Návštěva mistra Zrzavého v Ostravě
„Jak šťastně bych umíral, kdybych věděl, že jsem ve svých obrazech dal lidem zahlédnout aspoň záblesk Krásy.“
Jan Zrzavý
Už dlouho jsem nezažil takový pocit úžasu jako na ostravské výstavě z díla Jana Zrzavého. Poprvé jsem se s reprodukcemi Zrzavého obrazů setkal někdy ve dvanácti letech, jejich výtvarnou hodnotu jsem tehdy nechápal, ale byly pro mne vstupem do zázračného, magického světa. Prožíval jsem nad nimi zřejmě cosi podobného, co dnešní děti nacházejí třeba ve zfilmovaném Tolkienově Hobitovi. Ovšem bylo to jaksi více estetizované a duchovní; násilí se tam nevyskytovalo. Vlastně dodnes pociťuji při pohledu na Zrzavého obrazy totéž, co tenkrát, jen dnes vím o zdrojích, z nichž Zrzavý vycházel. A kladu si otázky, které jsem si tenkrát nekladl. Například otázku, co je to vlastně umění. Jít na dílo Jana Zrzavého skrze dějiny uměleckých stylů a všelijaké škatulky a definice totiž nejde. Zrzavý stojí jakoby mimo svou dobu i mimo dobu současnou, ale zároveň je tomu, kdo stojí před jeho obrazem a chce mu naslouchat, nesrovnatelně blíže než ten nejsoučasnější umělec vyjadřující se k aktuální společenské či politické situaci. Lidskou duši sice zrušila pozitivistická věda, poté marxismus-leninismus a dnes v jejím rušení úspěšně pokračuje pragmatický kapitalismus za vědecké podpory psychologie či sociologie, ale lidská duše to přesto nevzdala a Jan Zrzavý promlouvá přímo k ní a z ní.
Všudypřítomná racionalita je ovšem neúprosná, a tak se člověk ptá: "Jak jen to dokázal udělat?", místo aby v pokoře postál před dílem, které naprosto není myšleno jako podnět k nějakému racionálnímu uvažování. Z racionálního hlediska bylo o dílu Jana Zrzavého už mnohokrát psáno, v širším rozsahu naposledy v monografii, která vyšla u příležitosti velké výstavy v pražské Valdštejnské jízdárně roku 2007. Za svého dlouhého života se Jan Zrzavý ale výkladům svého díla úspěšně a systematicky bránil: dokázal uměnímilovné veřejnosti, a to způsobem, na který slyšela, sdělit, co svým dílem chtěl říci on sám. A jeho osobní uhrančivost, které ve své době neodolal ani jinak neúprosný Karel Teige, působila ještě dlouho po jeho smrti a částečně působí i dnes. Ovšem, popisky na výstavních panelech v ostravské galerii jsou už někde jinde, návštěvník má ale možnost vidět a slyšet Jana Zrzavého na filmovém záznamu.
Pražská výstava před pěti lety byla především přehlídkou typických Zrzavého obrazů a výstavou diváckou v tom nejlepším slova smyslu. Současná výstava ostravská je zaměřena jinak, je zde představeno mnohem více kreseb a rovněž tu najdeme poměrně dost obrazů, které nepatří mezi malířovy nejznámější. Záměrem evidentně je ukázat, jak pestrý a široký záběr Zrzavého tvorba měla. Většina vystavených exponátů pochází z depozitářů Národní galerie v Praze, kde je zraku veřejnosti utajeno skutečně velké množství opravdových pokladů, a to nejen z ruky Jana Zrzavého. Zrovna on by si ovšem nepochybně zasloužil mít velkou stálou expozici na některém reprezentativním místě v Praze, v městě, kde prožil většinu svého života. V letech 1986−2007, do doby konání výstavy ve Valdštejnské jízdárně, existovala stálá expozice obrazů Jana Zrzavého v Telči, místě nikterak se Zrzavým nespjatém, avšak turisty navštěvovaném. S umístěním své stálé expozice v Telči navíc Jan Zrzavý ještě za svého života vyslovil souhlas. S mistrovými obrazy ale výstavní prostory na telčském zámku jaksi nemohly najít společnou řeč a ani pro rozjuchané návštěvníky nebylo melancholické Zrzavého dílo tím, co by souznělo s atmosférou "prázdnin v Telči". Navíc tu zcela chyběla legenda spojená s rodným domem či alespoň s místem pobytu a "historkami z natáčení", jak tomu je například u Egona Schieleho v Českém Krumlově. Genius loci této expozici zkrátka zcela scházel, Jan Zrzavý ostatně Telč ani nikdy nemaloval. Zato Ostravu ano a na výstavě je k vidění pět obrazů s tématem ostravských hald.
Pro Ostravu je Zrzavého výstava prvořadou kulturní událostí, díky koncepci kurátorů ale také událostí poměrně náročnou a určenou spíše pro návštěvníky, kteří Zrzavého dílo znají a mají rádi a kteří mohou v galerii najít rozšíření obzoru o svém oblíbeném malíři. To, co Jan Zrzavý vytvořil, je však natolik silné a působivé, že zanechá jistě silný dojem i v těch, kdo se s jeho dílem setkají poprvé, což se dá očekávat především u školní mládeže, která v současnosti tvoří na takovýchto reprezentativních výstavách nemalé procento návštěvnosti v rámci své školní výuky.
Snad se mezi návštěvníky ze škol najde někdo, kdo užasne jako kdysi já, když jsem držel poprvé v rukou knížku s reprodukcemi Zrzavého obrazů. Ten úžas trvá dodnes a v Ostravské galerii jsem ho opět zažil neobyčejně intenzivně.
A ještě něco na závěr − text Jana Zrzavého: Tu noc koncem léta 1911, kdy jsem Leonarda prosil, aby mi dal znamení, jak se rozhodnout, odpověď ve snu skutečně přišla. Zdálo se mi, že jsem v Okrouhlici na nádraží, že chodím po peróně s Božkou Filipiovou, která se později stala mou švagrovou. Někoho jsme čekali, někdo měl přijet, ale nebyl to osobní vlak, který jsme čekali, přijel nákladní vlak od Německého Brodu. Začali vykládat bedny, malé, mnoho beden. Skladník Hrubý ke mně přišel a podával mi nákladní list, že prý ty bedny jsou pro mě. "Co to je," divil jsem se, "podívejte se, co to je!" Odtrhli sekerou víko u dvou tří beden. Byly tam samé pastely, různé tóny růžové stupnice, a taky modré, bledě modré. V jiné bedně byly kusy jakési hmoty, na první pohled připomínala uhlí, ale pak jsem si všiml, že jsou modré, že je to indigo. Byl jsem strašně překvapen. "Kdo mně to asi posílá?" řekl jsem. "Podívej se do nákladního listu," odpověděla Božka, "tam přece musí být odesílatel." Podíval jsem se. "Odesílatel Leonardo da Vinci," stálo tam. Okamžitě jsem porozuměl, vzbudil jsem se, hned jsem zase usnul a ráno jsem tatínkovi řekl, že do obchodní školy půjdu. Ani jsem ji nedodělal a dodnes mám skicák, do kterého jsem pilně kreslil pod lavicí…
Jan Zrzavý: Božská hra. Galerie výtvarného umění v Ostravě, Ostrava. 12. prosince 2012 - 10. března 2013.