Nikdo nesmí fňukat
Rasistická nenávist, vedoucí k vyvražďování evropských Židů za druhé světové války, se nezastavila ani před dětmi. Z beletrie známe drastické Kosińského Nabarvené ptáče nebo černěhumorný Spolek pro ochranu zvířat Jiřího Roberta Picka, autentickou výpovědí je slavný Deník Anny Frankové nebo zápisky Dagmar Hilarové, jejichž vydání holandskou spisovatelkou Miep Diekmannovou bohužel vedlo k nepěkným soudním tahanicím o autorská práva.
Helga Weissová-Hošková (narozena 1929) patří k těm nemnoha obětem, které přežily, aby mohly vydat svědectví. Ve svém deníku popisuje život v Praze před vystěhováním do Terezína, poměry v tamním ghettu (včetně maškarády s úpravou města pro inspekci Červeného kříže, známé z filmů Daleká cesta nebo Poslední motýl), následný transport do Osvětimi a po evakuaci před blížící se frontou závěrečné putování po lágrech hroutícího se Reichu − na pokraji fyzických sil se autorka nakonec v Mauthausenu dočkala osvobození. Její texty se zachovaly díky strýci, který je ukryl ve zdi terezínských kasáren; události půlroku po odjezdu z Terezína, kdy už nebyla žádná možnost psát, mohla Weissová zaznamenat podle paměti až po válce.
Deník je bohatě ilustrován − Weissová po válce vystudovala pražskou VŠUP a stala se akademickou malířkou, v šedesátých letech vytvořila existenciální cyklus s tematikou holocaustu nazvaný Kalvárie nebo sérii obrazů ze Svaté země, ovšem doba normalizace její slibně se rozvíjející talent odsoudila k zapomenutí − až v roce 2009 jí byla udělena medaile Za zásluhy (za zmínku stojí i její manžel Jiří Hošek, violoncellista, klavírista a pedagog, jehož záběr sahal od vážné hudby až po country). Vrozené výtvarné cítění prozrazují i památníčkové kresby z jejího podivného dětství, jejichž naivita vypovídá o nelidských podmínkách v ghettu výstižněji než seberafinovanější stylizace. Lyrické obrázky pastelovými barvami ovšem postupně přecházejí v až expresionisticky vyhrocenou karikaturu, jak se děvče stává ženou, jejíž vnitřní síla jako by pocházela spíše ze starých legend než z doby nepříliš vzdálené. Nakladatelství Jota si dalo na reprodukcích záležet, pochvalu zaslouží také pečlivá redakce knihy, obsahující doslov Ivana Klímy, rodinné fotografie i slovníček táborového slangu.
Autorka před vydáním texty úmyslně stylisticky neupravovala, nechala je působit v celé syrovosti. Zpočátku jsou to poznámky dítěte, donuceného mít dospělé starosti: "Od 15. března není už jediného klidného dne. Stále přicházejí nová a nová nařízení, která čím dál tím víc utiskují, více zraňují. Není dne, který by nepřinesl něco vzrušujícího. Nejhůře jsme na tom my, židé. Po našich zádech se sveze vše. Nikdo se neptá, cítí jen, že si potřebuje na někom vylít zlost a kdo jiný se k tomu lépe hodí než − ovšem židé." Postupně však deník plní stále drsnější zážitky (které odrážejí politické rozhodnutí neztrácet čas a přikročit ke "konečnému řešení"), zjevný je ale také sklon mladého člověka přizpůsobit se čemukoli a nakonec přijímat i teror jako běžnou realitu: "Proč bychom vlastně měly brečet? Vždyť jsme zde samá mladá děvčata, u nás musí být veselo, nikdo nesmí fňukat." V Terezíně byl hlad, špína a nemoci, ale ještě bylo možno vést jakž takž normální život, navzdory okolní hrůze: "Mrtvoly na dvoukolácích a živí na pohřebních vozech. Všechno se zde dopravuje na těchto vozech, špinavé prádlo, chleba, máme v heimu také jeden takový stát na dvoře. Je na něm nápis Jugendfürsorge." Po zařazení do transportu se už ale vše smrsklo na otázku holého přežití, dobrý byl každý den, kdy árijští nadlidé usoudili, že dotyčný je ještě příliš užitečný na to, aby byl zavražděn: "Začalo to takzvaným entwesungem. Myslela jsem stále, že jdeme do plynu. Tak strašné to sice nebylo, ale mám dost. Musely jsme si svléct šaty a pak nás nechali stát. Nejdříve se přišlo na řadu za dvě hodiny, některé byly hotové až ráno. Hlavním účelem asi bylo, abychom se řádně nastydly a vyměnily si šaty. Čekala jsem, že dostanu nějaké jiné, vydesinfikované, ale kdež! Dávali nám je zase z té stejné hromady, kde jsme je svlékly, ovšem zas po někom jiném a každá dostala buď šaty, nebo prádlo, a ne obojí, jako jsme měly před tím. Koupání se odbylo zcela krátce. Každá prošla několika sprchami a nakonec nás postříkali lysolem. Aby všechno bez rámusu klapalo, dávali pozor esesáci, docela mladí, usmrkaní kluci, tak sedmnácti-, osmnáctiletí, kteří z toho zřejmě měli ohromnou legraci. Ručníky jsme samozřejmě neměly, a tak nezbylo nic jiného, než vlézt mokré do šatů. Ostatně by nemělo smysl se utírat, protože venku lilo jako z konve a namočily jsme se ještě víc." Přesto si čtenář povšimne, že vypravěčka necítí nenávist k nepřátelům, popisuje je spíše s pobaveným odstupem, daleko více se zabývá svojí odpovědností za přežití sebe i své nemocné matky − připomínám, že jí bylo patnáct a její matce třicet osm…
Kniha Helgy Weissové připomíná, jak teror začíná zprvu nenápadně, když je některá skupina občanů označena za veřejného nepřítele. Tím pádem jsou jim upřena napřed některá a pak už všechna práva. Je-li někdo vyřazen z lidské společnosti, stane se jakákoli krutost proti němu legitimní. Pokud rozum a svědomí většiny mlčí, nemůže být na konci logicky nic jiného než fyzická likvidace. Doufejme, že dnešní svět už je o něco dál − i díky této knize si můžeme lépe představit, jaké to je stát se nežádoucím.
Helga Weissová: Deník 1938−1945. Jota, Brno 2012.