Poučení z voleb
Pohled v rovině politické
Neexistuje přesnější zpráva o stavu národa, než je všelidové hlasování. A říkáme-li s chutí, že "každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží", pak pro přímo vybraného prezidenta to platí dvojnásob. Většina národa buď lež a podvod nevnímá, nebo ji nepovažuje za podstatný problém. Volební zrcadlo je nemilosrdné: jsme, jací jsme. - Tato slova napsal odpoledne záhy po vyhlášení voleb komentátor Petr Kamberský na serveru ihned.cz.
Užití pojmů lži a podvodu jako ukazatele vypovídá o způsobu, jakým volby pojímala média - především pak ve vyhrocených posledních dnech před volbou, kdy se to "hodnotami" jen hemžilo a čtenáři bylo dáváno více či méně zřetelně najevo, kdo je představitel těch "dobrých" hodnot a kdo těch "špatných". Například Lidové noviny z pátku 25. ledna s otvírákem na první straně s titulkem Střet hodnot, sloupkem Dobrý prezident a následující dvoustranou, věnovanou víceméně Karlu Schwarzenbergovi, nenechaly nikoho na pochybách. Podobně i další deníky.
Nepíšu to proto, abych se zastával Miloše Zemana. Jeho podpásovky a manipulativní a agresívní styl mi byl nepříjemný a upřímně řečeno, myslel jsem si, že by mu nakonec měl oprávněně uškodit. Jenže - a v tom je zakopán pes a úskalí mediální interpretace, stejně jako podobné zdůvodnění porážky ze strany Schwarzenbergových příznivců, pravda je ještě někde jinde. Ve shodě s tvrzením Kamberského lidé skutečně nepovažují lež a podvod v kontextu s jinými hodnotami za podstatný problém, který by zastínil to podstatné, co vnímají: Jak se jim dnes žije a co vidí kolem sebe. A nikdo se jim nemůže divit, protože politiku obecně spojují se lhaním, vytáčkami a pokrytectvím a vědí, že jediné, co skutečně platí, je to, co zažívají oni sami a jak se k nim stát staví. Když k tomu připočteme psychickou zákonitost, že čas obrušuje hrany a z kopců dělá krtince, což v desetiletém odstupu nahrává Zemanovi, tak myslím, že je jasné, co pro běžného voliče hrálo hlavní roli. Zeman je pro něj reprezentantem lepších časů a sociálních záruk - ve srovnání s dnešní zjevně korupční, škrtací a asociální politikou, jejímž reprezentantem je Schwarzenberg. Co na tom, že tehdy ten korupční mafianismus byl také a dokonce nabýval na obludných rozměrech, jak se ukázalo později. Běžnému člověku byl skryt, kdežto dnes už vyhřezl na denní světlo spolu s podivným, korupcí a nekompetentností zavánějícím způsobem správy státu. To je bezprostřední vjem velké části našich občanů, kteří se potácejí ve svých dennodenních problémech. A to je argument pro jejich volbu.
Prezidentská volba je především vysvědčením tomuto státu a jeho reprezentaci a silová moralistní kampaň ze strany Schwarzenbergových příznivců sehrála dle mého názoru kontraproduktivní roli. Možná právě proto, že se oháněla v dnešním světě tak zprofanovanými a na poli politiky těžko uvěřitelnými hodnotami, jako je pravda, noblesa, ušlechtilost atd. Ne že by ony pojmy neexistovaly nebo se podle nich nikdo nikdy nechoval, ale využívat je jako hesla, přičemž prostý lid vidí, jak to chodí, se prostě může v historii asi jenom zřídka. To se stalo v případě Masaryka, jehož duchovní horizont a osobnostní integrita, navíc v historicky výjimečném okamžiku, zjevně převyšovaly jakéhokoli z jeho nástupců. A také jim neobyčejně ztížily pozici.
