kteří dnes a denně pociťují varovné nebezpečí z nepotřebnosti. Navíc pár (k)roků před důchodem. Kdopak by se nebál…! Stačí, když manželka už přes rok nezavadí o práci. Dvě dcery studují na vysoké škole. V životě jsem se dvakrát ocitl bez zaměstnání. Moc dobře vím, co to dokáže se zodpovědným člověkem udělat. Proto mám strach mít strach. Svazuje. Zaslepuje. Nepomáhá. Brzdí. Zraňuje. Znehodnocuje.
Mrazivý strach o obyčejný chleba je pořádný prevít. Nu což. Špatnou detektivku jsem přežil. Vinnetouovu smrt překonal. Zkoušky na vysoké zvládl. Mileneckému strachu se tiše usmívám. Dokonce se nebojím chodit k zubaři. Ale strach ze ztráty oblíbeného zaměstnání je věru tuze nepříjemný. Houževnatý. Odolný. Dotěrný. Všudypřítomný. Proto si dnes a denně znovu opakuji: "Mám strach mít strach. Chci být odvážný, a přesto se obávám." Jenže odvaha nemusí vždy znamenat nebát se. Trochu se bát pomáhá. Nemít vůbec strach může vadit.