Poeticky barbarská próza o odcházejícím světě
Druhá do češtiny přeložená próza francouzsky píšícího Belgičana André-Marcela Adamka (1946−2011) - soudě podle dosavadních ohlasů - má značnou šanci na přijetí u širšího publika. Pokud by se tak skutečně stalo, bylo by to dobře, jde o prózu zcela jiného kalibru, než jakým jsou u nás běžně překládané prozaické texty ověnčené zahraničními literárními cenami. V mainstreamu euroliteratury jde obecně o velkou překladatelskou výjimku - a velké díky za ni.
Předchozí - a první - překlad do češtiny z díla André-Marcela Adamka, próza Květinová puška, příliš pozornosti nevzbudila, ač šlo o text mimořádné kvality. A také tematicky zdánlivě přijatelný, přinejmenším svou "fantasy" rovinou. Zřejmě byla pro čtenáře až příliš komplikovaná, nejednoznačná a bylo v ní nezvyklé množství básnických obrazů, které četbu rovněž nezjednodušovaly. Propagaci neměla Květinová puška téměř žádnou, i to může být důvod, proč se na českém knižním trhu jakoby ztratila.
Největší ponorka na světě, zdá se, již od svého vyplutí do českých literárních vod jeví mnohem větší šance na úspěch. A o úspěch u čtenářů jistě jde. Ač oba texty André-Marcela Adamka vydané v češtině říkají, že vlastně vůbec ne. Ani autor sám se o vytvoření své světové slávy nijak zvlášť nestaral, ač jeho texty určitě patří na pomyslnou špici evropské literatury, a to od začátku 70. let, kdy své prózy začal publikovat.
Největší ponorka na světě je text mnohem méně komplikovaný než Květinová puška, s poezií se tu zachází jako se vzácným kořením, příběh je srozumitelný a takřka detektivní. A zobrazuje to, co vidíme kolem sebe: kapitalismus v ekonomické a ideové krizi. Zatímco Květinová puška byla plná nadějí a ideálů pozdních "květinových dětí" (originál vyšel v roce 1974), i když zle tísněných ryzím sedláckým pragmatismem. Svět venkova v Květinové pušce i atmosféru města ve fázi úpadku v Největší ponorce na světě dokázal André-Marcel vylíčit stejně věrohodně a sugestivně (originál "ponorky" vyšel roku 1999, kdy u nás panovalo ještě plno kapitalistického optimismu). A málo platné, běžnému současnému českému čtenáři, který je spíš z velkoměsta než z venkova, pravděpodobně bude bližší prostředí krčmy, v níž se scházejí lidé žijící na okraji společnosti, pro něž u nás navíc existuje vžitá šablona zvaná "hrabalovské postavičky", než líčení rázovitých statkářů žijících u Ardenského (byť pohádkového) lesa.
Šachy a ztracený čas
André-Marcel Adamek v Největší ponorce na světě představuje celou galerii postav. Povětšinou nejde o postavy jedinečné a se specifickými osobními vlastnostmi, ale o zobecněné typy. A to typy vzaté ze skutečnosti, jako jsou neúprosný a zlý kapitalista, který do Belgie přišel z Řecka, dívka toužící se stát modelkou a potácející se mezi anorexií a bulimií nebo přistěhovalec z dalekého Východu, drsný válečný veterán. A typy vzaté spíše z literatury, jako jsou námořní kapitán utápějící svůj žal v alkoholu nebo dceruška z bohaté rodiny na útěku z psychiatrické léčebny, v níž byla vězněna svou krkavčí matkou. Na rozdíl od zobrazení prostředí, které dokáže autor zachytit přesně a věrohodně, své postavy zjednodušuje často až příliš a v určitých chvílích působí až jako šachové figury, které mají v próze prostě splnit svou roli. Šachy se v Největší ponorce na světě ostatně hrají a autor šachové partie líčí evidentně s láskou.
Kromě lásky k šachu čtenář najde v knížce i lásku k alkoholu, vřelý vztah k sexu i romantickou lásku, která v závěru prózy splývá se smrtí. A s láskou je zobrazeno i napůl kriminální prostředí, do nějž je text situován, které autor nepochybně poznal na vlastní kůži a do nějž dokáže čtenáře dokonale vtáhnout. O morálce lidí z tohoto světa si nedělá iluze, ale ani své postavy nijak neodsuzuje, umí velmi přesvědčivě ztvárnit spleť vzájemných drobných podvodů, ale i vzájemné důvěry a solidarity ve světě, který stojí stranou "dobré společnosti".