Mnohé hlasy hovoří o "německé kartě", kterou měl nacionalisticky vytáhnout Zeman a ublížit Schwarzenbergovi za jeho neobratné výroky o Benešových dekretech a ahistorické příměry s dneškem (metafora s Haagem, kam by údajně dnes Beneš putoval). Zeman skutečně této situace bystře využil, ale myslím, že jeho podíl na oslabení soupeře tu není tak velký, jako si to Schwarzenberg zavařil sám. Ani v dodatečném vysvětlení to pádně nenapravil, protože není co napravovat. On takový relativizující názor zastává a budiž mu v podstatě přiznáno ke cti, že z něj nevybruslil. Je to zřejmě jedno z jeho životních traumat a na rozdíl od jiných témat na ně reaguje emočně citlivě. Je spjato s poválečnou ztrátou rodinného majetku (obou větví rodu) a nuceným odchodem za okolností, jež nelze vnímat jako spravedlivé ani dnes. Obávám se, že tady mu splývá averze vůči Benešovi a poválečné vládě, kde se už začaly prosazovat totalitní praktiky komunistů, s postojem, který zpochybňuje výsledky konce války a dobová opatření z toho vyplývající. Což by - pokud by čistě hypoteticky došlo ke změně pohledu - znamenalo dalekosáhlou relativizaci dějinné spravedlnosti a v právním smyslu by to vedlo ke značnému zmatku. Ukazuje se, jak je to citlivá a složitá oblast. A čím je vzdálenější od doby, kdy se věci udály, tím je spekulativnější. Tato záležitost představuje pro český národ, v němž pořád ještě žijí pamětníci a potomci pamětníků, hlubinné trauma. Ale ne obecně z pocitu viny za odsun německých spoluobčanů, jak se to snaží někteří interpretovat, ale z normální existenciální úzkosti, která vyrůstá z historické zkušenosti a byla ještě desetiletí přiživována totalitním socialistickým režimem. Ten se vymezoval nejen jako dominantní a věčný vítěz nad německým nacismem, ale i jako soupeř západoněmeckého kapitalismu a "imperialismu". Toto hlubinné traumatické dědictví odezní zřejmě až po mnoha letech, až nebude přímých pamětníků a těch, kteří převzali s jejich vzpomínkami i emoční zátěž. Pochopitelně za předpokladu, že budeme se svým větším sousedem žít v míru, komunikovat a spolupracovat. Není tedy pravda, že by to bylo vyhaslé téma, jak uvedl třeba historik Ondřej Matějka z iniciativy Antikomplex. Je ovšem faktem, že je jen dílčím faktorem v mozaice těch, které ovlivnily volby, rozhodující není.
Velkou roli v kampani především příznivců Karla Schwarzenberga sehrála jeho více či méně explicitní identifikace se symbolickým poselstvím Václava Havla, tedy se snahou o politiku "nad stranami" s humanistickými aspekty. Jenže jako už u samotného Havlova působení bylo toto poselství zatíženo řadou nejednoznačných kroků (plynoucích například z jednostranně proamerické orientace a podobně), tak u Schwarzenberga se jistá distance od ideálu ještě zvětšila (je předsedou politické strany) a v kampani sympatizující kulturní fronty působilo její překonávání dosti násilně. Podobně jako vyzvedávání přežité archaizující symboliky, kde se mimořádně ztrapnil režisér Jiří Menzel (vytkl dnešním potomkům nevolníků zbabělost). Pocitům rozpačitého údivu se člověk neubránil ani u videa se zpívajícími členy PEN klubu (píseň o knížeti). V těchto volbách Václav Havel prohrál. Bohužel. To říkám v porovnání s typologií Klauzemana zcela záměrně.
Jak jsem už psal dříve, myslím si, že bez ohledu na výsledek je přímá volba prezidenta jednoznačným přínosem pro tento stát jako celek (politické strany to vnímají pochopitelně jako jistou újmu, protože ztrácejí mocenský monopol). Vtahuje v nebývalé míře občany do sféry politické reflexe a umožňuje profilovat nové osobnosti a témata, jež by se ve standardním stranickém poli s jeho zarezlými a stereotypními mechanismy obtížně prosazovala. Jiří Dienstbier by se rozhodně jen tak nestal poměrně rychle symbolem nové politiky (jakkoli jej čeká ještě spousta práce), kdyby nebylo přímé volby. Stejně tak by se tolik nezviditelnili Táňa Fischerová, Zuzana Roithová ani Vladimír Franz s tématy, jež oslovily jejich voliče. Zde vznikl kapitál pro očistné tahy v české politice, pokud jej budou tito kandidáti chtít dále využít. Nejsem si jist, jestli bude pokračovat další angažmá Vladimíra Franze, protože jeho program i struktura jeho příznivců jsou hodně rozvolněné, ale obě zbývající kandidátky jsou osobnosti politické a své angažmá i tak chápou.
Lidská a občanská rovina
Přímá volba prezidenta společnost zpolarizovala. Druhé kolo svým vyhroceným tónem přispělo i k tomu, že se lidé začali hádat a napadat. To pochopitelně potěšující není, ale je to zákonité, zvlášť tehdy, když zastánci jednotlivých kandidátů vnímali jejich vítězství či porážku jako totální vítězství dobra či zla, jedné či druhé zahraničně-politické orientace, nebo dokonce záruku existence či naopak ohrožení demokracie a tak podobně. Ani jeden z kandidátů není větší pohromou pro naši demokracii, než můžeme být my sami, když začneme totalitně myslet a jednat - to jest v zajetí přesvědčení, že jedině já mám pravdu a tebe, který ji nesdílíš, zavrhnu. Tady máme před sebou jako občané největší díl práce: Přiznat druhému jeho právo zaujmout nějaký postoj a přiznat mu jeho pravdu - to jest, že pro něj je důležitý jiný aspekt reality, než ten, který je důležitý pro mne. Byť by to byla pravda více či méně nezralá či nepoučená. Důležité bude, jestli spolu budeme dále mluvit, spolupracovat či se aspoň necháme s respektem žít. Přímá volba je pro nás vlastně svého druhu vyšší škola demokracie, která je pro společnost neobyčejně přínosná. Pomáhá nasvěcovat její problémy z více stran a tím pádem je pak i lépe řešit. I když to třeba trvá déle než prosazení jednoho "jasného" názoru.