Sám autor se nepochybně částečně promítl do postavy Maxe, která v textu zastupuje intelektuální rovinu a v níž se spojuje typ advokáta chudých s typem podivínského učence neúnavně pracujícího na svém díle kdesi vskrytu, na okraji, zcela mimo "učenou společnost". Oba typy se objevují už u Balzaca a ve Francii evidentně vycházejí ze skutečnosti, která u nás jaksi chybí. Z nověji přeložených textů jsou tu jisté podobnosti, a to nejen v postavě učeného podivína, například s Odile Raymonda Queneaua, která u nás vyšla v roce 1993, nebo s novelou André Hardelleta Na prahu ráje (česky 2001). V obou těchto prózách se popisuje čas, který odešel, v Největší ponorce na světě už se ale setkáváme s časem, který je ztracen, tak jako u Marcela Prousta. U Prousta byl konec jedné epochy jasně vymezen první světovou válkou, která svět předchozího věku zničila. V současnosti takový předěl těžko stanovit, nicméně Největší ponorka na světě nahlíží, že ze světa typického pro Francii (a Belgii) dvacátého století už zbyly jen poslední trosky. Pryč jsou bistra se štamgasty, pryč jejich patroni, zmizel šarm mužů a elegance žen i melodie šansonu. A v přístavu už nekotví lodě rybářů, ale jen ocelové, temné monstrum největší ponorky na světě, která vše přikývá svým studeným stínem. A se ztraceným světem mizí i jeho jazyk, jehož odcházení se postava Maxe (onoho advokáta chudých a podivínského učence) snaží vzdorovat či mu zabránit za pomoci magické práce s memorováním jazykových slovníků francouzštiny, aby posléze pochopila marnost svého činění. V okamžiku, kdy se v prudkém gestu Max chce svých slovníků - a jazyka obecně - vzdát, se ovšem ukáže, že to není tak jednoduché. Filosofická rovina, kterou knížce dodává především tato postava, ač nejen ona jediná, je zapojena do příběhu nenásilně, s humorem, ale i s vědomím neúprosné osudovosti.
Jazyk prózy je tím nejvíce přesvědčujícím. Autor psát prostě umí. A pokud jde o překlady současné francouzsky psané prózy, které u nás byly vydány po roce 1989, máloco snese s prózou André-Marcela Adamka srovnání. Samozřejmě francouzsky psaná literatura, to není zdaleka jen literatura z pera rodilých Francouzů a Belgičanů. I autoři z frankofonní Afriky povětšinou žijí v Paříži, to už je ale poněkud mimo rámec této recenze − ač Největší ponorka na světě přistěhovalce rozhodně neopomíjí. Zúžím-li tedy do češtiny překládanou francouzskou prózu na texty psané autory evropského původu, porovnat tvorbu André-Marcela Adamka s komerčně úspěšnými překladovými tituly posledních let, jako byl text S elegancí ježka Muriel Barberyové či HHhH Laurenta Bineta, to je jako postavit vedle sebe prózy Michala Viewegha či Jaroslava Rudiše na straně jedné a Michala Ajvaze či Pavla Řezníčka na straně druhé. Největší ponorka na světě přitom ale určitě není knihou přístupnou pouze výlučnému klubu náročných čtenářů, naopak, ač jde o text na vysoké literární úrovni, určitě dokáže zaujmout, ba strhnout i čtenáře "běžného" - tak jako třeba Druhé město zmíněného Michala Ajvaze.
Plavba největší ponorky na světě z textu André-Marcela Adamka nekončí dobře. Jistá naděje, která je ve smíření se se smrtí (která tak jako tak přijde), v ní ale zaznívá. Autor textu, který byl dlouho vážně nemocný a dlouho smrti hleděl do očí, už zemřel. Ale jeho text tu zůstává. Nuže, ať pluje k českému čtenáři na dobrých vlnách.
André-Marcel Adamek: Největší ponorka na světě. Přeložil Tomáš Kybal. Dauphin, Praha - Podlesí 2012.